Vojenské stavby odložily uniformu

[*] V tržním prostředí rozhodují rychlost, kvalita a cena - ale ještě i něco navíc
[*] Velká firma nemusí být synonymem těžkopádnosti
Města a velké průmyslové koncerny mají leccos společného. V obou najdete dominanty, které rády předvádějí a na něž jsou pyšné. Ale v obou jsou i "zadní dvorky", kam se návštěvy nevodí. Omšelé, chátrající barabizny, kterých by se většinou všichni rádi zbavili a nahradili něčím důstojnějším, lidštějším a životaschopnějším. Takovouto smutnou relikvií byla donedávna i shedová výrobní hala Sedan v ABB První brněnské strojírně. Příliš stará na to, aby mohla sloužit dnešním potřebám, ale přitom konstrukčně ještě natolik zachovalá, že by její zbourání a postavení nového objektu vyšlo nakonec dráž než kompletní rekonstrukce.
Ta nakonec trvala všeho všudy půl roku a někdejší rozlehlý výrobní prostor uvnitř železobetonového skeletu vyplnily tři podlaží moderních, velkorozměrných kanceláří pro projektanty a konstruktéry a dvojice příjemných atrií. Nebyla to jednoduchá stavba. Bylo nutné vyřešit problémy v souvislosti se snížením podlahy v přízemí o 35 cm pod původní úroveň, podchytit základové patky mikropilotami, zajistit statiku nosných konstrukcí. Navíc bylo nutné změnit všechny vnitřní rozvody a doplnit je instalacemi počítačové sítě. Ostatně o rozsahu a technické náročnosti prací svědčí i to, že celá rekonstrukce vyšla na 135 miliónů korun. Změnil se také i celkový vzhled budovy. Fasádu oživují atypické architektonické prvky, k vnitřnímu vybavení patří akustické podhledy. Z nevyužité, víceméně překážející "ratejny" se stala moderní a plně funkční administrativní budova, jaké se ani dnes nestavějí každý den. Ostatně - byla také oceněna jako stavba roku 1996.
Poněkud odlišnou historii má objekt České národní pojišťovny v centru Hradce Králové. Stavěl se jednadvacet měsíců a vyšel na 150 miliónů korun. Se vším všudy. Počínaje prvním kopnutím do země a konče interiérovým vybavením a sadovými úpravami té části náměstí, pod níž se dělaly podzemní garáže. Výrazové prostředky, architektonické pojetí i použité materiály na první pohled vypovídají o funkci této stavby. Skleněné plochy, leštěný kámen jako obklad, sloupy. Všechno typické znaky peněžních ústavů. Punc jedinečnosti jim dodává tvar a provedení. Totéž platí o interiéru. Těžiště vnitřního prostoru tvoří rozlehlá dvorana, do níž se otevírá pohled z ochozů všech pěti pater a jejíž dominantu představuje prosklený výtah obkroužený originálním dvouramenným schodištěm. Suma sumárum budova, která v soutěži o Stavbu roku 1995 získala čestné uznání.
Objektů, které jsou stavebně i architektonicky zajímavé a jejichž rodokmen není starší čtyř pěti let, by se u nás našlo mnohem víc. A všechny vlastně dokumentují starou pravdu, že když jsou peníze, najdou se schopní architekti i stavební firmy. Zmíněné dvě stavby však mají společného ještě něco víc než ocenění - u zrodu obou byly od začátku až do konce Vojenské stavby, a. s.

Největší v republice

Tato akciová společnost vznikla v roce 1992 a je v současné době zřejmě naší největší stavební firmou. Zaměstnává na 6500 kmenových pracovníků a její loňský obrat dosáhl bezmála jedenácti miliard korun. To je mimochodem o zhruba tři miliardy více než v roce 1995. Základní kapitál činí miliardu sedm set miliónů korun. Její akcie jsou sice veřejně obchodovatelné, ale jejich cena na Burze cenných papírů Praha nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu. Jde totiž jen o několik málo procent. Majoritním vlastníkem 30 procent akcií je a. s. J. Ring, která má navíc pronajatý výkon akcionářských práv k dalším čtyřiceti procentům akcií. A bez zajímavosti není, že jde o firmu, v níž rozhodující slovo náleží současnému generálnímu řediteli Vojenských staveb ing. Jaroslavu Roušalovi.
Vojenské stavby, a. s., jsou dnes také "hlavou" skupiny podniků, v nichž koupily majoritní účast. Mezi ně patří ostravský Ingstav a Hutní montáže, Chemost Brno či Mostárny Hustopeče. Vedení mateřské společnosti koordinuje činnost svých devatenácti odštěpných závodů rozmístěných po území celé republiky. Každý z nich však hospodaří jako jakási autonomní jednotka a právě tento prostor k samostatnému rozhodování představuje klíč k současným výsledkům.
"Jako jeden z mála podniků někdejšího "velkého stavebnictví" jsme se v procesu privatizace nerozpadli na drobné složky, ale zůstali jako jeden celek," řekl ing. Jaroslav Roušal, generální ředitel a předseda představenstva Vojenských staveb, a. s. "Bylo nám samozřejmě jasné, že budeme muset od základů změnit způsob a metody řízení, přístup k investorům, dbát na kvalitu práce, dodržování termínů, nečekat, až nám někdo něco nabídne, ale aktivně se účastnit konkursů a veřejných soutěží a přicházet pro zákazníka s pro něj zajímavou nabídkou. Věděli jsme, že pro vytvoření solidní pověsti a pozice firmy v tržním prostředí se budeme muset nejen řadu věcí naučit, ale - což je neméně důležité - zbavit se spousty rutinních návyků, pohodlnosti a užívaných postupů. Chápali jsme také, že tyto změny se ve velkém podniku prosazují obtížněji než v menší firmě. Na druhé straně jsme ale také byli přesvědčeni, že když se to povede, má právě v tržním prostředí velká organizace více šancí přečkat nejrůznější otřesy než firma malá. Díky svému zázemí. Ještě jako státní podnik spadající pod Ministerstvo národní obrany jsme v roce 1991 přešli z třístupňového na dvojstupňový systém řízení. A právě to položilo základ pro postupné osamostatňování se odštěpných závodů. Vojenské stavby byly do té doby dotovanou organizací. Jen tato změna přinesla okamžitě čtyřicetimiliónový roční zisk."

