K pojetí "práva na vlast (na domov)" ve světle česko-německých vztahů a připravované deklarace

K pojetí "práva na vlast (na domov)" ve světle česko-německých vztahů a připravované deklarace

Význam připravované česko-německé deklarace bude ve značné míře záviset na schopnosti obou stran právně a politicky uzavřít problémy minulosti a orientovat se na budoucí vývoj vzájemných vztahů. Nejde o lehký úkol. Obecné formulace obvykle nemají valné ceny. Zastírání nebo přehlížení problémů, pokud skutečně existují, by bylo úspěchem zřejmě krátkodobým. Od počátku existence SRN se v různých prohlášeních vlád i politických stran vyskytoval požadavek nejasného práva na domov či vlast odsunutých osob. Jedná se o skutečný, nebo pouze umělý problém?

I. Pojem práva na domov

Pojem práva na domov či vlast (Recht auf die Heimat, Heimatrecht, Heimrecht) se objevil v německé právnické a politické literatuře krátce po druhé světové válce. Na právnické konferenci v Hamburku v srpnu 1947 byl vysloven názor, že právo na domov jako součást všeobecných lidských práv vylučuje "násilné vyhnání". Programově bylo právo na domov vytyčeno v Chartě německých vyhnanců přijaté 5. srpna 1950 v městečku Cannstadt u Stuttgartu. Charta žádala, aby právo na domov "bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv dané Bohem".

Spolkový sněm (Bundestag) uznal právo na domov již ve svém Ochranném prohlášení (Obhutserklärung) ze 14. července 1950. V § 25 zákona SRN o řešení otázek státní příslušnosti z 22. února 1953 se např. uvádělo: "Právo na domov vyhnaných osob a z něho vyplývající úprava jejich státní příslušnosti nejsou dotčeny prohlášeními vydanými na podkladě tohoto zákona". Spolková vláda mnohokrát ústy svých členů prohlásila, že uznává právo vyhnanců na domov. Ve Stanovisku k sudetoněmecké otázce označili představitelé Sudetoněmeckého landsmanšaftu za politický cíl "právo na vlast a sebeurčení národů v rámci evropské integrace, a to nezávisle na sporné Mnichovské dohodě z r. 1938". Výslovně bylo zmíněno právo "návratu do vlasti". Právo na domov podpořily v SRN i politické strany: SPD (22. 1. 1961), CSU (3. 6. 1961), FDP (15. 10. 1964), CDU (16. 11. 1994).

Právu na domov byly v SRN věnovány i četné odborné publikace. K nejznámějším patří například monografie profesora mezinárodního práva v Řezně Otty Kimminicha Právo na domov (Das Recht auf die Heimat) z roku 1989. Autor chápe pojem práva na domov ve dvojím smyslu jako: 1. Právo jednotlivce, 2. Právo národů, národních skupin (Volksgruppen) nebo kmenů. Aktuálnost práva na domov se dokumentuje i na osudu Palestinců, Afghánců, Kypřanů atd. V daném případě jde ovšem o jiný problém. Právem na domov se v nedávné době zabýval i profesor F. Ermacora, který pro Sudetoněmecký landsmanšaft vypracoval v r. 1991 speciální expertízu, v níž se zabýval "sudetoněmeckou otázkou" a konfiskací "sudetoněmeckého majetku". Prof. Ermacora se zmiňuje o právu na domov a možném návratu "sudetských Němců", a to i v souvislosti s článkem 20 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi SRN a ČSFR z 27. 2. 1992. Smlouva v preambuli používá výraz "vyhnání" (Vertreibung).

Pojem "Heimatrecht" působí při překladu určité potíže, neboť výraz "Heimat" znamená jak domov, tak vlast a otčinu. Slovo "Heimat" se ve zmíněné publikaci překládá např. jako "domovina" (ve slovinštině a chorvatštině), "domovina" v srbštině a "domov" v češtině. Takto objasňoval uvedený pojem profesor T. Veiter již v r. 1962 (kniha Vertreibung, Zuflucht, Heimat). Právo na domov (Das Recht auf die Heimat) je obtížně přeložitelné do jiných jazyků. V překladech z němčiny se objevují v angličtině výrazy "the right of domicile" nebo "the right to the homeland", ve francouzštině výrazy "le droit au domicile", "le droit a la patrie" nebo "le droit a la terre", v ruštině "právo na rodinu", ve španělštině "el derecho al domicilio" atd. (K. Rabl, Das Recht auf die Heimat, 1960). Je zřejmé, že překládáme-li do češtiny výraz "Heimatrecht" jako právo na domov nebo dokonce na vlast, jde o překlady z věcného hlediska nepřesné a pouze přibližné.

