Jak to bylo se zlatou měnou v meziválečném Československu

Jak to bylo se zlatou měnou v meziválečném Československu

Před sedmašedesáti lety, 7. listopadu 1929, určilo opatření Stálého výboru Národního shromáždění kupní sílu koruny obsahem ryzího zlata o hmotnosti 44,58 mg. Oficiální navázání peněžní jednotky na zlato mělo být výrazem završení celého desetiletí poválečné hospodářské obnovy, a současně s tím také výrazem snahy mladé republiky o vstup do elitního klubu nejvyspělejších zemí světa.

Peněžní politika meziválečného Československa byla výrazně natočena na měnový kurs. Jeho zhodnocování se promítlo do vnitřní cenové deflace, jeho stabilizace zase znamenala stabilitu domácí cenové hladiny. Řízení kursové dynamiky vycházelo z autonomní peněžní politiky, a to i v době, kdy byla koruna vyjádřena zlatou paritou. Stálost "kulhavé" zlaté měny (nesměnitelné za zlato) totiž nezajišťoval zlatý automatismus, nýbrž diskontní a devizová politika Národní banky.

Formální navázání koruny na zlato v roce 1929 zohledňovalo především potřebu zvýšit prestiž Československa na mezinárodní finanční scéně. Ve vnitřní peněžní politice nikdy nedošlo k zavedení přímé směnitelnosti za zlato, ačkoli příslušná ustanovení byla v měnových zákonech zahrnuta. Význam omezení uplatňovaných ve vnějších vazbách národního hospodářství spočíval v možnosti samostatně řídit peněžní a kapitálový trh a nepřipustit nadměrné dovozy spotřebního zboží, což se zpětně projevilo v tvorbě domácích úspor. Období volného devizového hospodářství trvalo velice krátce, necelé tři roky.

Přípravy

Postupná náprava československé měny myšlenkově vycházela z koncepce stabilizace kupní síly připoutáním peněžní jednotky ke zlatu. Již na sklonku roku 1918 proběhla měnová anketa, která se stala fórem pro diskusi o podobě měnového uspořádání v novém státě a která označila opětovné zavedení zlata do měnového systému za konečný cíl celé reformy. Časový horizont tohoto kroku však nebyl nijak specifikován především s ohledem na hrozbu tezaurace zlata. Existoval však i čistě technický důvod odkladu zlaté měny: nedostatečná zásoba měnového kovu.

První ministr financí Alois Rašín zahájil přípravy na zlatou měnu již začátkem roku 1919. Z teoretického pojetí kategorie kovové úhrady (ražené a neražené zlato, stříbro a devizy na zlaté měny) odvodil praktické cesty akumulace měnových rezerv. Za prvé byla zorganizována sbírka zlata a stříbra. Za druhé stát vypsal vnitřní valutovou půjčku. Úhrnem se při obou akcích sešlo 14,9 tuny ryzího zlata (asi 9,9 miliónu zlatých dolarů) a dále nejrůznější bankovky v hodnotě 1,7 miliónu dolarů. Tento výsledek pokrýval zhruba jednu desetinu odhadované měnové poptávky.

Třetí cestu představovala administrativní opatření v oblasti vnějších hospodářských vazeb. Československo pokračovalo v rakousko-uherské politice devizové vázanosti. Devizová ústředna shromažďovala povinně odprodávané devizy a ve spolupráci s Československou vývozní a dovozní komisí rozhodovala o jejich přídělu na krytí dovozní poptávky. Kromě toho Alois Rašín prosadil jednorázovou nucenou nabídku deviz tezaurovaných během války.

Konečně za čtvrté získal ministr financí zmocnění k jednáním o zahraniční zlaté půjčce výlučně měnového charakteru v objemu 100 miliónů amerických dolarů. Celý plán ztroskotal na politické nestabilitě v Evropě a na vlekoucích se mírových jednáních.

Deflace a stabilizace

Poválečné hospodářské a politické poměry neumožňovaly okamžitě přejít k měně definované zlatou paritou, plně směnitelné a spravované akciovou cedulovou bankou. Alois Rašín a jeho stoupenci navíc usilovali alespoň o částečné deflační očištění koruny od válečného znehodnocení. Kursová deflace z roku 1922 sice skutečně zvýšila vnitřní kupní sílu koruny, nicméně její nepříznivé dopady do reálného hospodářství nakonec přiměly Bankovní úřad ministerstva financí, který ze zákona řídil peněžní politiku, ke stabilizaci kursu. Stabilní kurs se záhy přelil do stability domácích cen.

