České sklo z rukou janštejnských sklářů na Vysočině dobývá západoevropský trh

České sklo z rukou janštejnských sklářů na Vysočině dobývá západoevropský trh

Příběh sklárny na konci cesty

Díval jsem se upřeně do jícnu pece s rozžhaveným sklem. Fascinoval mě. Co chvíli nabral foukač z pece na sklářskou píšťalu kus tekoucího skla, které se pod jeho rukama a za pomoci dechu měnilo v krásný skleněný předmět. Bravo, chtěl jsem vykřiknout. Koncert dovednosti, který předváděl na verštatu, by si to zasloužil.
Stejně jako kdysi i dnes končí cesta v Janštejně u sklárny. Obklopena lesy, jako by si chtěla uschovat tajemství výroby skla, které odtud už od nepaměti putovalo do všech světových stran.
Tradice sklářské výroby v oblasti Janštejna sahá pravděpodobně do konce 17. století. Toto tvrzení se opírá o nález sklářské pánve v nedalekých Počátkách, o Balbínovy záznamy i údaje z Wolného Topografie. Mnohá fakta však nejsou zcela doložitelná, proto musíme vzít zavděk prvními listinnými doklady, které stanovují vznik sklárny v Janštejně na rok 1809.

Roky více i méně úspěšné

Velmi přesně o sklárně vypovídá o několik let později zápis vrchnostenského úřadu ve Studené v gruntovní knize Horních Dubenek s datem 1. září 1827. V něm se mimo dočteme, že "...doktor Jan Ludvík Kržiwánek rozšířil s povolením zemského úřadu u vesnice Horní Dubenky na pozemku pololáníka Vojtěcha Vacka skelnou huť". Ve zmíněném zápisu je také popis celého objektu, který představovaly "...skelná huť, šmelcovna, chladírna, tamprová pec spolu se zařízením k tomu patřícím, dále dvě obytná stavení pro tovaryše, každé z nich o čtyřech bytech. Dále pak jedna budova pro mistra skláře, stáje pro koně, krávy, kůlna pro vozy. K tomu patří sklep na pivo a víno. K tomuto přísluší mlýn na křemen u Šerého rybníka v Panských Dubenkách.V této době také byly výstavbou obytných domů vytvořeny podmínky pro zakládání rodin, o čemž svědčí první zápisy v matričních knihách o narození dětí sklářů v Janštejně."
Jak ubíhal čas, měnila sklárna své majitele. Budiž ke cti všech, že se snažili, aby se výroba co nejvíce rozšiřovala. Svědčí o tom kupříkladu úřední statistika z roku 1856, která vypovídá o tom, že huť pracovala se sedmi pánvemi a vyráběla 5800 kop skla tabulového a 8600 kop skla dutého. O dva roky později už měla 10 pánví a vyráběla jen sklo duté. V té době pracovala sklárna hlavně pro Vídeň.
Požadavky zákazníků, trhy a móda na začátku 20. století ovlivnily výrobu natolik, že v roce 1912 došlo ke změnám ve výrobním programu. Omezila se výroba broušeného skla a více prostoru dostalo sklo osvětlovací. Čas po první světové válce byl ve znamení konjunktury, která si vynutila rozšiřování sklárny. Úspěšné roky se pak střídaly s léty hubenými, zvláště v období krize. Od poloviny třicátých let však začala sklárna v Janštejně prosperovat. Dařilo se sklářům, rytcům i brusičům, kteří ovládali dokonale jak výrobu obalového a užitkového skla bohatě zdobeného malbou i brusem, tak i výrobu osvětlovacího skla. Jejich šikovnosti využívala při svých návrzích jedna z prvních výtvarnic, věnující se designu skla, Zdeňka Braunerová.
S koncem třicátých let přišel opět čas nejistoty. Od roku 1939 se výroba pozvolna omezovala a v roce 1941 byla zcela zastavena. Po válce přišlo znárodnění. Po různých organizačních peripetiích přešla sklárna pod správu národního podniku Osvětlovací sklo ve Valašském Meziříčí. V tomto čase byly ke škodě řemesla zlikvidovány formy, přípravky i bohatý archív užitkového skla. Nenávratně tak zmizelo to nejcennější, co sklárna po několik generací shromažďovala. A sortiment? Ten se zúžil jen na osvětlovací sklo.
V sedmdesátých letech byla zahájena v podniku velká investiční výstavba. Hodně získalo moderní sociální, bytové a energetické zázemí sklárny. Investice do technologického vybavení provozů však zaostaly. Obratem k lepšímu měla být jejich rekonstrukce koncem osmdesátých let. Do rozpadu státního podniku se však podařilo stavebně dokončit velkoryse koncipovanou kmenárnu, sklady surovin a objekt nové hutní haly. Na instalaci technologického vybavení (v čase privatizačních nejistot) už nezbyly prostředky.

