komentář: Privatizace bank bez hlavy a paty

komentář

Privatizace bank bez hlavy a paty

Bankovní čtyřka (J. Tošovský, I. Kočárník, J. Skalický a R. Češka), která je pověřena výkonem vlastnických práv ve čtyřech největších finančních ústavech, zůstává problému dokončení privatizace stále hodně dlužna. Z kusých informací, které jednotliví členové poskytují, vyplývá, že není zájem prodat české banky strategickým partnerům, ale jinak se diskuse neblíží k žádnému závěru. Zásadní koncepce odstátnění bank, to znamená rychlost a forma jednotlivých kroků i případný konečný zůstatek státních podílů, totiž ještě neexistuje ani ve formě ústní dohody.

Pravděpodobně z nedostatku vzájemné komunikace jsou občasné výstupy jednotlivých členů bankovní čtyřky zcela protichůdné, osobní a mnohdy deformované předvolební atmosférou. Právě v privatizaci bankovního sektoru, neboť největší banky jsou rozhodujícími představiteli sektoru a skutečnou páteří ekonomiky, je přitom nutné zachovat chladnou hlavu a upřednostnit ekonomický pohled na věc. Zatímco předseda FNM a ministr privatizace jsou pro rychlé odstátnění s minimálním či dokonce nulovým podílem státu v bankách, opačný názor zastává guvernér centrální banky, který je přímo zodpovědný za stabilitu měny, z čehož samozřejmě rezultuje i fakt, že chce mít klid v bankovním sektoru. Ten je proto pro opatrné prodeje státních podílů a preferuje zajištění dlouhodobého, byť menšinového vlivu státu v bankách. Zatím nejasnou pozici zaujímá ministr financí, který si dovede představit úplné odstátnění velkých bank v horizontu dvou až tří let. Jako jediný si však troufl přislíbit předložení koncepce privatizace do vlády ještě do letošních voleb.

Hlavní je, aby odstátňování, ať už jakéhokoliv důležitého sektoru hospodářství, bylo ku prospěchu a nedělalo se pod heslem "privatizace pro privatizaci" a pod tlaky různých lobby. V době rostoucího ratingu největších bank se zdá být opatrnost Tošovského racionální. Miliardové zisky velkých bank zeslabují argument, že stát je špatný vlastník, i když vysoké výnosy jsou spíše dílem schopného managementu než zásluhou státních úředníků v dozorčích radách. Postoj centrální banky lze chápat i s ohledem na ne zcela zajištěnou stabilitu celého sektoru. Při sanaci některých problémových bank počítá s pomocí velkých finančních domů na úhradě nákladů s tím spojených. Není to sice příliš tržní řešení, ale je akceptovatelné z hlediska udržení důvěry veřejnosti a vysokého ratingu České republiky ze strany zahraničních investorů. Diskutovat asi lze i o tom, zda v některých bankách není současný státní podíl zbytečně velký a co by se změnilo, kdyby klesl na navrhovanou blokační minoritu, tedy na 34 procent. Proti tomu radikálové Skalický a Češka dosud nepředložili přesvědčivé privatizační argumenty, vyjma učebnicových klišé, které by svědčily o škodlivosti státní účasti v bankách a naopak přesvědčily o výhodách, jež by privatizace přinesla bankám, ekonomice i samotným klientům.

Nikdo nezpochybňuje, že státní podíl v bankách je třeba do budoucna snížit. Chybějící koncepce však rozhodně nepřispívá ke klidné atmosféře, která je pro dobré fungování bankovního sektoru rozhodující. Bankovní čtyřka tento svůj domácí úkol stále dluží. Jedině tím, že ho urychleně vypracuje, sníží se riziko zpolitizování celé věci.

MARTIN JAŠMINSKÝ,

OLGA SKALKOVÁ