Království Vladimíra Morávka

Království Vladimíra Morávka

(TOF)
Udělování výročních divadelních ocenění Dosky (což je slovenská obdoba našich Cen Alfreda Radoka) po zahajovacím představení mezinárodního festivalu Divadelná Nitra (v pátek 24. září) se změnilo v historický triumf uměleckého šéfa a režiséra královéhradeckého Klicperova divadla Vladimíra Morávka. Jeho inscenace Shakespearova Macbetha v Divadle Andreje Bagára v Nitře byla nominována v šesti ze sedmi vyhlášených kategoriích (s výjimkou "objevu sezóny"). To bude patrně nadlouho ve střední Evropě nepřekonatelný rekord.
Macbeth nakonec získal Dosky čtyři: za nejlepší inscenaci sezóny 1998/1999, Vladimír Morávek za nejlepší režii sezóny, Adela Gáborová za nejlepší ženský herecký výkon (Lady Macbeth) a Alexandra Grusková za nejlepší scénografii. Nejspíš jen proto, aby mohly být oceněny také jiné inscenace, nezbyla Doska za nejlepší mužský herecký výkon na Mariána Labudu (Macbeth) a za nejlepší scénickou hudbu sezóny na Daniela Fikejze. Na Slovensku nevyhlašují kategorii Divadlo roku, ale vzhledem k tomu, že nejvážnějším konkurentem Macbetha byl muzikál Šumař na střeše režiséra Jozefa Bednárika, také v Divadle A. Bagára, není pochyb o tom, že podobně jako u nás se u našich východních sousedů těžiště pronikavých divadelních činů přestěhovalo z tradičního kulturního centra, jakým nepochybně je Bratislava, do regionů...
Ostatně jakým je Morávek režisérem, o tom se minulou neděli mohli přesvědčit znovu i Pražané na zahajovacím představení Českého divadla, přehlídky profesionálních regionálních scén v Praze. V Divadle v Dlouhé odstartoval nový ročník podnětného festivalu, pořádaného uměleckou agenturou Foibos, nápaditou montáží Brechtovy aktovky Svatba maloměšťáka a jeho (a samozřejmě také Weillovy) nesmrtelné Třígrošové opery.
Vlastní nástup do Klicperova divadla "oslavil" Morávek před třemi lety dnes již pověstnou performancí Divadlo jde nahoru s tiskovou konferencí (prý za účasti dvou novinářů). Naskočil do dobře rozjetého vlaku s lokomotivami jmen Tarant, Deák, Lipus, Gábor, Brožek, a hlavně v českých poměrech jedinečného divadelního manažera Ladislava Zemana. V Morávkových sezónách přibyly další režisérské osobnosti: Rajmont, Krobotové I. i M., Korčák, Krofta, Krejčí, Fedotov, Dočekal, Krob, Jařab... Hradecké tiskovky bývají nabité víc než pražské... Klicperovo divadlo bylo v březnu nanejvýš po právu, konečně vyhlášeno Divadlem roku.
A v Morávkově hlavě se zrodil docela nedávno další originální nápad jak táhnout hradeckou scénu ještě výš: Do prvního náčrtu, či spíše k prvnímu doteku s inscenací Shakespearova Hamleta, bude mít premiéru až na jaře, přizval "výkvět" české divadelní kritiky. Ne aby názorotepci perlili formulacemi svých nesrozumitelných mouder, ale aby si prožili nejistotu a pot z vystoupení na jevišti. 15. září se v rolích krále Claudia, královny Gertrudy, Ofélie, Polonia, Ducha Hamletova otce, Rosenkrantze, Guildensterna, obou hrobníků atd. objevili v názorovém střetávání vždy sebejistí, na jevišti ale pojednou nesví a nejistí duchové českého recenzentství. Tedy až na výjimky: Vladimír Hulec odtančil zdatně Ducha, hrobník Vladimír Just, kabaretní mazák, vydatně relativizoval různé hamletovské překlady. Lítí vykonavatelé divácké spravedlnosti, na rozdíl od publika ale navždy poznamenaní studiem teorie, a za to někdy divadlo předpojatě nenávidějící, možná zmoudřeli.
Deset z nich bude možná od vlastního vystoupení v Hamletovi opravdu moudřejší o poznání, byť jen letmé, že divadlo je ze všeho nejvíc dřina. Ocitli se na chvíli ve spárech jednoho z nejlepších režisérů české divadelní přítomnosti, konfliktního tolik, že jeho inscenace jsou jakoby z jiné vesmírné dimenze. To mu na Slovensku, jak ukazuje nový pronikavý úspěch zmíněného Macbetha v Nitře, závidí podstatně méně než u nás. M. Reslová, L. Jungmannová, Z. Jindrová, J. Kerbr, Z. A. Tichý, J. P. Kříž, V. Hulec, L. Mareček, V. Just, P. Pavlovský (Z. Hořínek a K. Král to na poslední chvíli vzdali), zažili omračující moc potlesku, devíti opon - největší optimisté čekali nanejvýš tak tři zdvořilostní - a jsou možná bohatší o poznání, že divadelní krása, která baví nebo dojímá, se rodí v řeholi a z drilu. Konstatuji to bez zášti, že na Ivo Toufara role nakonec nezbyla.