ROK 1995 V MEZINÁRODNÍ POLITICE: Se střídavými úspěchy i nezdary

ROK 1995 V MEZINÁRODNÍ POLITICE

Se střídavými úspěchy i nezdary

"Konec dobrý, všechno dobré," chtělo by se pod dojmem nedávného podpisu daytonské dohody o míru v Bosně zvolat s okřídleným úslovím. Nicméně při pohledu na tři sta pětašedesát minulých dnů je jasné, že tak jednoduché to rozhodně není. I právě končící rok prokázal, že ke spokojenosti, pokud jde o vzájemné vztahy, má lidstvo ještě hodně daleko. Že přerod světa, cesta mezinárodního společenství k novému pořádku a řádu jsou nejen navýsost komplikované, ale především dlouhodobé.

Ani rok, v němž jsme si připomněli půlstoletí od konce druhé světové války a pět let od konce války studené (sjednocení Německa), nebyl prost válek a ozbrojených konfliktů. Jistě, právě nyní snad končí jedna z nejnebezpečnějších a nejtragičtějších z nich, takřka čtyřletá válka v Bosně a bývalé Jugoslávii vůbec. Ovšem po celý rok, a to vzdor vyhlášeným příměřím, se v Bosně a částečně i v Chorvatsku úporně bojovalo. Jedenáct měsíců krvavých bojů zde stálo další tisíce životů, zraněných, sirotků, utečenců a znamenalo dál se prohlubující devastaci mezilidských vztahů i hospodářství všech zúčastněných stran. A nadto připravilo o životy a iluze i ty, kdo se beznadějně marně snažili pod modrými přilbami OSN či jen za jednacím stolem tuto evropskou válku zastavit. Teprve silový tlak ze strany NATO a alespoň částečně sjednocených velmocí přinesl daytonské mírové rozuzlení.

Krvavé konflikty pokračovaly, byť s částečnými přestávkami i jinde. Prakticky po celý končící rok trvala válka v Čečensku, v Afghánistánu, v Somálsku, které počátkem března s konečnou platností opustila neúspěšná "mírová mise" OSN, boje pokračovaly i ve Rwandě, na Srí Lance a jinde.

Od sebe, ale i k sobě

Přitom je ovšem třeba povšimnout si důležité okolnosti. Většina konfliktů v uplynulých dvanácti měsících nebyla obvyklého mezinárodního charakteru, ale takříkajíc "vnitrostátní". To jest, že byly způsobeny buď příliš překotným rozpadem bývalých státních celků (bývalá Jugoslávie), snahou národů plně se odtrhnout z velkých mnohonárodních států (Čečensko), nebo "vnitrostátními" boji jednotlivých etnik a náboženských skupin o existenci a o moc (Bosna, Afghánistán, Rwanda, Srí Lanka, Somálsko). Potvrdilo se tak, že války a konflikty mají koncem dvacátého století nejen zcela nový charakter a nezřídka i příčiny, ale že jde zpravidla o projev dezintegrace.

Tedy o zcela opačný trend, než by bylo žádoucí k tomu, aby lidstvo mohlo řešit chronické ekologické, surovinové, potravinové, demografické hrozby, aby bylo s to účinně bojovat s novými i staronovými metlami, jimiž nesporně jsou pandemie chorob (AIDS, tuberkulóza a další). A aby mohlo vzájemné vztahy rozvíjet ku prospěchu všech i jednotlivců.

Avšak je třeba vidět, že neméně silný byl v tomto roce i trend integrace. Nejmarkantnější to bylo pochopitelně v rovině hospodářské, kde především Evropská unie (EU) a Světová obchodní organizace (WTO) vzdor řadě překážek hodně pokročily. Nicméně integrační trendy se začaly prosazovat i do roviny politické a to nejen v Evropě (například asijský summit ASEAN). Ovšem Evropa v integraci nesporně hrála prim, a to především proto, že zde došlo k důležité události. V Paříži byl totiž v březnu podepsán tzv. pakt stability, jehož prostřednictvím by měla být zajištěna veškerá práva menšin. Což by mělo napříště eliminovat opakování toho, čeho jsme byli svědky v bývalé Jugoslávii či co se děje v Čečensku, tedy destabilizaci situace či dokonce vznik konfliktu v mnohonárodních státech.