Praxe peněžní politiky postupně ukázala, že k udržování stabilní cenové hladiny nebylo zapotřebí ani cedulové banky, ani zlatého obsahu peněžní jednotky. Založení Národní banky Československé v březnu 1926 souviselo se snahou vyhovět požadavkům věřitelů spíše než se skutečnou vnitřní potřebou této instituce. Podle původních představ měla být cedulová banka aktivována až v momentě, kdy bude možné definovat peněžní jednotku zlatou paritou. Nicméně při jednáních o zahraničním úvěru přitvrdili věřitelé svůj předchozí mírný postoj a požadovali provést formální odluku státního finančního hospodářství od měny.

Národní banka získala mandát ke správě formálně papírové měny. Z hlediska praktického provádění peněžní politiky se však koruna chovala jako měna zlatá. Příčina takového chování spočívala v nepřímém vymezení zlatého obsahu (43,63 až 45,59 mg ryzího zlata) přes pevný kurs ke zlatému dolaru. Povinnost "... pečovati o udržení poměru koruny československé ku plnohodnotným zlatým měnám cizím na úrovni posledních dvou let" byla přímo zakotvena v novele bankovního zákona z roku 1925. Národní banka však měla v záloze institut devizové vázanosti, kterým mohla "zlaté" chování papírové měny usměrňovat. Plnohodnotná zlatá měna, k jejímž definičním znakům náleží kromě zákonem vymezené zlaté parity také institut směnitelnosti za zlato (full gold standard) nebo zlaté devizy (gold exchange standard), případně doplněný o institut kurantní (plnohodnotné) mince, byla v době založení Národní banky stále mimo okruh praktické dosažitelnosti.

Spor o zlatou měnu

Hospodářská prosperita druhé poloviny 20. let pochopitelně znovu nastolila otázku konečného řešení měnového uspořádání. Už v únoru 1928 se ve svém projevu na valné hromadě Národní banky vyjádřil guvernér Vilém Pospíšil, že pokládá za nutné vyjádřit korunu zlatým obsahem v relaci, která by odpovídala jejímu kursu, dlouhodobě stabilizovanému v pásmu 2,90 až 3,03 amerického centu. Vymezení zlaté parity nemělo být spojeno s aktivací institutu směnitelnosti bankovek za zlato. O rok později, při stejné příležitosti, pak V. Pospíšil nejen oznámil dohledné zavedení zlaté měny, nýbrž zmínil také přesnou zlatou paritu koruny: 44,58 mg ryzího zlata.

Vilém Pospíšil obhajoval svůj záměr oficiální potřebou zlaté měny coby podmínky účasti na Mezinárodní reparační bance (dnešní Banka pro mezinárodní platy). Mimoto u něj hrála velikou roli otázka prestiže republiky v zahraničí, neboť na mezinárodních jednáních cítil, že země se zlatou měnou jsou cosi víc než země, jejichž měna je stále papírová.

Nejvýznamnějším oponentem V. Pospíšila byl Karel Engliš, který od prosince 1925 zastával funkci ministra financí. Karel Engliš zpochybňoval načasování "zlatého" kroku, a to ve dvou směrech. Za prvé nemá smysl zavádět formální (nesměnitelnou za zlato) zlatou měnu, o jejíž stálost by Národní banka pečovala stejnými prostředky a postupy jako o stálost papírové měny (diskontní politika, devizová vázanost). Za druhé se K. Engliš obával, a pozdější vývoj mu dal za pravdu, zpětného pohybu ceny zlata, který by pro všechny země se zlatou měnou znamenal reálnou deflační hrozbu (během války klesla směnná hodnota zlata zhruba o třetinu).

Avšak ministr K. Engliš podal na podzim 1928 demisi a jeho nástupce, Bohumil Vlasák, projevil mnohem více pochopení pro argumenty Viléma Pospíšila. S platností od 31. prosince 1928 opustilo Československo, opět do značné míry z prestižních důvodů, principy devizové vázanosti. Tento moment byl pro další vývoj zcela klíčový, neboť téměř úplným uvolněním devizových omezení při souběžné povinnosti udržovat pevný měnový kurs, ztratila Národní banka možnost samostatného ovládání pohybů v peněžní soustavě. Nebezpečí této konstelace bylo spíše latentní, projevilo se však velmi záhy, když zhodnocování zlata zavleklo do světového hospodářství deflační fenomén.

