Máme konečně čas na společné psaní

Josef Škvorecký a Zdena Salivarová:

Máme konečně čas na společné psaní

Spisovatel, publicista, překladatel a scenárista Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě. Po absolvování Filozofické fakulty UK učil na středních školách. V roce 1953 nastoupil do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeon), kde se podílel na založení dvouměsíčníku Světová literatura. Jeho redakci musel po rozruchu s knižním vydáním svého románového debutu Zbabělci (1958) na nátlak ÚV KSČ opustit. Od roku 1963 se plně věnuje literatuře. V roce 1969 odešel se svou ženou Zdenou Salivarovou na pozvání amerických univerzit do Spojených států, později se usadil v kanadském Torontu, kde na univerzitě získal profesuru americké literatury. Na univerzitě učil do konce 80. let.
První literární pokusy Josefa Škvoreckého spadají do let druhé světové války. Dnes je ho možné bezesporu zařadit mezi nejplodnější autory moderní české literatury. K jeho nejznámějším knihám patří vedle Zbabělců ještě například Prima sezóna, Konec nylonového věku, Příběh inženýra lidských duší, Lvíče, Nápady čtenáře detektivek, Hříchy pro pátera Knoxe, Tankový prapor.
Škvoreckého literární dílo postupně vychází ve Spisech J.Š., jejichž vydávání zahájil Odeon a po jeho zániku je převzalo Nakladatelství Ivo Železný. Vedle stěžejních prozaických prací obsahují spisy také soubory esejů či knihu poezie. Průběžně jsou sem zařazovány i nově vzniklá díla (např. Povídky z rajského údolí, poeovská hříčka Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula či nejnovější společná próza manželů Škvoreckých Krátké setkání, s vraždou.
Josef Škvorecký se v šedesátých letech podílel na scénářích několika filmů (např. Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou, Farářův konec). Nerealizován zůstal společný projekt s Milošem Formanem na filmovou verzi Zbabělců. Po roce 1989 vznikly filmové a televizní přepisy Tankového praporu, Legendy Emöke či Eine kleine Jazzmusic.
Spisovatelka Zdena Salivarová se narodila 21. 10. 1933 v Praze. Působila ve Státním souboru písní a tanců, později v divadle Semafor, studovala na FAMU. Svoji spisovatelskou dráhu začala ještě před tím, než v roce 1958 spojila svůj život s Josefem Škvoreckým. Z její tvorby připomeňme prózy Honzlová, Pánská jízda, Hnůj země.
V Kanadě se Zdena Salivarová stala duší společného vydavatelského podniku - Sixty - Eight Publishers, který vznikl roku 1971. Manželé Škvorečtí v něm vlastním nákladem vydávali knihy českých a slovenských spisovatelů, které z ideologických důvodů nemohly být vydávány v tehdejším Československu. Činnost torontského nakladatelství skončila na počátku 90.let. Celkem tu vyšlo 227 titulů.
Večer otázek a odpovědí s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou je připraven na pondělí 18. října od 17 hodin v Památníku národního písemnictví (Strahovské nádvoří, Praha 1 - Hradčany). Při této příležitosti se bude konat autogramiáda knihy Krátké setkání, s vraždou (nakladatelství Ivo Železný). Představen bude rovněž CD ROM Josef Škvorecký: Život a dílo (společná produkce Vyšší odborné školy a Soukromého gymnázia Josefa Škvoreckého a firmy On Time Solution).
Na měsíčním pobytu v Čechách jsou v těchto dnech Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová. Zúčastňují se besed, setkání se čtenáři a autogramiád. Josef Škvorecký tu mimo jiné oslavil pětasedmdesátiny, převzal na Pražském Hradě Státní cenu za literaturu, dostal mimořádnou cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu za celoživotní přínos těmto žánrům.. Do Prahy přijeli manželé Škvorečtí z Německa, kde absolvovali tři besedy a čtení, pokračovat budou do Polska.

Pane Škvorecký jak se vám žije s vědomím, že patříte k největším českým spisovatelům tohoto století?

Já na takové otázky moc nereaguju, jestli patřím k největším českým spisovatelům tohoto století, to ukáže teprve budoucnost. Byl bych rád, ale sám nevím. Já jsem šťastný, že ještě dokážu psát.

Paní Salivarová, jak se vám žije s panem Škvoreckým?

Žiju s mužem, který je normální člověk. Velice často, když se ponoří do práce na větším románě, jsou chvíle, které bych nešetrně nazvala nesnesitelné. Protože neustále pochybuje o tom, co dělá. Pořád má strach, nejistoty, obavy. To, co napíše, se mi vždycky zdá dobré, ale ujistit ho o tom, že je to dobré, je moje dennodenní trauma.

