Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Kdy začíná novověk

Budete-li odpovídat na otázku, který objev s datem z patnáctého století je nejvýznamnější, dejte svůj hlas knihtisku. Kolumbova cesta do Indie, při níž náhodou objevil Ameriku, si první místo rozhodně nezaslouží.
Podle Akademického slovníku cizích slov se periodizací dějin rozumí jejich rozdělení na časové úseky. Pravděpodobně nejstarším pokusem takového členění je schéma sledu čtyř světových monarchií, z nichž poslední byla a měla zůstat věčná říše římská. Kromě této tzv. helénistické periodizace se ve středověku udržovalo i teologické třídění na epochy ohraničené velkými biblickými událostmi. Období, v němž žijeme, je v pořadí už šesté; začalo narozením Krista a má trvat až do konce světa.
Běžně používaná tripartiční periodizace byla zavedena zhruba před šesti sty lety. Má své kořeny v humanismu, duchovním proudu, který se svým bojem proti autoritě církve a úsilím o svobodný rozvoj osobnosti výrazně lišil od středověkého cítění a myšlení. Nový věk oddělili humanisté od klasického starověku deseti staletími "úpadku a temnoty", tzv. středověkem.
Ohraničení jednotlivých historických období konkrétními letopočty je jenom symbolické. Pokud jde o středověk, nebývají k jeho počátku žádné podstatnější výhrady; 23. srpna roku 476 sesadil vojevůdce germánských vojáků Odoaker posledního římského císaře Romula Augustula a nechal se sám provolat za krále. Tato událost je už od konce 5. století považována nejen za zánik západořímské říše, ale končí jí celý starověk. Názory na rok 1492 jako hranici mezi středověkem a novověkem už zdaleka tak jednotné nejsou. Nelze se ostatně divit. Když katolická veličenstva Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský dala po vítězství reconquisty souhlas ke Kolumbově plavbě západní cestou do Indie, cítili se být evropští humanisté už dávno v novém věku.
Kromě přistání třech španělských plachetnic u jednoho z Bahamských ostrůvků bývá za konec středověku považován také rok 1453, kdy Turci dobyli Konstantinopol. Tím vzniká symetrické ohraničení středověku letopočty zániku dvou říší: západořímské a východořímské. Žádná bitva ani zeměpisný objev však nezačaly měnit život v Evropě patnáctého století tak jako knihtisk. Němec Johannes Gensfleisch von Sorgenloch, zvaný Gutenberg, kterému je tento vynález připisován, obsadil v žebříčku nejvlivnějších osobností světových dějin jedno z předních míst. Dostal se do společnosti Ježíše Krista, Mohameda, Buddhy, Konfucia, apoštola Pavla, čínského vynálezce papíru Cchaj Luna, Kryštofa Kolumba, Isaaca Newtona a Alberta Einsteina.

