Agroturistika je, když...

Agroturistika je, když...

Termín agroturistika se snad ještě nestačil zabydlet ve slovnících (pokud se do nich vůbec dostal), občas se ale skloňuje ve všech pádech. Píše se o něm na stránkách odborného tisku i v magazínech, pořádají se semináře a konference, přednáší se dokonce na zemědělských univerzitách. Agroturistika má své teoretiky, ale mám dojem, že je jich víc než fungujících praktických příkladů.

Zkusil jsem na známých cestovatelských výstavách počátkem roku cíleně pátrat po konkrétní nabídce z pozice možného zájemce o takto zaměřený letní pobyt. Nedá se říci, že by mě, potenciálního zákazníka, konkrétní možnosti příliš uspokojily, že bych tonul v nabídkách, že bych nevěděl, co si vybrat. Otázka spíš zní - z čeho si vybrat?

Za agroturistiku se vydává řada aktivit. Od klasického letního pobytu na farmě třeba až po návštěvu westernového městečka, od saomoobslužného sběru jahod po exkurze do oboru s faremním pěstováním jelenů či pštrosů. "Klasicky" je u nás agroturistika spojována s možností jízdy na koni - od základního výcviku po vyjížďky krajinou.

Teoretici tohoto oboru mají vše pěkně rozškatulkováno, je jim zcela jasný rozdíl mezi agroturistikou a klasickým cestovním ruchem, z rukávu chrlí paragrafy, které nějakým způsobem s agroturistikou souvisejí, a mají také jasno, které paragrafy chybějí a co legislativně ošetřeno není. Šedá je však teorie a zelený strom života. Nebo naopak?

Darovanský dvůr

Z nemnoha tištěných materiálů, které se mi podařilo na zmíněných výstavách (Regiontour v Brně a Holiday World v Praze) přece jen po tak trochu detektivním pátrání získat, mě zaujal prospekt agroturistického střediska Darovanský dvůr nedaleko Plzně. Snad tím, že jeho "programová nabídka" byla pestřejší, že vedle možnosti jízdy na koních obsahuje i půjčování kol pro turistické vyjížďky po okolí nebo sportovních lodí pro vodáckou jízdu po Berounce. Lákadlem může být i jedinečná jelení farma, kde může návštěvník bezprostředně pozorovat život více než 200 kusů těchto královských zvířat. Informace o Darovanském dvoře mě zaujala také tím, že už z prospektu jsem vycítil, že návštěvník, rekreant, turista, výletník - jak chcete, tu není jen "přidružená výroba", ale že je cítit zájem o něj, o jeho příjemný pobyt a dojem. Od tohoto pocitu už nebylo daleko k rozhodnutí vše si ověřit vlastním pobytem.

Do Darové jsem se vypravil neohlášen, chtěl jsem co nejdéle zůstat "utajen", pozorovat zdejší ruch tak trochu z povzdálí, promluvit si s hosty. Zkrátka - nasát atmosféru.

Odlehlost místa a nepříliš podrobná mapka širokého okolí v informačním letáku připravily prověrku mých orientačních schopností. Po opuštění plzeňské dálnice u Rokycan mě vedly směrovky k městečku Radnice, ještě před ním jsem však zabočil v obci Břasy na Vranovice a Darovou. Zde už prakticky není kam odbočit, jediná cesta přes obec směřuje do polí a k Darovanskému dvoru.

Přes pokročilý víkendový čas sobotního odpoledne bylo kolem budov bývalého zemědělského dvora živo. Trenér zasvěcoval do tajů jezdeckého sportu skupinu ...náctiletých adeptů, v sousední ohradě nepostály kobylky se svými hříbaty, tomu nejčerstvějšímu přírůstku byly tři dny, a ve dvoře panoval zase ruch rázu stavebního. Turistická sezóna se blíží, pracuje se na dokončení restaurace, kuchyně, na terénních úpravách.

