NATO počítá s rozšiřováním na základě konsenzu svých členů

NATO počítá s rozšiřováním na základě konsenzu svých členů

[*] Výtah ze Studie o rozšiřování NATO

[*] Klíčové Partnerství pro mír

Postup rozšiřování NATO v datech

4. dubna 1949 V rámci článku 51 Charty OSN podepsalo dvanáct států ve Washingtonu Severoatlantickou smlouvu. Byly to Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie.

18. února 1952 Členy NATO se stávají Řecko a Turecko.

5. května 1955 Spolková republika Německo byla přijata do NATO.

30. května 1982 Šestnáctým členem NATO se stává Španělsko.

3. října 1990 Sjednocení Německa.

20. září 1995 Rada NATO na úrovni velvyslanců schválila studii o budoucím rozšíření aliance o nové členy

Studie o rozšíření NATO, kterou předal 28. září bývalý generální tajemník aliance Willy Claes představitelům 26 států, jež se podílejí na projektu Partnerství pro mír, vysvětluje na třiceti stránkách filozofii rozšiřování NATO a přibližný způsob, jak bude probíhat. Neurčuje však, které státy by měly být přijaty a kdy by k tomuto přijetí mohlo dojít. ČR tuto studii přivítala a považuje ji za krok správným směrem. Po ní by podle mínění ČR měl následovat další logický krok, rozhodnutí o konkrétních kandidátech pro členství v NATO.

Principy rozšiřování aliance

Rozšiřování NATO nabídne novým členů výhody společné obrany a integrace do evropských a euroatlantických institucí. Aliance se bude rozšiřovat přistupováním nových členských států k Washingtonské smlouvě. Ta stanoví, že smluvní strany mohou jednomyslnou dohodou vyzvat jakýkoliv jiný evropský stát, který je schopen podporovat principy této smlouvy a přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě. Noví členové se musí zavázat, že spojí své úsilí o kolektivní obranu a o zachování míru a bezpečnosti, budou řešit jakékoli mezinárodní spory mírovými prostředky a zdrží se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly způsobem, který není v souladu s cíli OSN. Státy, které mají etnické spory nebo vnější územní spory, je musí řešit mírovými prostředky. Vyřešení takových sporů by bylo faktorem při rozhodování, zda má být stát vyzván k připojení k alianci.

Rozhodovat o rozšíření bude NATO samo. Neexistuje žádný stanovený seznam kritérií pro zvaní nových států, aby se připojily k alianci. O rozšiřování se bude rozhodovat případ od případu a některé státy mohou získat členství před jinými. Žádná země mimo alianci by neměla mít právo veta nebo právo dozoru nad procesem a rozhodnutími. Bude důležité, aby se udržely aktivní vztahy spolupráce se zeměmi, které se nepřipojují k alianci, aby se zabránilo rozdělení a nejistotě v Evropě a zajistily se komplexní přístupy ke společné bezpečnosti. Je třeba, aby aliance zdůraznila, že v současné Evropě nemůže existovat otázka "sfér vlivu".

Rozšiřování NATO a další evropské bezpečnostní instituce

OBSE, jako nejobsažnější instituce v evropské bezpečnostní architektuře, musí hrát klíčovou roli při zachovávání bezpečnosti a měla by být posilována nezávisle na rozšiřování NATO. Posílená OBSE poskytne jistotu státům, které se nechtějí připojit k NATO v nejbližší době či vůbec. Diskuse v OBSE o modelu evropské bezpečnosti pro 21. století by měla odrážet proces rozšiřování NATO, neměla by jej však zdržovat.

Rozšiřování NATO je paralelním procesem s rozšiřováním Evropské unie (EU) a doplňuje jej. Rozšiřování obou organizací bude postupovat nezávisle a nemusí postupovat stejným tempem. Aliance však posuzuje své vlastní rozšiřování a rozšiřování EU jako vzájemně se podporující a souběžný proces, který bude společným příspěvkem k posílení evropské bezpečnostní struktury. Ačkoliv se nepředpokládá striktní souběžnost, bude každá z těchto organizací sledovat vývoj v druhé z nich.