V nakladatelství Iva Železného vyšla detektivka Krátké setkání s vraždou, která je vaším prvním společným dílem. Proč jste spolu začali psát až nyní, po čtyřiceti letech společného života? A co vám ta spolupráce přináší?

J. Š. Dostali jsme se ke spolupráci na próze teprve nyní, protože uplynulých třicet let nás zaměstnávalo jednak nakladatelství, které nenechávalo příliš času na psaní, jednak moje univerzita, která mi dovolovala psát převážně jenom o prázdninách. V roce 1994 jsme nakladatelství zavřeli a já jsem v roce 1990 šel do penze. Máme tedy konečně čas a přišli jsme na to, že nejlepší způsob, jak tento čas strávit, je společně něco dělat.

Jak společně píšete?

Z. S. Rozdělíme si postavy, kdo koho bude vyprávět. Jeden den napíšu já svou kapitolu a druhý den Josef svou. Vzájemně si kapitoly opravíme. Je to dobrá relaxace, jde nám to. Hádáme se jen někdy. Hlavní element je logika, to není moje záležitost, protože ženy příliš logikou neoplývají. Udržuje ji Josef.
J. Š. Když jsme psali Krátké setkání s vraždou, hledal jsem rozpory a našel jsem je v čase. Zdena říkala: To nevadí, to čtenář odpustí. Ale není tak úplně pravda, že ženy nemají logiku. Sedmdesát procent autorů detektivek jsou ženy, ženská hrdinka v naší knize vyřeší dvě vraždy.

Kolik času věnujete literatuře?

Z. S. Teď, co jsem v penzi, věnuji většinu svého času čtení. V Torontu máme český čtrnáctideník, kde mám svou rubriku a tam píši o knihách, které jsem přečetla a které mne zaujaly. Nejsou to ani kritiky, ani recenze, pouze upozorňuji čtenáře na knihy, které se mi líbí.

Pane Škvorecký, ovládl jste všechny literární umělecké žánry, který z nich je vám obzvlášť milý? A jak dalece rád máte román?

Všechny umělecké žánry jsem zdaleka nezvládl, ale především jsem prozaik. Rád čtu a píšu povídky, ale román je mi nejmilejší.

Co soudíte o názorech, že slavná éra románu už dávno minula a že do dnešní doby jako žánr nepatří i proto, že nemáme čas a snad už ani vlohy ho číst?

J. Š. Názory, že román je mrtev a že ho zabil technický rozvoj různých médií, je starý už asi sto let, ne-li více. Nejdřív měl román zabít film, rozhlas, televize, později internet, ale román stále žije, a pokud jde o počet vydávaných románů, zdá se, že vzkvétá. Když jedete v Torontu v podzemce, každý druhý člověk čte cestou do práce romány, samozřejmě v paperbacku. Osobně si myslím, že román pořád je a zůstane médiem, s kterým je čtenář v nejintimnějším vztahu a který ho nutí k vlastní představivosti, protože román se skládá z písmenek a ne z pohyblivých obrázků, k nimž čtenář ze své fantazie nemusí již nic přidávat. Proto jsem přesvědčen, že všechna moderní vizuální média nezničí lidskou schopnost číst.

Paní Salivarová, který z románů svého muže máte nejraději?

Mám všechny stejně ráda. Kdybyste se mě zeptala na postavu románu, kterou mám nejraději, bude to Naďa Jiroušková z Inženýra lidských duší.
Která z prací vaší ženy je naopak nejbližší vám, pane Škvorecký?
Honzlová. Nejen proto, že jsem tento román zachránil, ale protože si myslím, shodně s Ferdinandem Peroutkou, že to byl a podle mne dosud je nejlepší český román napsaný po sovětské invazi.

Pokud vím, pane Škvorecký, měl jste vždy slabost pro angloamerickou literaturu. Už třicet let žijete na americkém kontinentě. Jaký je váš názor na současnou americkou literaturu, kterých jmen a děl si nejvíc ceníte?

