Boží pomsta pojmenovává i provokuje

Boží pomsta pojmenovává i provokuje

V posledních letech se v naší ediční politice projevil hlad po literatuře o náboženství. Vyšly desítky titulů o judaismu, buddhismu či hinduismu. Je mezi nimi možno najít díla nezatížená osobními emocemi nebo předsudky, ale také díla ryze angažovaná, a tedy tendenční, ba přímo duchařská. Oddělit zrno od plev bývá v tomto případě někdy obtížné, neboť máme co do činění s velice křehkým a nesnadno uchopitelným materiálem, jakým náboženské systémy jsou.

Abychom různá náboženství světa mohli věcně a nestranně poznávat, je u nás nepochybně vhodné posilovat rozvoj religionistiky - nově se formující střešní disciplíny, jež se zabývá studiem náboženských systémů s vy- užitím metodických nástrojů historiografie, sociologie, antropologie a dalších vědních oborů. Pokud jde o naši realitu, chce se namísto výrazu zabývá použít spíše má se zabývat. U nás se totiž zatím religionistika často chápe jako prostor pro jinak rozvíjenou teologii nebo náboženskou ideologii.

Problém sebevymezení (a tudíž přežití) religionistiky jako nezávislého vědního oboru lze řešit tím úspěšněji, čím více budou religionisté zprostředkovávat nezávislé poznání náboženských systémů a s nimi svázaných civilizací. Jedním z příspěvků ke studiu na dané téma je kniha francouzského historika a sociologa Gillese Kepela La révanche de Dieu, kterou v českém překladu vydalo brněnské nakladatelství Atlantis.

Gilles Kepel není zatížen ohledy a váhavostí, které často provázejí nezávislou diskusi o náboženství v postkomunistickém státě. Není zatížen obavou, že se mu jeho věcná analýza soudobého křesťanství vrátí jako bumerang, ani obavou, že mu jeho vědecká prostořekost může vynést stigma antisemitismu, ba není mu dána ani levná xenofobní předpojatost vůči tzv. teroristickému islámu. Věcnou, a přitom francouzsky čtivou formou (také díky zdařilému překladu) nabízí čtenáři komparativní studii o třech monoteistických náboženstvích vzniklých v semitském prostředí Blízkého východu. Kepel vychází z premisy, že po 60. letech, v nichž dosahuje zenitu poválečná filozofická a politická levice v Evropě, resp. různé formy sekulárního nacionalismu (sionismus v Izraeli a diaspoře, arabský socialismus), nastává období ideologické krize a chaosu v dříve celkem jasně vymezených stupnicích hodnot. Pro 70. léta je typický nástup málem zapomenutých náboženských paradigmat a jejich obsazování pozic, které začaly nedobrovolně vyklízet sekulární ideologie. Rozhodný průlom Kepel vidí v letech 1977 - 1979, kdy se v islámském světě natrvalo usazují politicky angažované organizace a hnutí budující vizi islámského řádu, v Izraeli i židovské diaspoře výrazně stoupá vliv hnutí obdobného typu, a v křesťanské Evropě, resp. v USA, se prosazují nejrůznější lidová charismatická či jiná nekonformní hnutí, která brojí jak proti státnímu sekularismu, tak často proti oficiálním církevním strukturám.

První analytický blok pod názvem Meč a korán je věnován rozboru některých ideových, sociálních a psychologických aspektů rozvoje fundamentalismu v islámském světě. Na malé ploše Kepel plasticky seznamu- je čtenáře s různými projevy reislamizace zdola i shora (obě va- rianty sleduje i u judaismu a křesťanství) a zdůrazňuje mimořádnou schopnost islámu adaptovat se jako ideový rámec sociálních aktivit a politických ambic určitých společenských skupin. Tato kapitola mezi řádky znovu upozorňuje naši veřejnost, že islám a islámský fundamentalismus není totéž, stejně jako dokazuje, že násilí a programová netolerance nejsou imanentní jen v islámu.

Ve druhé, obsažnější kapitole, věnuje pozornost nejprve soudobému katolicismu a jeho dynamice v posledních třech desítiletích. Kepel poukazuje na provázanost výsledků druhého vatikánského koncilu (1962 - 1965) s celkovým duchem doby a dílčí revizí jeho výsledků ve prospěch oficiálního konzervativismu i rechristianizačních hnutí, která Vatikán nemá pod kontrolou. Zároveň se hovoří o využití katolicismu jako ideového tmelu v odporu proti komunistickému ateismu. Tato tendence je demonstrována na odlišných zkušenostech dělnického hnutí v Polsku a katolického disentu v Československu.

Třetí kapitola - Vykoupení Izraele - analyzuje ideový vývoj moderního judaismu - především v souvislosti s politickým vývojem uvnitř izraelské společnosti v 70. a 80. letech. Poukazuje na určitou vyčerpanost sekulárních, případně socialistických proudů sionismu a vstup náboženského radikalismu do politiky, který byl roku 1977 korunován volebním vítězstvím bloku Likud. Vysvětluje, kterak část izraelské společnosti i diasporních židů prahne po návratu k tóře a uplatňování židovského náboženského zákona (halacha) v reálném životě. Především na zélotském hnutí Guš emunim (Blok věrných) představuje základní náboženská východiska (kult zaslíbené země, smlouva vyvoleného národa s Bohem, ospravedlnění násilné kolonizace okupovaných území a teroru jako cesty k vykoupení Izraele apod.)

Při čtení Kepelovy monografie se chce téměř každý odstavec glosovat či rozvinout, položit doplňující otázky nebo nesouhlasit - ovšem s inteligentně formulovaným názorem. Kepelova Boží pomsta je studie, která nastiňuje problém, nebojácně pojmenovává - a tedy provokuje. Je však opřena o hlubinnou heuristickou přípravu, je maximálně věcná a objektivní. Je inspirací pro další religionistický výzkum i zdrojem poučení pro širší veřejnost. (MM)

Gilles Kepel: Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Z francouzského originálu přeložila Růžena Ostrá. Nakladatelství Atlantis, Brno 1996. Váz., 184 str., cena 108 Kč.

"Při pohledu z Paříže nebo z New Yorku se události z islámského světa obyčejně redukují na "muslimský integrismus" nebo na "muslim fundamentalism", přičemž se často zapomíná, že integrismus nebo fundamentalismus jsou kategorie vytvořené jedna ve světě katolicismu, druhá ve světě protestantském, a že tedy snad, jakožto hra metafory, ani nemají všeobecnou platnost. Já se dokonce domnívám, že jsou zjednodušující a zavádějící a že nám brání poznávat tyto jevy jako celek."

Gilles Kepel: Boží pomsta, str. 10