Zpět do soukromých rukou

V roce 1993 byla janštejnská sklárna privatizována. Téměř pět následujících let v soukromých rukách nepřineslo nikomu jistotu v základní otázce bytí či nebytí sklárny. Naopak. "Když jsem v srpnu sedmadevadesátého roku do sklárny vstoupil jako nový většinový spoluvlastník a ředitel v jedné osobě," vzpomíná Jan Rabell, "byla ve stavu ekonomicky zdevastovaném a sotva přežívajícím. Ztěžka stačila na svou prostou reprodukci výroby. Byla zatížena obrovským dluhem a peníze na nové výrobní technologie byly jen vzdáleným snem."
Nový vlastník přišel s představou zachovat výrobu ručně vyráběného skla i dvě stovky pracovních míst. Ač není sklář, řemeslo lidí z verštatu velmi obdivuje. Snad i proto se stěhuje z Prahy do nedaleké Jihlavy. Ušetřený čas za každodenní cestování z metropole republiky prý výroba ve sklárně výrazně pozná.

Peníze a trhy

Bankovní domy nerady půjčují, i když jak kdy a jak komu! Sklárna v Janštejně patřila k méně důvěryhodným "prosebníkům", a to i přesto, že projekt nového vlastníka na rozvoj výroby byl reálný. "Přes nemalé potíže s financováním," říká dnes s ulehčením Jan Rabell, "jsme v loňském roce provedli drobnou rekonstrukci malých pecí v hodnotě jednoho miliónu korun. Dále jsme uskutečnili totální rekonstrukci více než stoleté dvanáctipánvové pece. Tu jsme vyřadili z provozu a místo ní jsme postavili tři nové pece. Dvě jsou italské a jedna je tuzemská. A cena rekonstrukce? Ani se neptejte! Patnáct miliónů korun - a popravdě řečeno, velmi nás zatížila."
Špičkové výrobky vyžadují nejenom šikovné skláře, ale také špičkové technologie. U sklářského řemesla to platí dvojnásob tím spíš, chce-li být jedinečným.
"Naše sklárna se zaměřuje na osvětlovací sklo," vysvětluje Jan Rabell. "V rámci tohoto oboru se úzce specializujeme na sklo barevné. Máme nejširší sortiment barev a jsme schopni ve 12 pánvích udělat až 22 jejich druhů. Přitom současně můžeme vyrábět i šest různých barev. Dá se říci, že tahle naše specializace je unikum v celé Evropě, a dovolím si tvrdit - i ve světě. Abych byl ale spravedlivý, v Evropě to dokáží jenom dvě sklárny."
Konkurence je veliká. Pověst oboru kazí výrobky z asijských zemí. Kvality ručně vyráběného skla však zdaleka (zatím) nedosahují. Snad proto jsou k vidění ve svítidlech prodávaných v levných supermarketech (v zahraničí i u nás) se zbožím pro domácnosti.
Sklárna v Janštejně má své největší odběratele v Itálii. Další jsou z Nizozemska a Rakouska. V této době se intenzívně pracuje také na francouzském a německém trhu. Export zboží za hranice republiky tvoří téměř 90 procent výroby a prodeje. Z nich 55 až 60 procent si sklárna prodává do zahraničí přímo sama. Zbytek se uskutečňuje prostřednictvím jiných, výrobou příbuzných firem.

