TRESTNÍ PRÁVO: Důležité je rozlišovat mezi úmyslem a nedbalostí

TRESTNÍ PRÁVO

Důležité je rozlišovat mezi úmyslem a nedbalostí

[*] Kdy jde o úmysl přímý či eventuální, o nedbalost vědomou a nevědomou?

[*] Postih úpadku z nedbalosti v našem zákoně chybí

Navazujeme na článek Možnosti postihu nejsou neomezené (HN 2. října), v němž jsme v souvislosti s podnikáním, zejména v bankovnictví, připomněli skutkové podstaty některých trestných činů, které by zde mohly přicházet v úvahu. Důležitým hlediskem ovšem je jednání úmyslné nebo nedbalostní.

Pokud ze zákona neplyne něco jiného (např. kde je uvedeno, že pachatel jedná "s cílem" nebo "vědomě"), může být každý úmyslný trestný čin spáchán nejen s úmyslem přímým (pachatel chce např. způsobit škodu), nýbrž i s úmyslem eventuálním. Podle zákonné definice je to tehdy, když pachatel věděl, že způsobem v zákoně uvedeným může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že to způsobí, byl s tím srozuměn. Závažným problémem je, jak odlišit eventuální úmysl od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel také věděl, že může způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Dvě teorie

V nauce jsou pro toto rozlišení dvě teorie. Jedna klade důraz na složku vědění a žádá, aby pachatel věděl o větší míře pravděpodobnosti těch skutečností, na nichž je založena trestní odpovědnost. Dnes vládne druhá teorie, jež klade důraz na složku volní a vyskytuje se v několika odstínech. Náš zákon požaduje "srozumění" s tím, co patří, odborně řečeno, ke skutkové podstatě trestného činu. Rakouský trestní zákon požaduje, aby pachatel pokládal uskutečnění skutkové podstaty "vážně za možné" a "aby se s tím vyrovnal". To je moderní formulace, kterou přijímá také německá nauka i praxe. Německý trestní zákon k tomu dává volnost - nedefinuje formy úmyslu ani nedbalosti.

Naše praxe má za to, že jde o úmysl, když pachatel (jemuž je následek "lhostejný") má kladné stanovisko k oběma možnostem, tj. zjednodušeně vyjádřeno, že trestně relevantní následek nastane nebo nenastane. O této otázce byla u nás v odborné literatuře polemika. Obě strany se nakonec shodly v tom, že opravdová lhostejnost, kde je nulová vůle ke způsobení následku (opět zjednodušující nepřesnost, aby výklad nezněl příliš komplikovaně), nestačí k tomu, aby tu byl eventuální úmysl. Profesor Solnař, náš přední odborník na trestní právo, to vyjádřil tím "kladným vztahem". Mám za to, že "srozumění" vyžadované naším zákonem připouští takový výklad, že pachatel pokládá následek vážně za možný a vyrovná se s tím, tj. zahrne toto riziko do základů svého rozhodnutí, neodradí jej to. Přitom pravděpodobnost následku tu nehraje klíčovou roli. Pachatel si musí uvědomit konkrétní nebezpečí následku, nikoli jen abstraktní.

Kdyby se naše praxe přiklonila k tomu, co je výslovně v rakouském trestním zákoně a co je uznáváno jako vládnoucí názor německé teorie i praxe, rozšířila by se poněkud oblast eventuálního úmyslu a bylo by poněkud snadnější někoho postihnout za úmyslný trestný čin např. právě v bankovní sféře. V praxi totiž eventuální úmysl bývá prostředkem k překonávání důkazních obtíží podle zásady "když se mu to jevilo tak pravděpodobné, tak s tím musel počítat".

Úpadek z nedbalosti

V evropských zákonících nacházíme mezi tzv. úpadkovými delikty i ustanovení o úpadku z nedbalosti. Bylo obsaženo i v československé osnově trestního zákona z roku 1937 a znělo:

"Kdo z nedbalosti zmaří nebo ztenčí uspokojení svých věřitelů nebo jejich části, zejména tím, že učiní přílišná vydání, lehkomyslně nebo nepřiměřeně užívá úvěru nebo jej poskytuje, část majetku promarní nebo sjedná odvážný obchod, který nenáleží k řádnému vedení jeho obchodu nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům,

kdo věda, že není s to uspokojiti své věřitele anebo jejich část, z nedbalosti zmaří nebo ztenčí jejich uspokojení tím, že učiní nový dluh, splatí dluh, zřídí zástavu nebo nenavrhne včas zahájení vyrovnacího řízení nebo konkurs,

bude potrestán tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku."

Za určitých kvalifikačních okolností byl za to trest od tří měsíců do tří let tuhého vězení.

Trestní odpovědnost za úpadek z nedbalosti nacházíme i v trestních zákonících Německa, Rakouska a Švýcarska. U nás, při přípravě novely trestního zákona, se o takovém ustanovení uvažovalo, ale vzhledem k nerozvinutému tržnímu hospodářství nebylo shledáno za vhodné je zavést. Asi to byla nesprávná úvaha. Neměl být z této situace vyvozován závěr právě opačný, totiž že je takových ustanovení zvláště zapotřebí?

Účastnil jsem se na přípravě oné novely trestního zákona, a mám tedy na tom spoluvinu. Útěchou je mi však, že trestní právo není hlavní nástroj, pomocí něhož by bylo možno předcházet poruchám v hospodářském životě, a krachům bank zvláště. Je obecně uznávanou zásadou, že trestní právo tu plní pouze pomocnou úlohu. Je to, jak se někdy říká, ultima ratio.

JUDr. ADOLF DOLENSKÝ, právní teoretik a pedagog