"Líbí se vám tu?"

Otázka dělá za mou anonymitou tečku. Seznamuji se s manželkou majitele dvora, paní JUDr. Jiřinou Sinkulovou. Zajímá ji, kde jsem o jejich budovaném areálu získal informace, sděluje mi, že ty propagační letáky roznášel její manžel po stáncích pražské výstavy Holiday World osobně, že ještě všechno není, jak si oba představují, ale že do léta by mělo být a že bude dobré, když se seznámím přímo s jejím manželem. Neprozradila už, že za ideou vybudování tohoto ojedinělého areálu se skrývá její přesvědčování, že navrácený majetek rodu Sinkulů je třeba převzít, zachránit a využít.

Historie Darovanského dvora stejně jako životní příběhy jeho původních vlastníků, to je námět na ságu, nebo, chcete-li, na seriál. V roce 1947 - už tomu bude 50 let - tu byl statek. Ve stájích stálo 50 kusů dobytka, osm koní, k tomu pole, louky, pastviny... Statek prosperoval, a tudíž byl pro tehdejší velké ideje o všeobecné rovnosti nepřítelem. Likvidace probíhala osvědčeným postupem: Nejprve se odvezlo všechno krmení, dobytek bez něj neměl šanci přežít, a v roce 1948 byl pak majitel uvězněn.

Jeho syn Josef tehdy ve svých deseti letech musel zastat většinu prací spojených s hospodářstvím... Josef Sinkule se později mohl vyučit elektrikářem, podařilo se mu vystudovat i průmys- lovku a při jeho nástupu do plzeňské Škodovky se nějak na jeho velkostatkářský původ pozapomnělo. Po třech týdnech práce "u prkna" v oddělení výzkumu svařování pro atomové reaktory však msta "vítězného pracujícího lidu" opět zaúřadovala.

"Přišel za mnou malý hrbatý mužíček, vyprovodil mě před bránu fabriky a řekl mi, že takové, jako jsem já, tu nepotřebují. Osud tomu chtěl, že jsem tohoto vykonavatele tehdejší moci před nedávnem potkal. Je mu už osmdesát, neřekl jsem mu nic, ale ...

Nechme minulost minulostí. Když byla po roce 1989 možnost získat rodinný majetek v rámci restitucí zpět, váhal jsem. Měl jsem přece jen už vybudovanou existenci, v pětačtyřiceti letech jsem konečně mohl vystudovat práva. Manželka však naléhala - že je to naše povinnost zachránit to, co vybudovali předkové a co bylo v uplynulých desítiletích nesmyslně rozkradeno, devastováno a ničeno. Při převzetí dost beznadějně vypadajících objektů jsme přemýšleli, co s nimi. Klasickým zemědělstvím na stovce hektarů půdy, která ke dvoru náleží, bychom asi žádné zázraky neudělali.

Realizace snů

"Podnikatelský záměr" - to byla ještě před rokem jen krásná idea, zatímco realita měla podobu rozpadajících se budov po éře hospodaření státního statku. "Chtěl bych vybudovat takový areál, kde by dovolená byla skutečně dovolenou. Vím, že v rekreačním průmyslu je velká konkurence, cizina už v mnoha případech cenově konkuruje domácím pobytům, ale jaké většinou nabízí možnosti kromě opékání na pláži? V tom by právě naše nabídka měla být mnohem bohatší a lákavější. Vše přitom kalkuluji pro českou klientelu. Opravdové naplnění by tu měly dostat termíny jako styk člověka s přírodou, nebo - s trochou romantiky - člověk by měl mít možnost poznat, co to je brouzdat se ráno rosou. Sázím přitom na českou klientelu a té bych chtěl vytvořit opravdu domácí prostředí."