Kvalita a servis

"Zahraniční klientela je většinou velmi spokojená s naší kvalitou," říká tak trochu s pýchou ředitel a většinový spolumajitelskárny v jednom. "Úzce to souvisí s naší strategií dokázat, že nejenom umíme vyrábět široký sortiment barev a že sklo a barvy jsou kvalitní, ale že to umíme udělat také včas. To je strašně důležité, dnes téměř rozhodující. My se o to snažíme, což oceňují i nejnáročnější zákazníci. Musím se tak trochu pochlubit, naše sklo je prodáváno a používáno jako náhrada pro sklo ze světoznámé oblasti Murano z Benátek, což je pro nás obrovské ocenění. Ale..? My víme, že máme značné rezervy v servisu. Chceme proto dosáhnout toho, aby zákazník měl pokaždé pocit, že s námi může jednat s vědomím, že jeho objednávky, i v nejnáročnějším provedení, splníme včas a v termínu."
Sklárna nevyrábí na sklad. Byl by to přepych a tak trochu i hazard. Fouká se i brousí výhradně na objednávku. Ročně se tak ve spolupráci se zákazníkem zhotoví 300 nových druhů výrobků v sériích často po mnoha stech kusech. Reakce na požadavky zákazníků jsou velmi rychlé. Na základě výkresu nového výrobku jsou skláři schopni odpovědět nejpozději do 24 hodin, zda se kontrakt může uskutečnit, jaká bude dodací lhůta a s jakou cenou může zákazník při tom či onom počtu kusů počítat.
Odpověď se do zahraničí většinou faxuje nebo telefonuje. Nic mimořádně světoborného, řeknete si. A přece... To, co se mnohému zdá jako běžné a normální, může se jinde zdát jako neobvyklé. Už dva roky se totiž horko těžko vedení sklárny domáhá od Telecomu dovést do podniku slušné telefonní spojení. Proč? Protože hovory prostě padají. Ne jednou, což by bylo možné omluvit, ale pravidelně a vícekrát za den. Těžká je pak domluva na menší i větší vzdálenost se zákazníkem, když telefon mlčí!

Myslet i na příští léta

Udržení vysoké úrovně často umělecké výroby osvětlovacího skla zákonitě vyvolává potřebu vychovat si své mistry pro léta příští. Ředitel, ač ne sklář, ale studovaný ekonom s praxí v zahraničí, ví, že investice do budoucích sklářů se vyplatí - lidsky, řemeslně i ekonomicky.
"Zcela určitě jako jediná sklárna v jihlavském a jihočeském regionu," chlubí se Jan Rabell, "máme smlouvu s odborným učilištěm sklářským v Chlumu u Třeboně, kde sponzorujeme své učně. Od letošního září jich máme 26 ve všech třech ročnících. Jsme si vědomi, že suplujeme do velké míry školství v této republice, ale co naplat - my čekat nemůžeme. Proto jsme se rozhodli pro své učně, kteří se nám vyplatí."
V současné době sklárna zaměstnává 200 lidí, kteří na ranní i odpolední směnu do obce Janštejn přijíždějí z blízka i daleka. Je mezi nimi také v úloze pomocných sil 20 dívek z blízkého Výchovného ústavu mládeže. I v tomto případě je sklárna výlučná.
"Chceme být výluční i v ručně vyráběném osvětlovacím skle. Trh je ale nesmlouvavý. Bez zásadních opatření v oblasti investic nebo vnitřních organizačních a marketingových změn nelze spoléhat, že úspěšně přežijeme. Přitom všem je rozhodující kvalita, která se rodí u pece, v rukách neznámých sklářů z Vysočiny. Levné nekvality je na světě moc a plní regály neprodejného zboží. Naše české sklo tam zatím není a my doufáme, že ani nebude," uzavírá Jan Rabell.
Povídání s majitelem sklárny skončilo. Vyšel jsem z administrativní budovy a zamířil znovu ke sklářské peci. Minul jsem betonový bazén naplněný vodou, ve kterém zrály nařezané kmeny bukového dřeva. Až přijde jeho čas, budou z něj pro skláře vyrobeny formy různých tvarů. Za velkými zelenými vraty, v potemnělé hale s pecí a verštatem, nabírali foukači na píšťaly tekoucí sklo. Co chvíli pod jejich rukama vznikl krásný skleněný předmět. Nevím, zda si uvědomovali, co pro sklárnu znamenají. Vím však, že své řemeslo umějí.

Připravil Petr Melničuk