Já jsem americkou literaturu měl vždycky rád, potom jsem ji učil, ale v exilu jsem intenzívně četl současnou českou literaturu. Současné americké autory čtu velmi málo. Myslím si, že nejlepší z autorů mé generace, který, mám dojem, roste od románu k románu, je Philip Roth. Líbí se mi leccos od Johna Updika. Ale nejvíc čtu klasiky, protože na to mám konečně dost času - Dickense, Thackeraye, Bronteovou, Austenovou... atd. Vždycky jsem měl rád americké filmy, na kterých jsem vyrostl. I v současné době chodíme do biografu, ovšem zřídka. Film je velice drahá záležitost, a proto komerční zájmy zasáhly nejvíce hollywoodský film. Vede to tak daleko, že třeba půvabný Disneyův film ze začátku 60. let Ta ztracená kočka byl nafilmován znovu s teenagerským spratkem, který ví všechno líp, a kde gangsteři, kteří jsou v původním filmu, se změnili v chudáky, kteří přišli o svůj rodinný byznys, a nezbývá jim nic jiného než se dát na gangsterismus.

Co ještě z americké kultury máte rádi? Prozraďte mi své oblíbené filmy, režiséry, výtvarníky, muzikanty.

J. Š. Z americké kultury jsem měl ze všeho nejraději filmy. Jediné americké filmy, které se mi v poslední době líbily, byly adaptace většinou anglických klasiků jako Jane Austenové, Henryho Jamese, z nejposlednější doby Zamilovaný Shakespeare, který byl asi ze všech těch filmů nejlepší zásluhou našeho krajana Toma Stopparda, který se podílel na scénáři. Ze starších amerických filmů mám nejradši filmy natočené ve 40. letech, kterým Američané říkají Noir, zejména detektivku Laura s nezapomenutelnou melodií, kterou u nás brzo po válce nazpíval Václav Irmanov. Pokud jde o hudebníky, já jsem vyrostl na raném swingu, takže můj vůbec nejoblíbenější orchestr je kapela Jimmiho Lunceforda, potom to byl Chick Webb, s nímž zpívala tehdy ještě anonymní Ella Fitzgeraldová, když jí bylo sedmnáct let, a konečně měl jsem rád kapelu Andyho Kirka, s nímž hrála patrně nejlepší jazzová klavíristka Mary Lou Williamsová.

Pouštíte si doma jazz?

J. Š. Mám velkou sbírku swingových desek a CD, které si pořád pouštím.

Chodíte na něj?

J. Š. Na jazz jsem chodíval do jazzových klubů v Torontu. Zastihl jsem Ellu Fitzgeraldovou, Joe Venutiho, Errolla Garnera, Counta Basieho, Duke Ellingtona a další. Teď už ale nejsou naživu.

Jak vypadá váš běžný den?

J. Š. Psaní korespondence, románů, chození se psem do parku (bostonský teriér - Billie).

Teprve nedávno, před pěti lety jste ukončili svou nakladatelskou činnost. Jaké nejcennější poznatky a zkušenosti jste si z ní odnesli?

J. Š., Z. S. Nejcennější na tom bylo, že jsme v podstatě bez dotací mohli vydávat české knihy, které kupováním zaplatila česká exilová komunita. Počty vydaných knih byly v přepočtu relativně vyšší než náklady českých knih za komunismu v Československu.

Sledujete dnes českou literaturu, film, muziku? Co si o ní myslíte?

Z. S. Sledujeme, ale je obtížné dostat české knihy do Toronta. Navíc nemám celkový přehled. Z literárního tisku jsem omezena na Literární noviny. Líbil se nám Viewegh, Kriseová, Berková, Boučková.
J. Š. Z filmů (když je dostaneme na kazetě) Zapomenuté světlo, Indiánské léto, Kolja, Obecná škola. Krvavý román se mi moc nezdál.
Z. S. Slyšela jsem Evu Urbanovou a Dagmar Peckovou, violoncellistku Michaelu Fukáčovou - těm držím palce. Jsou mi milé, sympatické.
Z. S., J. Š. Pak jsme viděli muzikály Jesus Christ Superstar, West Side Story, Krysaře, Draculu, Hello Dolly a nyní Rusalku. Ty se nám líbily.

Pokud vím, pracujete znovu na společné knize. Co ještě máte v plánu? Co máte rozepsáno?

Z. S. Už máme kostru další detektivky, která volně navazuje na Krátké setkání s vraždou a jejíž děj se odehrává o deset let později. Na zimu jezdíme na Floridu, tam se nám dobře píše, takže letos v tom budeme pokračovat.
J. Š. Plánuji vážný román s předběžným názvem Třídní schůzky po letech. Jeho příběh čerpá z mých vlastních vzpomínek, bude se odehrávat tady, v politicky rozdělené společnosti. Vyprávět bude o skupině bývalých spolužáků, mezi něž po roce 1948 vstoupila politika.

Stranu připravila Zdena Líkařová