Svérázný rybolov

Volné pokračování ruského kultovního filmu

Svérázný rybolov

Komičtí hrdinové Rogožkinova filmu Svéráz národního lovu se vracejí. Humor v anekdoticky laděném příběhu čerpá z národní příchylnosti k vodce a z dalších specifických povahových rysů.
(lík)
Za pět let existence distribuční firmy Cinemart je bezkonkurenčně nejúspěšnějším titulem její základní programové řady snímek ruského režiséra Alexandra Rogožkina Svéráz národního lovu uvedený v roce 1997. V zemi svého vzniku se tato komedie stala filmem kultovním. Není tedy divu, že režisér se po pauze, kterou věnoval snímku Hraniční přechod, ke svým komickým hrdinům vrátil a natočil volné pokračování pod názvem Svéráz národního rybolovu. Cinemart ho uvádí pod názvem Svérázný rybolov.
Nejen hrdinové, ale i schema příběhu se vracejí: Tentokrát se pětice kamarádů, mužů středního věku, které poutá přátelství a společné zájmy, rozhodne "kulturně rekreovat" nikoliv při vodce a lovu, ale při vodce a rybolovu. A je to především vodka, která je zavede až za státní hranici do Finska a která je důvodem, proč tuto hranici potom několikrát překročí. Naposledy dokonce za spolupráce vojenského námořnictva a pohraničníků.
Pozoruhodný na filmu není ani tak příběh, který není ničím víc než řetězem vypointovaných anekdot, ale samotná charakteristika jednotlivých postav. Ve zvláštní symbióze se v nich prolíná odkaz doby carských důstojníků, zažité stereotypy myšlení a vzorce chování z dob reálného socialismu a módní manýry zbohatlíků novodobého kapitalismu. Navíc přimykavý vztah k vodce i k neplodným filozofujícím meditacím z nich tvoří komické figury, které se zbytku civilizovaného světa zdají být nepochopitelné, dokonce neskutečné. Není divu, že se nešikovní hrdinové dostávají do komických situací, které se mnohdy blíží katastrofě.
Režisér a autor scénáře Alexandr Rogožkin zvolil únosnou míru nadsázky, s níž pojímá postavy i situace. Jeho humor je nápaditý a přitom není zlý, jeho hrdinové jsou směšní, ale nesměřují ke karikatuře, ač téma k tomu vybízí. Rogožkin se pohybuje na hraně a pohybuje se na ní se sebejistotou. Jeho film je vtipný a přitom lidský, neboť i hrdinové příběhu si uchovávají cit a lidskost. Jejich prostřednictvím se autor navíc dotýká některých národních povahových rysů, které dříve bývaly tabu. Je to především široká ruská duše a její sentiment, který vzrůstá zároveň s hladinou alkoholu v krvi. Schopnost smát se tam, kde většinou býval patos, je asi jeden z důvodů, proč Rogožkinovy filmy získaly tak obrovský ohlas nejen v cizině, ale i v samotném Rusku.