Bosenská architektura v časech Rakousko-Uherska

Bosenská architektura v časech Rakousko-Uherska

Na ulicích Sarajeva a dalších bosenských měst, jak zaznamenali současníci, bylo po roce 1878, kdy tuto část Balkánu ovládla rakousko- uherská monarchie, slyšet bosenštinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu, češtinu, turečtinu, maďarštinu, albánštinu, řečtinu a dokonce i arabštinu či perštinu. Taková rozmanitost se nedala spatřit snad nikde jinde na světě. Nutně se musela odrazit i v životním slohu.

Změny mocenských a společenských poměrů na přelomu století v Bosně se projevily i v proměnách architektury a urbanismu. Svědectví o tom přináší dokumentární výstava Architektura Bosny a Hercegoviny 1878 až 1918, která je až do 14. října přístupná v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze. Expozice vznikla ve spolupráci s Národní galerií Bosny a Hercegoviny, Obcí architektů a Rakouským kulturním střediskem. Společně s fotografickou výstavou o zkáze, kterou jednomu z výstavných bosenských měst přinesla současná tragická válka - Urbicida Mostaru, je součástí rozsáhlé kulturní akce Měsíc Bosny a Hercegoviny v České republice.

Inženýři, stavitelé a architekti, kteří do Bosny přicházeli po roce 1878 z různých koutů monarchie, měli za úkol nahradit dosavadní osmansko-balkánskou koncepci architektury a urbanismu novými západoevropskými přístupy. Islámská civilizace důsledně umisťovala veřejné a monumentální objekty v obchodním centru města, obytné stavby a čtvrti byly rozmístěny amfiteatrálně kolem centraVelký podíl na položení základů moderní architektury v Bosně a Hercegovině měli i čeští architekti, inženýři a technici, kteří byli poměrně významně zastoupeni v rakousko-uherském správním aparátu. Někteří z nich se v Bosně usadili natrvalo a zůstali tu i po roce 1918. Mezi ně patřil například moravský rodák inženýr Josef Grégr (1854 - 1939), který pracoval ve stavebních odděleních oblastních správ v Tuzle, Jajcu, Vareši, Sarajevu. Významnou stopu v Bosně zanechal architekt Karel Pařík (1957 - 1942). Mezi jeho nejznámější stavby v Sarajevu patří Obecní dům - Divadlo (1897 - 1898), evangelický kostel (1899) a Justiční palác (1911-1913).

Několik reprezentativních staveb pro Zemskou vládu v Bosně vzniklo podle návrhů Františka Blažka (1863 - 1944). Patří mezi ně hotel Neretva (1892) v Mostaru a gymnázium (1897 - 98) tamtéž, či bosenský pavilón na Tisícileté výstavě v Budapešti (1895 - 96). Zatímco Blažkovy budovy patří do historizujícího tzv. neomaurského stylu, Janem Kotěrou (1871 - 1923) navržená budova banky Slavija (1910 - 11) v Sarajevu je ukázkou odklonu od historismu a příklonu ke geometrizaci a čistým tvarům.

Mezi představitele tzv. bosenského stylu se řadí architekt Josef Pospíšil (1868 - 1918), který proti předchozímu přísnému technicismu postavil senzibilnější tvary. Mezi jeho nejznámější díla patří obchodní dům Prcic v Tuzle (1912 - 13), budova vakufu (1910) a hasičská kasárna v Sarajevu (1912 - 13). Pospíšil byl velkým milovníkem bosenského hlavního města; soubor jeho kreseb ze starého Sarajeva dnes podává působivé svědectví o dobové tváři města, o jeho dávném architektonickém dědictví.

Důležité kontakty mezi oběma zeměmi pokračovaly i po roce 1918. Na Českém vysokém učení technickém v Praze vystudovala řada architektů z jihoslovanských zemí. Někteří z nich svou tvorbu naplno rozvinuli v Bosně a Hercegovině let třicátých či v letech po II. světové válce. Mezi nimi byli i zakladatelé Technické fakulty univerzity v Sarajevu, od níž se později oddělila dnešní Fakulta architektury, která vychovala řadu moderních bosenských architektů. . Z toho vycházela i dopravní síť, složená z radiálních a kruhových ulic, daná více podmínkami terénu než geometrií. Naproti tomu rakousko-uherští plánovači dávali přednost pravoúhlé síti a míšení funkcí městského života. Neznamená to však, že po roce 1878 v Bosně nutně mizelo vše, co bylo spjaté s předchozím obdobím.

"V běžném životě, v aspektu sociologickém, kulturologickém a náboženském, se novinky, jakými jsou nový správní jazyk, nové národnostní skupiny, způsob státní správy, průmyslová výroba či školy, s ekvivalenty předchozího období nevylučovaly," říká autor výstavy Ibrahim Krzovič.

Architektura rakousko-uherského období v Bosně sestává ze tří celků. První z nich spadá do období historismu. Během let 1878 - 1989 vznikaly činžovní domy, obchodní budovy a veřejné i sakrální stavby v neorenesančním, neobarokním, neomaurském, neorománském či neogotickém slohu a rovněž v takzvaném alpsko-národním slohu.

Druhý celek sestává z objektů vzniklých v období secese (1898 až 1908). To přináší rozlet, druhou velkou vlnu výstavby, kulminující v prvních letech 20. století. Opět jsou nejpočetněji zastoupeny obchodní budovy a budovy velkých firem, institucí a bank.

Konečně třetí architektonický celek rakousko-uherského období představují objekty postavené v bosenském slohu (v letech 1908 až 1918). Ty jsou pochopitelně s ohledem na tehdejší společensko-politickou realitu (anexe, balkánské války, první světová válka) méně početné, přece se však jedná o výrazná díla. Vyznačují se kubičností budov, vysokým krovem, dřevěnými balkóny, lodžiemi, minimální přítomností ornamentů.

"Architektura rakousko-uherské epochy začala být oceňována až v novější době," říká Ibrahim Krzovič. "Přestože v celkovém architektonickém dědictví Bosny a Hercegoviny představuje poměrně krátké období - všehovšudy čtyřicet let - zanechala za sebou množství staveb prakticky ve všech městech Bosny a Hercegoviny. V těchto městech představuje rakousko-uherský vliv velmi výrazný prostorový, stylový a hospodářský fenomén." (mat)