Vzhledem k úplnému uvolnění devizové vázanosti už bylo vyjádření zlaté parity koruny pouhým formálním krokem, kterým se z de facto zlaté měny stala zlatá měna de iure. Stálý výbor Národního shromáždění přijal 7. listopadu 1929 nový měnový zákon (opatření), který: (1.) definoval korunu obsahem ryzího zlata o hmotnosti 44,58 mg; (2.) odkládal přímou směnitelnost bankovek za zlato (z hlediska konkrétních hospodářských dopadů vývoje v peněžní sféře však bylo rozhodující předcházející uvolnění devizové vázanosti); (3.) nově definoval institut měnového krytí, přejmenovaný na zlatou úhradu (zlato, hodnotné valuty a devizy na zlaté měny), která měla krýt úhrn obíhajících bankovek a závazků na viděnou, a to ve výši 25 procent do konce roku 1929, 30 procent do konce roku 1930 a do konce roku 1935 ve výši 35 procent; (4.) upravoval podmínky pro zavedení kurantní mince ve stokorunové denominaci, avšak rovněž s odkladem aktivace do budoucna. (Od roku 1923 sice byly raženy zlaté dukáty s obsahem 3,44 g ryzího zlata, nicméně tyto mince neměly statut zákonného platidla, pouze obchodní mince.)

... a znovu deflace

Československo přistoupilo k vyjádření zlatého obsahu koruny na samém počátku celosvětové krize národních měnových soustav ukotvených ve zlatě, která do základů rozvrátila mezinárodní měnový systém, a spolupodílela se na nejtěžší všeobecné krizi soukromohospodářské soustavy v dějinách. Bezprostřední příčinou měnové krize bylo zhodnocování zlata. Deflace, hluboký pokles výroby a zaměstnanosti a zavádění tvrdých protekcionistických opatření v oblasti zahraničního obchodu zpětně ovlivnily peněžní sféru: Krize důvěry se přelila do všeobecného útěku k likviditě. Světoví věřitelé začali hromadně stahovat své pohledávky, na což doplatila především Velká Británie, která byla donucena v září 1931 opustit zlatý standard.

Během roku 1931 ztratilo Československo více než polovinu svých zásob deviz. Při stabilizaci zásob zlata tak celkové měnové rezervy poklesly o 30 procent. Aby odvrátila krizi měny, přistoupila vláda v říjnu 1931 k obnovení devizové vázanosti zhruba v rozsahu, v jakém byla uplatňována před svým uvolněním v roce 1928. Záměrem bylo postihnout především měnovou spekulaci, nicméně v lednu 1932 se pod regulaci dostal i dovoz.

Obnovení devizové vázanosti a kontrola dovozu však neřešily krizi reálného hospodářství. Po dlouhých sporech nakonec převládla hypotéza o měnové podstatě hospodářského kolapsu. Zhodnocování zlata zvyšovalo vnější kupní sílu koruny vůči "nezlatým" měnám, avšak pomalá a neúplná deflace nevedla k odpovídajícímu růstu vnitřní kupní síly. Nabízely se v podstatě tři varianty, jak uzavřít nastalou disparitní mezeru: (1.) odpoutat korunu od zlata; (2.) snížit zlatý obsah koruny; (3.) normativně snížit nepružná hospodářská čísla. Vláda zpočátku nechtěla přistoupit na žádnou z uvedených možností a připravovala alternativní plán na zavedení obecné soustavy valutových prémií a přirážek. Pod hrozbou odvetných obchodně-politických opatření se však nakonec přiklonila ke snížení zlatého obsahu koruny.

Devalvaci schválilo Národní shromáždění v únoru 1934. Koruna nově obsahovala 37,15 mg ryzího zlata (pokles o šestinu), což bylo podle K. Engliše, který vystřídal V. Pospíšila ve funkci guvernéra Národní banky, přesně tolik, kolik vyžadovalo nedokončené deflační přizpůsobení. Po špatných zkušenostech se systémem zlaté devizy (ztráty z odhodnocení libry a dolaru) přešlo Československo ke zlaté úhradě, která obsahovala pouze ražené a neražené zlato. Kvóta zlatého krytí se snížila na 25 procent a i nadále zůstala pod moratoriem směnitelnost bankovek za zlato.

Do postupného obratu hospodářské situace vstoupil rozpad zlatého bloku na podzim 1936, kdy devalvovala nejprve Francie a krátce po ní Švýcarsko, Holandsko a Itálie. Československá vláda v reakci na tyto události v říjnu prosadila v parlamentu druhý devalvační zákon, který však nestanovil novou zlatou paritu, pouze pro ni vymezil pásmo 30,21 až 32,21 mg ryzího zlata. O nové paritě rozhodla svým nařízením vláda: Zlatý obsah byl snížen na 31,21 mg (opět zhruba o šestinu). Druhý devalvační zákon se nedotkl ani mechanismu směnitelnosti bankovek za zlato, ani předpisů o kovovém krytí.

Nová parita vydržela až do konce samostatné Československé republiky. Devizová vázanost byla po druhé devalvaci částečně zmírněna, nicméně zanedlouho došlo v souvislosti s politickým vývojem v Evropě k opětovnému utužení devizových předpisů.

DANIEL KREJČÍ,

Československá obchodní banka, a. s.