Pokud jde o samotný obsah tzv. práva na domov, němečtí autoři zdůrazňují, že se jedná o právo zvolit si bydliště (Wohnsitznahme) na určitém místě nebo území a zejména právo se na toto místo nebo území kdykoli vrátit. Domovem, domovinou či vlastí se míní především vnitřní sepětí člověka s místním prostředím, s místem, kde se narodil nebo usadil a kde má své "kořeny". Hovoří se také o kořenech spojených s půdou (Heimatboden). Právo na domov se vyvozuje ze všeobecných lidských práv, z práva sebeurčení národů nebo se označuje za "přirozené právo".

F. Ermacora a O. Kimminich chápou právo na domov jako komplex několika práv, zejména jde o zákaz násilného vysídlení, zákaz genocidia, ochranu vlastnictví a právo volného pohybu. Právo na mírový život a návrat v případě "vyhnání" mají nejen jednotlivci, nýbrž i národy a "národní skupiny". Stoupenci práva na domov označují toto právo za součást platného mezinárodního práva a jedno z nejdůležitějších individuálních a kolektivních lidských práv. Podle R. Launa bylo právo na domov jako právní kategorie uznáno již ve vestfálském míru v r. 1648. Vestfálským mírem bylo osobám vypovězeným z náboženských důvodů přiznáno právo návratu, bylo uznáno obnovení jejich práva a vrácení majetku (restitutio in integrum). Podrobnější právní definice práva na domov zřejmě neexistuje. V souvislosti s pojmem domov nebo vlast (Heimat) se obvykle zdůrazňují tři dimenze tohoto pojmu - prostor (území), člověk a čas.

II. Součást mezinárodního práva?

Pojem práva na domov mezinárodní právo nezná. O. Kimminich ostatně přiznává, že "neexistuje ani obecná úmluva o ochraně domova (Heimatschutzkonvention), ani výslovné potvrzení práva na domov v úmluvách o lidských právech nebo bilaterálních smlouvách". Konstatuje, že tato skutečnost je "nesporná a obecně známá". Existenci práva na domov jako součást mezinárodního práva popírají i odborníci na mezinárodní právo v Německu a Rakousku. Profesor E. Menzel v učebnici mezinárodního práva z r. 1962 napsal, že "právo na domov je požadavkem předběžně vzneseným v politické oblasti, aniž by se již jednalo o závaznou mezinárodněprávní normu". Podobně F. Berber v učebnici mezinárodního práva uvedl, že právo na domov "ještě nezískalo žádné jasné uznání jako princip mezinárodního práva". I. Seidl - Hohenveldern v monografii Mezinárodní právo z r. 1985 rovněž konstatuje: "Mezinárodní praxe takové právo na domov doposud neuznala."

Podle B. Simmy bylo "právo každého člověka žít ve své vlasti nebo se do ní vrátit" uznáno v čl. 3 Protokolu č. 4 z 16. září 1963 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. listopadu 1950. V Protokolu se praví: 1. Nikdo nebude - ať individuálně nebo hromadně - vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem. 2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem. Podobně čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že "nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země". V této souvislosti je možné vedle časového faktoru poukázat i na skutečnost, že nešlo o odsun "vlastních občanů" a nejde o návrat do "vlastní země". V daném případě se ovšem jedná o vlastní státní občany a právní úprava je z r. 1963.

Právě občanství odsunutých osob bylo rozdílně posuzováno v Československu a v SRN, což je ovšem širší téma pravoplatnosti "naturalizačních aktů" Německé říše. Jen Československa se týkalo nejméně osm německých naturalizačních aktů, jimiž byla československým občanům německé národnosti přikázána "německá státní příslušnost". Na druhé straně Ústavní dekret prezidenta republiky z 3. srpna 1944 o obnovení právního pořádku stanovil, že právní předpisy vydané v době nesvobody (30. září 1938 až 4. května 1945) nejsou součástí čs. právního řádu. Nepochybně je zde dána věcná souvislost i s Mnichovskou dohodou, na kterou se výslovně odvolávala Smlouva mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách občanství a opce z 20. 11. 1938. Není-li Mnichovská dohoda platná od samého počátku, nemohla být platná ani tato smlouva o státním občanství. Z nicotnosti nacionálněsocialistických předpisů o nuceném nabývání státního občanství vycházel zákon č. 12 Spojenecké komise v Německu, pokud jde o francouzské a lucemburské občany. Nucená nabytí státního občanství byla považována za právně neúčinná v americké okupační zóně. Naproti tomu praxe a právní nauka SRN vychází z předpokladu, že akty hitlerovského Německa o nuceném nabytí státní příslušnosti na území okupovaných zemí jsou právně účinné. Odsunuté osoby v okamžiku odsunu nebyly v Československu považovány zcela jistě za československé státní občany.

