Adolf Born: Považuji se za souputníka bajkařů

Adolf Born patří mezi klasiky české ilustrátorské tvorby. Je zároveň grafikem, který se zařadil mezi průkopníky. Jako jeden z mála totiž pochopil, že vážná tvorba nemusí být vážná.

Do svých obrázků, v nichž se zrcadlí celý jeho svět stvořený z nostalgických vzpomínek, klukovských snů, čtenářských i cestovatelských zážitků, vnáší humor, který miluje a obdivuje publikum v mnoha zemích světa.

Jak se vám vlastně podařilo splnit si dětský sen a stát se knižním ilustrátorem?

I když nechci, aby to vyznělo příliš pedagogicky, musím říct, že spojením pracovitosti a určitého štěstí. To jsou elementy, které mohou rozhodnout o tom, že člověk v životě dělá to, co chce.

Jaké bylo vaše dětství? Je pravda, že jste měl velmi tolerantní výchovu?

Svým způsobem ano. Rodiče - otec železničář, matka v domácnosti - byli lidé bez jakéhokoliv vztahu k výtvarnému umění. Přesto byli natolik tolerantní, že když jsem přišel pro ně s naprosto absurdním nápadem, že bych chtěl být výtvarným umělcem, jak se tak říká, neprotestovali. Dodnes obdivují, že dokázali být nad věcí a že byli schopni moje rozhodnutí přijmout.

Kdo z rodiny vás ovlivnil víc, otec nebo matka?

Myslím, že otec, protože měl ohromný smysl pro humor. Matka ta byla spíš taková akurátní. Věci vždycky musely být tak, jak být měly.

Když se mluví o vašich inspiračních zdrojích, mluví se o určité nostalgii, která panovala ve vaší rodině po rakousko-uherské monarchii. Bylo to tak?

Možná se to trochu přeceňuje, ale fakt je, že polovina mé rodiny žila od narození do smrti v Rakousku. Bratranec v Kanadě a další příbuzní v jiných zemích. A já jsem v době komunismu považoval za hroznou smůlu, že moji rodiče si zvolili tady tu zemi. Tehdy jsem to považoval za zločin proti své osobě, i když to samozřejmě trochu nadsazuji. Jinak ta moje láska k Rakousko-Uhersku se spíš gradovala dobou, v níž jsem rozum bral. V době, kdy se nemohlo svobodně cestovat, nebo přesněji řečeno, když se člověk blížil k hranicím v pokleku, tehdy jsem v Rakousko-Uhersku viděl snovou říši, která sahala od Dubrovníku po Benátky a která byla naprosto liberální, demokratickou, silnou a uznávanou monarchií. Představa respektovaného Rakousko-Uherska se mi dodnes líbí víc než tyhle rozkouskované republiky, které, pokud se nestanou členy Evropské unie, nemají v rámci Evropy šanci na úspěšný život. Ale i na to se dívám velmi skepticky.

Takže je pravda, že jste monarchista?

Samozřejmě. Ale nostalgický monarchista. Vím, že u nás nelze znovu monarchii vybudovat. Můj sen o monarchii, to je nostalgická vzpomínka na dobu, která přinášela maximum pro lidi. Jsem monarchista ve svých vzpomínkách.

Ve svých obrázcích jste také náruživý cestovatel. Vkládáte do nich zážitky z cest, anebo jsou dílem vaší fantazie?

V prvé řadě jsou to dojmy z cest. Do nich se mi ale vždycky pletla literatura, kterou jsem přečetl. Ať už to byly knížky o Řecku, Turecku, nebo o jiných zemích. Vždycky jsem zbožňoval cestopisy a dodnes je mám na prvním místě. Oba dva víme zajisté, že náš národ nevynikal nikdy přílišnou znalostí cizích jazyků, ani tím, co by se dalo nazvat evropským nebo světovým rozhledem. O to víc jsem miloval Mráze, Friče a další cestovatele, kteří přesáhli svou zemi, dokázali pronikat do světa a potulovali se v Jižní Americe nebo v Africe. Jejich cesty to byly úžasné počiny, vezmeme-li v úvahu, že je podnikali v devatenáctém nebo na začátku dvacátého století. Jejich dobrodružné příběhy na mě měly velký vliv.

Kterou zemi, z těch, které jste navštívil, máte nejraději?

U mě je to hrozně zvláštní. Já si nedělím svět na země, ale rozděluji si ho na města, na kusy určitých zemí. Mám svoji vesnici v Řecku, na konci Peloponésu, kam od roku 1989 jezdíme se ženou každý rok na dovolenou. Dnes už ji považuji za svůj domov. Ale stejně intenzivně miluji Istanbul. Říkám: Kdyby nebyla Praha, tak jedině Istanbul.

Co se vám tolik líbí na Istanbulu? Vždyť to je zcela odlišný svět.