ZEU je integrální součástí rozvoje Evropské unie. Všichni plnoprávní členové ZEU jsou rovněž členy NATO. Oba rozšiřovací procesy by proto měly být v souladu a měly by se vzájemně podporovat. Případná široká shoda evropského členství v NATO, EU a ZEU by mohla mít vliv na evropskou bezpečnost. Aliance by si měla ve vhodném čase zvláště všímat zemí s perspektivou členství v EU, jež prokázaly zájem na připojení k NATO, aby se zvážilo, jak by mohly přispět ke transatlantické bezpečnosti a určilo zda mají být vyzvány, aby se připojily k NATO.

Vztahy s Ruskem

Vztahy respektování, prospěchu a přátelství mezi aliancí a Ruskem jsou klíčovým prvkem pro bezpečnost a stabilitu v Evropě. Spolupráce mezi NATO a Ruskem by mohla pomoci překonat jakoukoli přetrvávající nedůvěru a pomoci zaručit, že Evropa již nikdy opět nebude rozdělena do nepřátelských táborů. Tento další vývoj vztahů mezi nimi by měl probíhat přibližně souběžně s vlastním rozšiřováním NATO. Vztahy by měly odrážet význam Ruska v evropské bezpečnosti a měly by být založeny na reciprocitě, vzájemném respektování a důvěře, na žádných "překvapivých" rozhodnutích z žádné strany, která by se mohla dotknout zájmů strany druhé. Rozhodnutí NATO však nemohou podléhat jakémukoli právu veta nebo ohledu na zájem nečlenského státu ani nelze podřizovat alianci jakékoli evropské bezpečnostní instituci.

Rozhodovací proces o rozšíření NATO

Rozhodovací proces spojený s procesem rozšiřování bude v souladu s Washingtonskou smlouvou. O každém přizvání se bude rozhodovat zvlášť případ od případu a v souladu s principy, uvedenými v této studii, přičemž se bude brát v úvahu vývoj v politické a bezpečnostní oblasti v celé Evropě. Zvláště v současné době bude důležité, aby se předem nezavřely dveře možnosti případného členství v alianci pro žádný evropský stát. Státy lze vyzvat, aby se připojovaly postupně nebo lze několik zemí pozvat, aby se připojily souběžně, přičemž je třeba si uvědomit, že o každém pozvání budou rozhodovat všichni členové aliance konsenzem.

Příspěvek Partnerství pro mír (PfP)

Partnerství pro mír je pro NATO klíčovým prvkem programu politické a vojenské spolupráce s nečlenskými zeměmi - členy OBSE, který prohlubuje spolupráci a stabilitu v Evropě. Jeho význam nebude rozšiřováním dotčen. Aktivní účast v PfP sehraje důležitou roli v přípravě možného nového člena k přijetí do aliance, ačkoli mu přijetí do aliance nezaručí. Prostřednictvím plánování, společných cvičení a jiných aktivit PfP se možní členové postupně seznámí s fungováním aliance. Ztotožnění se se společnými principy a hodnotami aliance bude indikováno chováním možných nových členů na mezinárodním poli a věrností příslušným závazkům OBSE. Jejich účast v PfP poskytne i další prostředky k prokázání takovéto oddanosti stejně jako jejich schopnosti přispět ke společné obraně. Přestože od nových členů nebude před jejich přijetím do aliance vyžadováno dosažení plné interoperability s NATO, budou potřebovat osvojit si určité minimum standardů nezbytných pro funkční a věrohodnou alianci. Ačkoliv vnější pomoc může progresu napomoci, v převážné míře vlastní úsilí partnerských zemí ovlivní to, jak rychle budou postupovat v přípravě na možné členství v NATO. Příprava možných nových členů, ucházejících se o přijetí do NATO, můžeme být usnadněna posílením a prohloubením jejich individuálních programů Partnerství.

Udržení efektivnosti aliance

Při svém rozšíření bude aliance chtít zabezpečit, aby byla zachována její schopnost přijímat důležitá rozhodnutí rychle, na základě konsenzu a aby i pro rozšíření byla aliance plně schopna vykonávat jak své vnitřní funkce, tak i nové úkoly. Aliance bude muset vzít v úvahu množství prvků, aby zabezpečila udržení své vojenské důvěryhodnosti i po svém rozšíření. Tyto elementy lze rozdělit do následujících kategorií: Kolektivní obrana: Klíčovým principem procesu rozšiřování je, že od nových členů se očekává, že budou nejenom využívat výhod z kolektivní obrany, ale také k ní přispívat. Struktura velení: Všichni noví členové by se přiměřeným způsobem měli podílet na struktuře velení aliance. Konvenční síly - výcvik a cvičení: Noví členové se budou muset účastnit cvičení NATO včetně cvičení k zabezpečení společné obrany. Jaderné síly: Nejvyšší bezpečnostní záruky spojenců poskytují strategické jaderné síly aliance. Noví členové budou sdílet výhody a zodpovědnost z toho vyplývající ve stejné míře jako všichni ostatní členové. Struktura sil: Pro strukturu sil NATO je důležité, aby spojenecké síly dalších členů aliance mohly být rozmístěny, když a jestliže to bude vhodné, na území nových členů. Aliance neklade předem žádné požadavky na rozmístění svých jednotek na území nových členů.