Zastánci koncepce práva na domov v Německu zdůrazňují, že se jedná o návrat do konkrétního domova, konkrétní vlasti, což je vyjádřeno určitým členem "die" u slova "Heimat". V Základním zákoně SRN (Ústava) se slovo "Heimat" vyskytuje v čl. 3. odst. 3 ve spojení s pojmy "Abstammung" a "Herkunft", které v češtině znamenají "původ". Ústava SRN v tomto článku zakazuje diskriminaci osob z důvodů jejich pohlaví, rasy, řeči, domova (vlasti), sociálního nebo místního původu, víry nebo politického přesvědčení. Komentáře k čl. 3 odst. 3 objasňují pojem "Heimat" jako pojem místního, prostorového původu člověka podle místa narození nebo bydliště. V tomto smyslu bylo právo na domov zakotveno např. v čl. 2 odst. 1 země Bádensko-Württembersko z 11. 11. 1953. Základního zákona SRN se nelze dovolávat na podporu požadavku práva na vlast jako institutu mezinárodního práva. Je příznačné, že americká, britská i francouzská literatura o právu na vlast nepojednává.

V případě České republiky, resp. bývalého Československa, je v SRN zdůrazňována i tzv. sudetoněmecká otázka a vyhnání Němců z jejich tisícileté dědičné vlasti (angestammte Heimat) Čech, Moravy a Slezska. Podstatné výhrady se týkaly nejen obnovení Československa v r. 1945, nýbrž i vzniku samostatného československého státu v r. 1918. Zhodnocení vývoje těchto událostí je úkolem především pro historiky, kteří mohou přispět k růstu vzájemného porozumění mezi našimi národy.

Z právního hlediska je i v současnosti sporné v jaké míře a v jakém rozsahu má národní skupina (Volksgruppe) právo na sebeurčení. Stěží lze národní skupině přiznat bez dalšího právo na odtržení, připojení k jinému státu nebo vytvoření vlastního státu. Touto argumentací byl činěn pokus ospravedlnit vytvoření čtyř "německých provincií v r. 1918: Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau. Tato území byla v prosinci 1918 obsazena čs. vojskem a pokus o vytvoření samosprávných provincií byl likvidován. Nelze zapomínat, že mírovými smlouvami byly uznány naše historické hranice. Otázkám sebeurčení a "Deutschböhmen" byl věnován např. sborník statí dvanácti našich autorů, které uspořádal v roce 1918 profesor historie práva J. Kapras.V krátké stati J. Kapras například napsal. "Stal se nejednou pokus vyrovnati protivu mezi snahami českými a německými. Od punktací staročeských táhne se dlouhá řada jednání o vyrovnání česko-německé, celkem bezvýsledných, dokazujících, že je těžko a snad i nemožno otázky národnostní řešiti u zeleného stolu... Je dětinské chtíti naráz vyrovnati to, co se u nás řeší vývojem tisíciletým."

l l

Diskuse o právu na domov nebo na vlast by na oficiální úrovni jednání nebyly zřejmě příliš produktivní. Pokud se však bude požadavek na uznání práva na domov v nějaké formě vyskytovat, bude nepochybně nutné i vymezit jeho obsah. I když jsou v SRN za vyhnance považovány i děti přesídlenců, nelze jistě očekávat masový zájem o návrat těchto osob do České republiky. Úvahy, že právo na návrat na následné uskutečnění práva sebeurčení by mohlo někdy v budoucnu ohrozit i územní integritu našeho státu, nejsou zřejmě realistické. Není však úplně zřejmé, že by se všichni přesídlenci zřekli i svých majetkových požadavků, pokud budou ze strany SNR považovány i nadále za oprávněné. Je třeba proto odstranit nejasnosti a zaměřit se na problémy rozvoje evropské integrace a česko-německých vztahů. Je zřejmé, že určité problémy stále existují, i když mohou být mnohdy zveličovány. V prohlášení vlády SNR k německo-českým vztahům ze 17. března 1995 se mj. uvádělo: "Historie nezná konečné body, přetrvává v nás, je součástí našeho života." V prohlášení bylo vyjádřeno i roztrpčení z verdiktu našeho Ústavního soudu ohledně pravoplatnosti Benešova dekretu č. 108. V závěrečné části svého prohlášení německá vláda uvedla: "Velice si přejeme, aby se česká strana snažila projevit porozumění pro ,zraněné' právní cítění, mnoha sudetských Němců. K tomu především patří neodmítat dialog."

Je třeba doufat, že probíhající dialog na vládní úrovni bude úspěšný.

JUDr. JOSEF MRÁZEK,

Ústav státu a práva AV ČR