Mecenáš prodchnutý obrazotvorností

František Antonín hrabě Špork - významný donátor a inspirátor českého barokního umění

Mecenáš prodchnutý obrazotvorností

Pravým ztělesněním barokního mecenáše umění v Čechách byla rozevlátá osobnost hraběte Šporka, jehož aktivitám v řadě oblastí umění vděčíme za vynikající výtvarná díla. Šporkově osobě a pramenům jejích zájmů je věnována výstava v Křížové chodbě pražské Staroměstské radnice.
(ip)
Pro běžného zájemce o výtvarné umění splývají dějiny architektury, sochařství či malířství s řadou jmen významných tvůrců, avšak v dobách minulých zdaleka nebyli jedinými původci výtvarných děl sami umělci. V dlouhé epoše od středověku až do počátku 19. století umění podstatně formovali donátoři a mecenáši, na jejichž podnět umělecká díla vznikala a kteří do nich často rozsáhle promítali své představy a ideje.
Ve svrchované míře to platí i pro jednoho z nejvýznamnějších mecenášů českého barokního umění Františka Antonína hraběte Šporka, u něhož přínos pro uměleckou tvorbu natolik přesáhl rovinu pouhého financování, že v řadě případů můžeme hovořit takřka o spoluautorství. Co se týče motivací, které Šporka k rozsáhlé podpoře umění vedly, jistě šlo o touhu dosáhnout společenské prestiže, která mu byla vinou nízkého původu jeho otce ostatní šlechtou odpírána (jeho otec Jan špork byl nobilitovaným sedlákem, jenž získal své postavení coby úspěšný vojevůdce). Zároveň však šlo o potřebu sdělovat své nekonvenční názory na náboženská, filozofická a v širším smyslu duchovní témata. Jak říká v katalogu výstavy autor její koncepce Vladislav Zadrobílek, všechny Šporkovy aktivity směřovaly k jedinému cíli: Alegoricky a co nejbarvitěji vypovídat o vnitřních i vnějších skutečnostech člověka v tomto světě.
Špork pro vyjadřování svých myšlenek využíval řadu uměleckých oborů. Bezesporu nejširší dosah měla jeho činnost vydavatelská - nechával tisknout především křesťanskou literaturu, nabádající k mravnosti, zbožnosti a ctnostem, na jejímž překládání se podílela i jeho starší dcera Eleonora. Ve Šporkových službách působil vynikající rytec M. H. Rentz, jenž doprovodil řadu jeho tisků bohatě alegorickými rytinami. Duchovní zájmy hraběte se často dotýkaly tématu smrti a marnosti života, a právě v Rentzových cyklech Tanců smrti došly mimořádně působivého vyjádření.
Neméně výrazně jako v knižní tvorbě se Špork zapsal i do dějin barokního sochařství. Na jeho podnět přišel do Čech M. B. Braun, a právě pro Šporka vytvořil svá nejvýznamnější díla. Patří k nim nejen sochy před špitálem v Kuksu, z nichž vyniká cyklus Ctností a Neřestí, ale zvláště originální výzdoba Betléma u Žírče, která je vrcholnou ukázkou barokního "gesamtkunstwerku". Braun zde do skal vystupujících z terénu vytesal řadu nábožensky inspirovaných výjevů, z nichž k nejproslulejším patří fantastické postavy poustevníků Onufria a Juana Garina. Různé postavy byly na Šporkovo přání vyřezány i do okolních buků, čímž bylo dosaženo zcela bizarního účinku - sochy "rostly", "stárly" a deformovaly se spolu se stromy.
Zmíněný Betlém je typickou ukázkou hlavního směřování Šporkových uměleckých snah, které bychom moderním jazykem mohli nazvat pokusem o symbiózu, či ještě spíše vzájemné povýšení umění a přírody. Autor výstavy v této souvislosti právem hovoří o Šporkově "krajinotvorbě". V žádném případě však nešlo o násilné a účelové úpravy přirozeného prostředí, jak je známe z moderní doby, ale o jeho vpravdě filozoficky chápané dotvoření a produchovnění prostoru. V křesťanském pojetí přírody, jak bylo definováno mystiky vrcholného středověku, představoval člověk korunu stvoření a zároveň bod obratu, díky němuž se celý vesmír, projevené slovo boží, navrací ke svému božskému zdroji. Špork se snažil tyto ideje realizovat na svých panstvích, z nichž cílevědomě vytvářel malé vesmíry, mikrokosmy, v nichž by se zrcadlily nadpozemská harmonie a rovnováha, na nichž je založena dokonalost univerza. Jeho panství tak byla protkána stavbami eremitáží (obydlí poustevníků), kaplí, geometricky upravených zahrad, letohrádků a altánů, provázených sochařskou výzdobou či mravoučnými nápisy. Vyvrcholením těchto snah byla stavba lázní v Kuksu. I torzo, které se z nich dochovalo, nám s mimořádnou vypovídací silou dává tušit, jak skvělý architektonicko-krajinný celek zde Špork vytvořil. Ve své době však nebyly jeho snahy často chápány a i to bylo jedním z důvodů, proč vedl časté soudní spory a nakonec musel čelit obvinění z kacířství.
Výstava věnovaná hraběti Šporkovi tak splácí dluh jedné z nejpozoruhodnějších osobností českého baroka a zároveň i přispívá k napravení pokřiveného obrazu této epochy jako "doby temna". Koncem roku na ni naváže rozsáhlá šporkovská monografie z pera nejvýznamnějších znalců problematiky (Pavel Preiss, Mojmír Horyna aj.), která se stane první základní prací na dané téma.
František Antonín hrabě Špork. Významný mecenáš barokní kultury v Čechách. Uspořádala agentura Trigon a Národní muzeum Praha. Křížová chodba Staroměstské radnice v Praze. Otevřeno každý den (včetně pondělků) do 3. listopadu 1999, pro hromadné návštěvy dětí a mládeže platí výrazně snížené vstupné.
Tzv. Fitzli-Putzli neboli pekelný notář z Hanckeho knihy Weltliche Gedichte. Rytina podle sochy v Hubertově údolí u Kuksu. Nápisem na knize per fas et nefas (zákonně i nezákonně) komentoval Špork své spory s právníkem Neumannem a jezuity.