Zpravodajská činnost: Noví členové budou mít příležitost podílet se v nejvyšší možné míře na zpravodajských procesech NATO. Finance: Od nových členů se očekává, že budou svým dílem přispívat na programy společně financované NATO. Měli by si být rovněž vědomi toho, že přijetím do aliance budou vystaveni značným finančním povinnostem. Interoperabilita: Od všech nových členů se očekává, že udělají vše pro zavedení standardů interoperability NATO, zvláště ve velení, řízení a spojovací technice.

Vojenské a obranné důsledky rozšíření

Kolektivní povaha obrany aliance je ztělesněna v praktických opatřeních, která umožňují členům aliance využívat rozhodujících výhod kolektivní obrany a brání renacionalizaci obranné politiky, aniž by omezovala suverenitu členských států aliance. Klíčová opatření zahrnují společné plánování sil, společné operační plánování, mnohonárodní uskupení, rozmístění sil mimo vlastní území, tam kde je to vhodné na základě reciprocity; řešení krizí a opatření posílení; postupy pro konzultace, společné standardy a postupy v oblastech vybavení, výcviku a logistiky, společná a kombinovaná cvičení, a spolupráce v oblasti infrastruktury, výzbroje a logistiky.

Přítomnost sil aliance na území ostatních členů přispívá k posilování schopnosti aliance plnit své základní bezpečnostní úkoly. Tato přítomnost může mít různé formy. Rozmístění spojeneckých sil umožňuje, aby na hrozbu nebo útok mohlo být reagováno dříve a zabezpečuje více času pro přípravu a rozmístění posil, umožňuje jejich efektivnější použití z důvodu mobility. Přesto přemístění sil aliance z nynějších postavení nebo předběžné rozmístění materiálu by bylo nákladné. Rovněž existuje nebezpečí, že by to mohlo vyvolat klamný dojem o zájmech aliance. Pro nové členy by rozmístění sil ostatních členů aliance na jejich území v době míru nemělo být podmínkou členství ani by nemělo být předem vyloučeno. Všichni členové aliance musejí být samozřejmě připraveni v době války umožnit ostatním silám aliance vstoupit a působit na jejich území, aby bylo umožněno zabezpečit efektivní společnou obranu. Individuální politika členů aliance při rozmístění jejich sil mimo své hranice v době míru je také velmi různorodá. Někteří členové to například vylučují zákonem. Pro nové členy by rozmístění jejich sil na území ostatních členů aliance nemělo být podmínkou členství ani by nemělo být předem vyloučeno.

Ochrana jadernými silami se bude rovněž vztahovat na nové členy. Ve světle potenciálních hrozeb, kterým aliance čelí, bude současná jaderná pozice NATO v blízké budoucnosti vyhovovat požadavkům rozšířené aliance. Proto nyní není potřeba měnit jakýkoliv aspekt jaderné pozice či politiky NATO. V delším výhledu se důsledky budou muset zvažovat.

S výjimkou změn v bezpečnostním prostředí zůstanou hlavní charakteristické rysy současné struktury sil NATO v platnosti i v rozšířené alianci. Od sil nových členů se bude očekávat, že se budou zúčastňovat plného spektra úkolů aliance v rozsahu přiměřeném jejich schopnostem. Noví členové budou pro alianci znamenat zvýšené nároky i možnosti ve zpravodajské oblasti. Musí být schopni chránit informace NATO v souladu se standardy aliance.