Gutenbergovi předchůdci

Každý velký objev i technický vynález navazuje na zkušenosti a poznatky předcházejících generací. Svá dětská léta měl samozřejmě i tisk. Budeme-li tímto pojmem rozumět opakovaný přenos barvy na nějakou hmotu, pak jeho historie začíná u primitivních razítek s ornamenty, kterými pravěcí lovci zdobili svůj kožený oděv. Z archeologických výzkumů na území obývaných ve starověku Sumery a Asyřany pocházejí nálezy pečetí vtlačovaných do měkké hlíny, razidla mincovní, puncovní i k zápisu jednotlivých znaků klínového písma. Ve starém Římě si prý někteří písaři usnadňovali ruční opisování na papyrus nebo pergamen různými šablonkami a razítky. Egypťané sice už v 6. století potiskovali tkaniny pomocí dřevěných desek s vyřezanými ornamenty, knihy však i řadu staletí potom rozmnožovali pracným opisováním.
Kolébkou tisku je Dálný východ a první doklady o něm mají letopočty mezi 7. a 9. stoletím. Tisklo se z celistvých kusů dřeva, do nichž bylo jako do razítka vyřezáno písmo, značky i jednoduché obrázky. Vyvýšená (reliéfní) místa povrchu desky tiskař natřel barvou, položil na ni mírně navlhčený (vláčný) papír a ten pak přetíral a proklepával kartáčem. Takovýto způsob získání otisku má název kartáčový tisk, použitá reprodukční technika je označována deskotisk. Ve většině případů šlo o desky dřevěné, tisk z kovových desek byl příliš nákladný. V Číně, Japonsku i Koreji se dřevotiskem rozmnožovala ve značných nákladech jak díla náboženská, filozofická, dějepisná, lékařská a matematická, tak próza i poezie. Za nejstarší zachovanou deskotiskovou knihu bývá považována korejská Sútra čistého světa, souhrn buddhistických pravidel z roku 751. Jen o sto let mladší nález pochází z Číny. Je jím sbírka moudrostí Diamantová sútra otištěná na papír z kamenné desky. Pro některá obsáhlá encyklopedická čínská a korejská díla sestavená z deskotisků muselo být zhotoveno až několik tisíc dřevěných desek.
Nezávisle na orientálních vzorech se koncem středověku začal dřevotisk používat také v Evropě. Zpočátku jenom k rozmnožování svatých obrázků, odpustků a hracích karet, později (v první polovině patnáctého století) i k tisku tzv. blokových knih; tak byl nazýván soubor listů slepených na nepotištěné straně, která byla poklepáváním kartáče poškozena. Oblibu si získaly zejména blokové donáty (učebnice latiny pro žáky pojmenované podle slavného římského gramatika 4. století Aelia Donata), kalendáře a základní náboženské texty jako např. biblia pauperum (biblia picta). Dřevořezbové ilustrace na stránkách těchto biblí chudých (biblí obrázkových) znázorňovaly nejdůležitější biblické výjevy většinou zcela bez textu, aby obsah chápali i ti, co neuměli číst. Obrázky na deskotiscích byly zpravidla obrysové, protože se počítalo s jejich pozdějším kolorováním. Pro knižní ilustrace zůstal dřevořez nejrozšířenější technikou až do 17. století.