Zdánlivě. Turci jsou velmi přátelští a srdeční. V Istanbulu je cítit zvláštní propojení toho, co se dá nazvat exotickou Asií s Evropou. Tohle spojení vytváří dokonalou kulisu s krásnou atmosférou.

Takže má pravdu Miloš Macourek, když o vás říká, že obdivujete Turky a turecké hospodářství?

Jistě. Kdyby jsme se za dob minulého režimu přiblížili jen z poloviny tureckému hospodářství, tak jsme byli šílení blahem.

Jak se vám podařilo uchovat si ten váš klukovský pohled na svět?

To je příliš těžká otázka. Myslím, že to je dáno. Někdo má celý život rád humor a někdo je zase strašně vážný. Ti, co všechno berou moc vážně, ti mají strašně komplikovaný život. Já mám rád humor a nadhled.

A co ironie, s níž pohlížíte na vztahy mezi mužem a ženou, to je taky taková klukovina?

Máte jistě na mysli Bornografii. Tenkrát v sedmdesátých letech to byla jedna z možností, jak něco provokativně filozofického dělat, zaujmout veřejnost. Byla pěkná práce, která mě těšila. Není ale pravda, jak mi občas někteří lidé podsouvají, že ironizuji ženy. Naopak. Ženy vidím jako životaschopnější a vážím si jich. Inteligentní ženy považuji za inteligentnější než inteligentní muže a pro život daleko použitelnější. O hloupých ženských a hloupých mužských nepřemýšlím. Ti mě nezajímají, a jestli existují nebo ne, je mi lhostejné.

Říkáte, že smutní lidé mají těžší život. Máte za to, že se jim lepí smůla na paty?

To snad ani ne, všichni máme své problémy. Ale ten, kdo bere život moc vážně, má těžký život proto, že se i nad banalitami moc zamýšlí. Lidi s humorem se samozřejmě zamýšlejí rovněž, ale pod jiným zorným úhlem. Humor jim pomáhá. Já kupříkladu mám z naší literatury nejraději Poláčka, Haška a Hrabala.

Jsou situace, kdy i vás humor opouští?

To víte, že jsou takové situace. Když onemocní dítě anebo podobná situace v rodině. Někdy mě humor opouští, když poslouchám stupidní řeči politiků.

Ilustroval jste desítky knih, literaturu nejrůznějších žánrů, teď jsou to například La Fontainovy bajky. Podle čeho si tituly vybíráte. Děláte vždycky jen to, co máte rád?

Teď už ano, protože dnes už můžu. Mladý člověk si ale moc vybírat nemůže, musí vzít zakázku, která se mu nabízí.

Čím vás těší tvorba pro děti? Věnujete se jí celý život a zdá se, že rád.

Dětský svět je bohatší než svět dospělých. Děti jsou vnímavější a ochotnější akceptovat i něco velmi absurdního. Mají obrovskou představivost a vnímají věci, o nichž dospělý člověk třeba řekne: Ne ne, to je příliš moderní. Dítě do světa fantazie vklouzne, ať už je to svět literatury anebo svět obrázků. Takže práce pro děti je zábavná a reakce dětí jsou spontánnější v tom nejlepším slova smyslu.

V poslední době jste změnil barevnost, používáte barvy daleko zářivější. Souvisí to s vaší tvorbou pro děti?

Ne. Souvisí s technikou. Akvarel je jemnější, kdežto pastel je zářivější. A protože jsem si v poslední době oblíbil pastel, tak se do toho dostaly barvy.

Co máte ze své tvorby nejraději?

Grafiku a knižní ilustraci. Na třetím místě kreslený film.

Jaké pořadí důležitosti má pro vás rodina, práce, přátelé?

Na prvním místě zdraví nejen moje, ale celé rodiny a rodinné zázemí. A na to se hned poutá práce. Tohle jsou pro mě ty nejdůležitější hodnoty. Vzápětí za nimi je možnost cestovat. Cestování je můj velký koníček a taky svým způsobem moje práce.

A co zvířata?

Zvířata samozřejmě. Víte, lidi se markantně dělí na dvě skupiny: Na ty, kteří mají a nemají rádi zvířata. Ti, kteří nemají vztah ke zvířatům, nemají vztah ani k lidem a jsou pro harmonii života nepoužitelní. Naštěstí jich není moc.

Proč vlastně nasazujete lidem psí hlavy a oslí uši?

Protože se považuji za milovníka a souputníka bajkařů. Právě tak jako oni dávám lidem zvířecí podobu, aby snáz přijali můj pohled na sice lidské, ale nepěkné vlastnosti. Ano, je v tom moralita. Mě ale těší, když se publikum zasměje a zároveň mu něco utkví v mysli. Kdybych lidi kreslil jako lidi, nebyli by ochotni můj humor přijmout.