Nové fenomény vztahů

Celoroční "soupeření" dezintegračních a integračních tendencí však letos nebylo jediným fenoménem mezinárodněpolitické scény. Dalším, hodně ponurým, byl a zůstává politicky motivovaný terorismus. V živé paměti je tragická smrt izraelského premiéra Jicchaka Rabina, nicméně ta byla jen pověstným vrcholem ledovce teroru, jemuž v uplynulých dvanácti měsících jen na Blízkém a Středním východě padly za oběť tisíce zcela nevinných lidí. Vzpomeňme zde nejen na řadu bombových atentátů přímo v Izraeli, přičemž mnohé z těchto akcí zhatily či přinejmenším oddálily dotažení mírového blízkovýchodního procesu k úspěšnému závěru, ale i na útoky muslimských fundamentalistů vůči cizincům v Alžírsku a Egyptě či na prakticky přes polovinu roku pokračující pogromy na Kurdy v Iráku a Turecku (zde to dokonce blokovalo integraci země do EU).

A nejen to. Tragická otrava pasažérů v tokijském metru a další činy fanatiků prokázaly další růst rasové a náboženské netolerance a to včetně Evropy a bohužel i České republiky. Neméně nepříjemnými fenomény uplynulého roku byly také všeobecný růst kriminality, další prorůstání zločinu politikou, zmnožení mafií. Stačí připomenout další případy drogových, jaderných a jiných pašeráckých kauz. A co více, v důsledku již zmíněných válek a konfliktů dál vzrostl počet migrujících osob, lidí, kteří se ocitli bez domova a nezřídka i bez jakékoli pomoci. A bohužel, jak tomu bylo zejména v případě Rwandy a Burundi, i mezi těmito nejubožejšími z ubohých dál narůstaly nesnášenlivost a zločin.

Institucionální krize

Za tragédií uprchlíků z Rwandy a Burundi je však třeba vidět především krizi institucí, která se v uplynulých dvanácti měsících dále prohloubila. Snad nejvíce zasáhla tato krize světovou organizaci, jejíž nezdar byl nejpatrnější v bývalé Jugoslávii, ale byl zřejmý i při říjnových oslavách půlstoletí OSN, a třeba i při prodlužování smlouvy o nešíření jaderných zbraní, kdy se univerzální světové organizaci nepodařilo prosadit, aby se ke smlouvě připojily země, o jejichž schopnostech vlastnit a vyrábět nukleární zbraně není pochyb (Izrael, Pákistán, Indie, KLDR).

Rovněž Severoatlantická aliance se prakticky až do chvíle, kdy na její bedra přešlo prosazení bosenského míru, viditelně potýkala s četnými vnitřními i vnějšími problémy. Její transformace, která by měla předcházet námi tolik očekávanému rozšíření, taktně řečeno stagnovala. Komplikace přinesla i úplatkářská aféra generálního tajemníka NATO Willyho Claese a spory provázené hledání nového čelného politického představitele. Za celý rok se tak příliš z místa nepohnulo jak přijímání nových členů (rozhodnutí o tom, "kdo a kdy", bylo nakonec odloženo o celý příští rok), tak s ním spojená snaha přesvědčit Moskvu, že přiblížení NATO k hranicím Ruska mu v žádném případě nepřinese újmu. A tak role, kterou bruselské alianci mezinárodní společenství přisoudilo v Bosně, je pro NATO jednak určitým "vysvobozením", ale i možností prokázat další oprávněnost své existence a hlavně vyzkoušet si své poslání garanta míru a pokojného řešení sporů v praxi.

Svou "parketu" dál hledala letos pod novým názvem působící Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (do letoška KBSE), ale stejně tak i řada dalších institucí (ZEU), ale i států.