Jak se tisklo v Mohuči

Rozmnožování textů kartáčovými tisky bylo sice rychlé, desky šlo ovšem použít jen jednoúčelově. Mnohem hospodárnější postup umožňovala písmenková stavebnice, která se nechala po skončení tisku rozebrat a s jiným obsahem znovu sestavit.
Tvoření slov a vět z jednotlivých písmen znali už Etruskové. Jednotlivá písmena ze dřeva nebo slonoviny sloužila však jen jako vyučovací pomůcka pro děti, ve středověku pak ještě při sestavování nápisů ve formách k odlévání zvonů. Využít volné litery k tisku napadlo až v první polovině 11. století čínského kováře Pi Šenga. Důvodem byla nejspíše nákladnost deskotisku daná složitostí řezby čínských znaků. O tom, jak svou myšlenku Pi Šeng uskutečnil, se dochovalo písemné svědectví: "...bral mazlavou hlínu a hranou mince do ní vyrýval znaky; pro každý znak samostatnou literu, kterou opatrně vypálil. Potom vzal železnou destičku a polil ji směsí borové smůly, vosku a papírového popela. Než začal se sazbou textu, položil na desku železný rám; teprve do něho kladl jednu literu těsně vedle druhé. Když byl rám plný, dal desku nad oheň, aby lepicí směs změkla. Další deskou tlačil pak na sazbu tak dlouho, dokud neměla povrch úplně rovný. Pro dva nebo tři výtisky je to procedura dost zdlouhavá a pracná, zato při tisku desítek, stovek nebo tisíce kusů letí práce jako vítr. Od každého znaku si Pi Šeng připravil několik liter, pro hodně užívané třeba dvacet i více. Když nějaký znak chyběl, rychle ho vyřezal a nad hořící slámou vypálil. Po skončení tisku nechal tmel ze smůly, vosku a popela nad ohněm znovu změknout a pak udeřil do desky rukou, aby litery vypadly..." O novém čínském způsobu tisku se Evropa dověděla teprve v době, kdy už měla svůj; na ještě lepší nápad než Pi Šeng přišel v německém městě Mohuči (Mainz) Johann Gutenberg, mladší syn patricia Friele Gensfleische zur Laden zum Gutenberg.
Kolem velkých vynálezů nebo objevů se časem vytvoří legendy, kde hraje hlavní roli náhoda. Výjimkou není ani knihtisk. Vypráví se, že při jednom neopětovaném milostném vztahu vyryl usoužený Gutenberg do kamenné desky slovo nenávist, i když chtěl vlastně napsat láska. Ve zlosti desku odhodil a ta se rozpadla na osm kusů; na každém zůstalo právě jedno písmeno. Díky tomu si prý Gutenberg uvědomil, jak by tiskem pohyblivými literami šlo rychle a levně napodobit drahé rukopisné knihy.
Invence je pro každého objevitele podmínka nutná, zřídkakdy ale postačující. Genialita Gutenbergovy myšlenky spočívala v takovém spojení základních součástí tiskařské technologie, které umožňovalo hromadnou výrobu; jedna tištěná kniha by totiž neznamenala o nic víc než jedna kniha napsaná ručně.
Nejdříve musely být zhotoveny zcela stejné, vyměnitelné kovové litery. Gutenberg postupoval tak, že vyřezal ocelová razítka zrcadlových podob písmenek a jiných grafických znamének, vyrazil jejich otisky do mědi a vzniklé matrice plnil tekutou směsí olova, cínu a antimonu; výborně při tom využil znalosti, které měl jako vyučený zlatník se zpracováním, sléváním a odléváním kovů i s ražením mincí. Po ztuhnutí slitiny byly litery připravené k sestavování do forem. Vysázený text stačilo jen natřít vhodnou tiskařskou černí a na upraveném papírenském (nebo vinařském?) lisu tisknout celé stránky v požadovaném počtu exemplářů.
Jméno Johann Gutenberg je v kulturních dějinách lidstva spojeno s Mohučí; tam se narodil, prožil většinu života, vytvořil největší díla a dočkal se uznání i pohrdání. Aby mohl tisknout, nadělal si u svého společníka Johanna Fusta tolik dluhů, že v roce 1455 o celou tiskařskou dílnu přišel. Ve vydavatelské činnosti pokračoval s Fustem jeho zeť Peter Schöffer. I když se Gutenberg po nějaké době zmohl na novou živnost, musel ji roku 1465 jako nerentabilní prodat. Až do své smrti (1468) pak pracoval ve službách mohučského kurfiřta Adolfa.
Nejstarší zachovanou Gutenbergovou prací je tzv. Türkenkalender na rok 1455. Nesmrtelný se však stal tiskem dvoudílné latinské bible (první díl o 648, druhý o 634 stranách), která měla na každé stránce dva sloupce po dvaačtyřiceti řádcích. V roce 1556, kdy byla 42řádková bible dokončena, stál jeden její exemplář vytištěný na papíře stejně jako 5 kusů dobytka. Ze dvou set vydaných výtisků se dnes ví o 46; cena za kus je kolem 4 miliónů DM. Později (1457 - 1458) vytiskl Gutenberg ještě jednosvazkovou bibli 36řádkovou o 1768 stranách. Ohlasy na nový způsob výroby knih, jehož princip udržoval Gutenberg se svými společníky v tajnosti, nebyly vůbec jednoznačné. Vedle obdivu se ozývaly i pochybnosti a kritika. Někdo považoval za nepřípustné vedle ručně psaných kodexů zařazovat svazky umělé, jiný zas varoval, že každá chyba v sazbě bude rozmnožováním mnohokrát opakována. Zcela právem se cítili ohroženi všichni, pro které znamenalo opisování obživu.
První tištěné knihy byly k nerozeznání od rukopisných. Gutenberg měl totiž pro každé písmeno zhotoveno několik typů liter a při sazbě volil vždy tu nejvhodnější; na 42řádkovou bibli jich potřeboval přes 290. Traduje se, že prý Johann Fust poslal jednoho svého dealera do Paříže prodávat tištěné bible jako rukopisné. Kupci žasli nad písařovým uměním i nad cenou. Když si však někdo všiml naprosté shody všech kusů, vzniklo podezření, jestli nemají nepřirozený původ. Aby se dealer neprodaných biblí co nejrychleji zbavil, začal je nabízet za polovic. Jakmile na to však přišli první kupci, chtěli své peníze nazpátek. Jediným bezpečným řešením bylo Paříž potají okamžitě opustit.
O rozšíření knihtisku po Evropě se nepřímo zasloužil spor arcibiskupů Dětřicha z Isenburku a Adolfa Nasavského; při jeho řešení byla Mohuč v noci z 27. na 28. října 1462 z několika stran zapálena. Protože požár zničil i tiskárny, zůstali Gutenbergovi i Fustovi pomocníci bez práce. Odešli tedy do světa a tam všechno, co uměli od svých mistrů, dobře zpeněžili.
Odhady počtu titulů vytištěných před rokem 1500 ve více než 260 místech Evropy se pohybují od 27 do 40 tisíc. Kolem 77,5 % z nich bylo v latině, 22 % v národních jazycích, půl procenta tvořily tisky hebrejské, řecké a staroslověnské. Při nákladech mezi jedním stem až dvěma tisíci bylo prý vydáno celkem asi 10 miliónů kusů.
Tisky z patnáctého století mají název inkunábule neboli prvotisky; in cunabulis znamená latinsky v kolébce. Při určování titulů pocházejících z časů, kdy byl tisk ještě v kolébce, záleží výhradně na datu tisku, a pokud některé dílo vyšlo do roku 1500 vícekrát, jsou všechna jeho vydání považována za prvotisky.