Podmínky členství v alianci

Noví členové budou plnoprávnými členy aliance a budou mít všechna práva a povinnosti ve smyslu Washingtonské smlouvy. Nebudou existovat žádné "dvoutřetinové" bezpečnostní záruky pro členy v rámci aliance a žádné úpravy Washingtonské smlouvy pro státy, které se připojí. Závazky, které přijmou nové členské státy, by měly být stejné jako u nynějších spojenců. Ochota a schopnost přijmout takové závazky nejen teoreticky, ale především v praxi, budou stěžejním faktorem při rozhodování, zda vyzvat příslušnou zemi ke připojení. S vědomím, že neexistuje žádný stanovený nebo pevný seznam kritérií pro pozvání nových členů k připojení k alianci, bude se od nových členských států zejména očekávat, že:

se podřídí základním zásadám, které jsou uvedeny ve Washingtonské smlouvě: demokracii, svobodě jednotlivce a vládě práva;

přijmou NATO jako společenství stejně smýšlejících států, které se spojily ke kolektivní obraně a zachování míru, kde každý přispívá k bezpečnosti a obraně, z nichž mají prospěch všechny členské státy a budou pevně oddány zásadám, cílům a závazkům zahrnutým do Rámcového dokumentu Partnerství pro mír;

se zaváží, že budou v rámci aliance vážně usilovat o konsenzus ve všech problémech a převezmou na sebe povinnost plně se zúčastňovat konzultačního a rozhodovacího procesu o politických a bezpečnostních otázkách týkajících se zájmů aliance;

zřídí stálé zastoupení ve velitelství NATO; budou připraveni jmenovat kvalifikované kandidáty pro službu v Mezinárodním štábu; poskytnou kvalifikovaný personál pro službu v Mezinárodním vojenském štábu a v integrované vojenské struktuře;

budou přispívat do rozpočtů aliance, které budou založeny na odsouhlasených rozpočtových podílech;

budou se vhodně podílet na výměně zpravodajských informací spojenců, které jsou zcela založeny na národních příspěvcích;

přijmou dokumenty, které poskytují základnu pro existující politiku aliance; uznávají, že politika aliance se v průběhu času a ve světle nových okolností vyvíjí.

Aliance očekává, že noví členové "nezavřou dveře" přístupu jednoho nebo více pozdějších kandidátů na členství. Perspektivní členové budou muset prokázat oddanost a respekt normám a principům OBSE. Dále budou muset zřídit vhodnou demokratickou a civilní kontrolu svých obranných sil a převzít závazek, že zajistí, aby na dosažení výše popsaných povinností byly vyčleněny potřebné zdroje.

Vojenské hledisko přijetí

Noví členové aliance musí být připraveni podílet se na úkolech, riziku, odpovědnosti, výhodách a břemenech vyplývajících ze společné bezpečnosti a kolektivní obrany. Noví členové by se měli především soustředit na interoperabilitu. Minimálně by měli přijmout doktrínu a postupy NATO ve vztahu ke standardizaci a v dalším se zaměřit na dosažení dostatečné úrovně výcviku a vybavení pro účinnou operační činnost se silami NATO.

Schopnost budoucích členů přispět vojensky ke kolektivní obraně a novým úkolům aliance bude faktorem při rozhodování o jejich přizvání připojit se k alianci. Bude nutné u každé země kandidující na členství vyhodnotit stupeň standardizace, vycházející z úrovně standardizace prokázané během všech vojenských a obranných aktivit v rámci PfP. Na základě konzultací aliance s perspektivními členy by mělo být vypracováno stanovisko k tomu, co se v této oblasti od nich očekává. Dosažení alespoň minimální úrovně interoperability v co nejkratší době je důležitým vojenským požadavkem.

Modality pro rozšíření NATO

Modality pro rozšiřování vyplývají z Washingtonské smlouvy. I když se bude o každém pozvání k rozšíření aliance rozhodovat případ od případu na základě jeho vlastní povahy, mohou být budoucí vstupy načasovány jak v samostatných případech, tak i v jedné nebo více návazných skupinách. Aliance zůstává otevřena možnosti vstupu zemí, které nebyly pozvány mezi prvními. Bude třeba rozhodnout, do jakého rozsahu lze podnikat přípravy na členství v zemích před formálním připojením nebo zda řadu z nich lze ponechat až po formálním připojení. Konzultace týkající se připojení příslušné země by neměly zdržovat jednání s ostatními, tj. tempo postupu pro připojení většího počtu vyzvaných zemí by neměla diktovat nejpomalejší z nich.

PETR BAKOVSKÝ