Také problémy států

Ano, i většina států - stále ještě základních subjektů mezinárodněpolitické scény - prožívala v tomto roce náročné období. Nemáme zde na mysli jen desítky voleb, z nichž především ruské parlamentní, a francouzské i nedávné polské prezidentské vyvolaly oprávněnou pozornost. V mnoha státech totiž docházelo ke složitému vnitřnímu vývoji (Rusko, USA, Japonsko, Čína, Francie, Německo, Británie a další), přičemž vnitřní problémy se promítaly či dokonce koncentrovaly navenek. A to někdy v negativním, jindy ovšem v pozitivním smyslu slova.

Za příklad uveďme úpornou snahu Ruska obnovit v očích vlastních obyvatel i světa své velmocenské postavení. O ní svědčily mimo jiné opět vyhraněné postoje k řešení situace v Bosně, odpor proti rozšíření NATO či nedodržení smlouvy o omezení výzbroje a ozbrojených sil v Evropě, ale na druhé straně i určité urovnání vztahů s Ukrajinou a některými dalšími postsovětskými sousedy, a třeba i mezinárodní kosmické mise včetně dvou společných rusko-amerických vesmírných letů. Obdobná byla nemenší snaha Francie, která se doma po celý rok potýkala s řadou potíží, patřit nadále mezi státy hrající prim v Evropě, a pokud možno i ve světě. Což na jedné straně vedlo Paříž k obnovení jaderných zkoušek v Tichomoří, na druhé naopak k vysoké aktivitě při urovnávání konfliktů (Bosna, Blízký východ, Afrika). Není také sporu o tom, že vratké postavení premiéra Johna Majora do značné míry napomohlo k tomu, že Velká Británie letos přistoupila k dalším krokům směřujícím k urovnání letitého konfliktu v Severním Irsku. A totéž s obměnami platí též o chování Spojených států, Číny, Japonska a dalších zemí.

Společný osud lidí

Pochopitelně že mezinárodní vývoj není záležitostí okamžiku, ten letošní "zakládá" dění v roce nadcházejícím. A tak je pravděpodobné, že neduhy i pozitivní trendy, jichž jsme v mezinárodní politice byli svědky letos, se přenesou i do tři sta šedesáti šesti dnů roku 1996.

Ovšem z neděle na pondělí o půlnoci vstoupíme do prvního roku poslední "pětiletky" dvacátého století. A je tedy nejvyšší čas, aby řešení konkrétních konfliktů i velkých a menších problémů současného světa ve větší míře než doposud provázela i komplexní a radikální přeměna mezinárodních vztahů. Aby se do mezinárodní politiky v celosvětovém měřítku prosadila zvýšená důvěra mezi státy i lidmi, jejich větší ochota, vstřícnost a politická vůle. Aby ve vztazích světového společenství rozhodující roli přestaly hrát úzké národní či skupinové zájmy a naopak začaly hrát takové hodnoty, jakými jsou solidarita, základní právní, demokratické a morální principy, vědomí společně sdíleného osudu.

Přes všechny smutné, tragické a nepříjemné jevy a události, jichž jsme byli letos svědky, chce se pod dojmem vývoje v Bosně s koncem roku zvolat "konec dobrý, všechno dobré". A i když tomu brání nejen vzpomínka na tisíce mrtvých, zraněných, osiřelých, utečenců ve válkách, konfliktech či "jen" v přírodních pohromách (lednové zemětřesení v japonském Kóbe) a neštěstích, ale i ostatní složité problémy a úkoly světa, doufejme, že ono "všechno dobré", bude znít v nadcházejícím roce co nejčastěji a na co nejvíce místech světa. Vzhledem k tomu, že jedním z rozhodujících fenoménů současnosti je rostoucí spojení a vliv dění kdekoli na "modré" planetě na události na kterémkoli jiném jejím místě, je to nejen v zájmu všech lidí, ale i každého jednotlivého člověka.

KVĚTA BUSCHOVÁ