Nejstarší české inkunábule

První knihou vytištěnou v Čechách byla Kronika trojánská. Jako místo a doba jejího vzniku se tradičně udává Plzeň roku 1468; jméno tiskaře zůstalo neznámé. Není to kniha náboženská, ale historický román ve středověkém zpracování o osudech a pádu starověké Tróje. Kronika, která je českým překladem latinského originálu z roku 1287, byla vydána v jednom svazku o 195 listech jednobarevným (černým) tiskem; červené nadpisy kapitol a výzdobu iniciálami prováděli rubrikátoři po vytištění knihy ručně. Na dalších místech v pořadí našich nejstarších prvotisků jsou Nový zákon z roku 1475, Dlabačův Nový zákon (pojmenovaný podle jeho objevitele, strahovského knihovníka Jana Dlabače) a Pasionál, kniha o životech a utrpení křesťanských svatých a světic. Zatím je známo, že do roku 1500 vzniklo v Čechách 44 tisků; 39 českých a 5 latinských. Morava má počet prvotisků poloviční; dva jsou německé, ostatní latinské.
Vraťme se ještě ke Kronice trojánské. Její čtvrté vydání (1790) dostali čtenáři do rukou pod názvem Letopisové Trojánští s předmluvou od osvíceneckého publicisty Václava Matěje Krameria (1753 - 1808). Stojí zato připomenout, jaké obavy měli tehdy čeští obrozenci o náš milý jazyk otcovský: "...naše české literární umění den ode dne více slábne, a nebude-li mezi námi Čechy k němu ochotné lásky, klesne. Abychom pak tento pro nás zajisté bolestný a žalostný pád odvrátili, nejsouť jiní prostředkové, než abys ty, slavný po všem světě rozšířený národe slovanský, příkladem svých horlivých, vlasti milovných otců jazyka svého se ujal a v rozšiřování a zvelebování jeho byl ochotným pomocníkem."
Ve stejné době jako Kramerius žil také německý spisovatel a přírodovědec Georg Christoph Lichtenberg (1742 - 1799). Také jeho slova, ostatně jako všechny moudré myšlenky, zůstávají trvale aktuální: "Národ se často jeví ve svých spisech rozumnější, než ve skutečnosti je, protože může psát řečí svých otců ještě dlouho potom, kdy se mu už nedostává jejich ducha."

Ivo Kraus

Kniha ti dá v jednom měsíci poznat více, než bys mohl z lidských úst zvědět za celou věčnost. Přitom tě nemůže stihnout žádná škoda a jsi ušetřen doprošování se a čekání přede dveřmi těch, kteří se živí vyučováním, i vysedávání u těch, které převyšuješ dobrými vlastnostmi i urozeným původem, a nemusíš marnit čas s lidmi nemilými a hloupými. (Arabský učenec Abú Amr ben al-Alá, 8. stol.)
Dobré a moudře napsané knihy jsou brusem ducha, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky. (Jan Amos Komenský, 1592 - 1670)
Protože je život krátký a šťastných chvil v něm málo, nemáme propást ani jednu minutu čtením bezcenných knih. (Anglický kritik John Ruskin, 1819 - 1900)