komentář: Iluze a fakta o rozšíření NATO

komentář

Iluze a fakta o rozšíření NATO

Každý den - namátkou uveďme středeční slova polského prezidenta Kwasniewského a prvního náměstka českého ministra zahraničí Vondry po jejich jednáních ve Washingtonu - se lze ve zprávách dočíst, že rozhodnutí o tom, kdo a kdy bude přijat do NATO, je "za dveřmi". Ba dokonce, že především tři až čtyři středoevropské státy se členy Severoatlantické aliance stanou ještě v tomto století, možná do dvou až tří let. Je to však skutečně reálné? Aniž bychom pochybovali o slovech odpovědných, v prvním případě nejvyšších představitelů, která plynou z bezprostředních dojmů po oficiálních, nadto "amerických" jednáních, je dobré říci, že tak jednoduché to není a nebude.

Předně NATO je šestnáctičlennou organizací, která vždy rozhoduje konsenzem. A přestože Spojené státy v alianci stále hrají klíčovou roli, faktem je, že na jejím rozšíření se musí shodnout všechny členské země. O přijetí kohokoli do atlantického svazku musí rozhodnout všech šestnáct parlamentů. Přitom je známo, že ne každý členský stát NATO sdílí americký "entuziasmus", ba že úplné názorové souznění nepanuje v tomto smyslu ani v USA.

A nejen to. Přestože mnozí doufali, že odpor Moskvy proti přiblížení "Atlantiků" k jeho hranicím po ruských prezidentských volbách ustane, nestalo a nestane se tak - jak v pondělí na okraj ekonomického fóra v Salcburku zdůraznil Jelcinův poradce pro zahraničněpolitické otázky Rjurikov. Pro Rusko je rozšíření NATO především z mocenských a geopolitických důvodů nepříznivé, ne-li nepřijatelné. Západ zase nemůže stanovisko byť jakkoli oslabeného ruského státu zcela ignorovat už proto, že jde i nyní o velmoc disponující obrovským jaderným potenciálem.

Navíc - jak dokládají nynější diskuse o plném návratu Francie a o vstupu Španělska do vojenských struktur NATO či projekty na posílení evropského pilíře aliance - má bruselská "šestnáctka" dost starostí sama se sebou. Vlastní transformace NATO, kterou rozšíření předpokládá a která mu musí předcházet, je prakticky "v plenkách". A především, celé rozšíření je nejen pro zájemce a adepty, ale i pro samu Severoatlantickou alianci velmi nákladným projektem, střízlivé odhady hovoří, že jen přijetí tří až čtyř středoevropských států přijde daňové poplatníky "šestnáctky" na 300 miliard dolarů.

Už proto je dobré zbavit se iluzí. Neboť přestože politické rozhodnutí o rozšíření NATO dávno padlo, faktická realizace tohoto kroku není tak blízko, jak se to z diplomatické a protokolární řeči může jevit.

KVĚTA BUSCHOVÁ