Snít je krásné, mnohem těžší však je sny realizovat. Na Darovanském dvoře se "začaly dít věci" v lednu tohoto roku. Třebaže zima byla dlouhá, což průběhu stavebních prací nesvědčilo, je vidět obrovská změna. Pan Sinkule mi ukazuje kopii snímku, jak vypadal vstup do areálu při jeho převzetí. Obraz chátrání a zkázy je vystřídán čerstvou omítkou a střechami na většině objektů, hosty už může uvítat několik útulných pokojů, snack-bar s krbem nebo i posezení ve stínu skupiny vzrostlých kaštanů, které v době mé návštěvy kvetly a nějakým šťastným řízením osudu přežily roky minulé.

Jen ten, kdo v poslední době něco stavěl, si může udělat tak trochu představu o tom, co realizace snu pana Sinkuleho stojí. Dokonalost, o kterou se majitel objektu snaží, není zadarmo. Postavit a vybavit bylo třeba 22 dvou- a třílůžkových pokojů s kompletním moderním sociálním zařízením, dvě apartmá, kuchyni s nejmodernějším vybavením a restauraci pro 110 hostů. Vše je vybaveno zabezpečovací elektronikou proti vloupání a požáru, z každého pokoje, z restaurace, ale třeba i ze stáje je možné telefonovat do celého světa přes registrační ústřednu zcela automaticky. Tak například jen vybavení pokojů telefonními přípojkami, televizními rozvody a zabezpečovacím zařízením stálo více než půl miliónu korun... A toho papírování kolem! Na druhé straně je vidět i jistý pokrok v kvalitě práce stavebních profesí, v používání nových materiálů a technologií.

Je přitom skoro neuvěřitelné, že rekonstrukci zvládnou Vojenské stavby Plzeň, závod Domen, za necelých šest měsíců a že Darovanský dvůr tak bude připraven svou plnou kapacitou vítat hosty již od 1. července. O některé ideje však bylo třeba s architekty svádět boj. Jeden z objektů, kde bude kuchyně a restaurace, chtěli zbourat a postavit vše znovu. Možná by to bylo jednodušší, nebyly by takové problémy s umístěním vzduchotechniky, bez níž se objekt s možností posezení až pro osmdesát lidí ne- obejde, zato se ale podařilo zachránit a využít i starou černou kuchyni s otevřeným ohništěm. Její očazené stěny budou nečekanou kulisou při posezení u opékajících se specialit.

"Smířil jsem se s tím, že z provozu zařízení už sám nebudu mít možnost zbohatnout - budu rád, když se podaří jeho kapacitu natolik využít, aby se začaly splácet úvěry. Bohužel mi v tom zatím moc nepomáhají cestovní kanceláře, jimž jsem část kapacity svěřil k obsazení, a ani praktickou pomoc Svazu podnikatelů v agroturistice nijak necítím. Pořádá sice různé semináře a konference, ale jsou to teoretici, jejich myšlenky jsou často v rozporu s platnou legislativou, a třeba i s hygienickými předpisy, a navzdory rádobyodbornosti jsou diletantské."

Poloha Darovanského dvora mě při procházce po okolí fascinuje. Jsou vidět jen pole, lesy, obloha a svah, pod nímž lze jen tušit meandr Berounky. Dojem "úniku do přírody" pro návštěvníka je dokonalý. Jedna z možných vycházkových tras vede svahem do údolí, jímž si prorazil cestu přítok Berounky. Stezka vede i kolem unikátních kaskádových vodopádů. Jako pěst na oko však působí na turistu závora na kdysi veřejné cestě, kterou sem umístil nový majitel bývalého mlýna na břehu Berounky. Bůhvíodkud "přemístěný" zákaz vjezdu je doplněn nápisy Soukromý majetek, Průchod uzavřen a Pozor na psa.

Obcházím tento vykolíkovaný a ohrazený "klajm" a svahem se vracím k Darovanskému dvoru. Ten naopak návštěvníky, dohodnuté hosty i náhodné pocestné čeká a vítá svou otevřenou branou.

BŘETISLAV KOČ