Stejné jméno, jiný obsah

Při formování dnešní podoby Vojenských staveb hrál svou roli i fakt, že transformace někdejšího státního podniku na akciovou společnost proběhla až v rámci druhé privatizační vlny. V této době byla již tendence dělení podniků na "molekuly a atomy" slabší než v první vlně. I přes logický a zákonitý útlum, který stavební výroba v souvislosti s transformačním procesem velké ekonomiky procházela, začalo být zřejmé, že s diferenciací poptávky musí korespondovat i skladba a struktura firem. Že podnik s padesáti či stovkou zaměstnanců a tomu odpovídající výrobní kapacitou je schopný rychle a kvalitně postavit třeba hotel nebo opravit školu, ale může se snadno dostat do problémů, když začne figurovat jako generální dodavatel několikasetmiliónové investice. Tím snadněji, čím níže musí v rámci konkurence při nabídkovém řízení s cenou svých služeb.
Odborná komise, na jejímž výroku závisel počátkem roku 1992 další osud Vojenských staveb, dostala k posouzení vedle základního privatizačních projektu podniku čtrnáct konkurenčních. Volba nakonec padla na projekt zpracovaný vedením podniku. Nejen proto, že jako jediný řešil další vývoj Vojenských staveb jako celku, ale byl koncepčně nejlépe propracován a jevil se jako nejperspektivnější. Vojenské stavby si tak zachovaly svůj název a organizační strukturu, ale ve všem ostatním začínaly od začátku.
"Chtěli jsme navázat na tradici stavitelství, kterou za první republiky reprezentovala a. s. Posista založená v roce 1929 - ostatně náš pražský odštěpný závod se k tomuto názvu vrátil a stejně tak se znovu objevilo jméno Baraba, kdysi firma specializovaná na podzemní stavitelství, nyní náš další odštěpný závod. Společnost Posista stavěla především silnice, železnice, mosty a tunely a stala se jádrem, z něhož se v padesátých létech vytvořily Vojenské stavby," řekl Jaroslav Roušal. "Jenže ty časem přerostly v něco docela jiného. Na konci osmdesátých let zde bylo skoro 15 tisíc lidí a správní aparát měl 1600 úředníků. Takřka všechny zakázky se dělaly pro Ministerstvo národní obrany, všechny podléhaly přísnému utajení. Nic z toho již dnes neplatí. Pro armádu neděláme prakticky nic. A přitom s polovičním počtem lidí dosahujeme dnes a po odečtení inflačních vlivů vyšší výkony.

Vstup do civilu

Devadesátý třetí rok přinesl do stavební činnosti oživení. Boom drobných rekonstrukcí, díky nimž se všelijaká skladiště a nevyužité prostory obytných domů změnily na bistra, restaurace, vinárničky, butiky, které oživily parter ulic, zvolna utichal. Zato se zvýšila poptávka po investiční výstavbě. A tady se ukázala výhoda, kterou získaly Vojenské stavby, když vstoupily do civilu jako celek. Armáda na sobě nešetřila. A jen málokterý stavební podnik se mohl "chlubit" takovým strojním a technologickým zařízením, jakým disponovala tahle firma. Díky němu byla schopná pokrýt prakticky všechny druhy stavební činnosti. Šlo o jediné: Jak dokáže tyto předpoklady využít. Rozhodujícími kritérii pro investora jsou nakonec vždycky kvalita, rychlost a cena.

Od tunelů k bankovním domům

"Více než devadesát procent všech zakázek získáváme prostřednictvím výběrového řízení," řekl Jaroslav Roušal. "Dá se, myslím, říci, že jsme úspěšní v každém desátém konkursu."
Zpočátku představovala jakýsi "nosný program" Vojenských staveb výstava bankovních domů, finančních ústavů a veřejných budov. Ani ne tak proto, že by na tomto poli nějak výrazně převyšovala tato společnost jiné stavební firmy. Byla zde zkrátka nejvyšší poptávka. Navíc i pojem nosný program je víceméně relativní; tento druh výstavby totiž tvoří něco málo přes patnáct procent z celkové struktury prací. Později převzaly tuto štafetu benzínové čerpací stanice. Tady už šlo o něco trochu jiného. Stavby tohoto typu sice vypadají navenek jednoduše, ale po technické stránce kladou nemalé nároky na kvalitu a bezpečnost. Jakákoliv chyba se okamžitě vymstí na životním prostředí. Mimochodem - čerpací stanice v Argentinské ulici v Praze je jednou z největších a nejmodernějších ve střední Evropě. Vojenské stavby ji jako zakázku "na klíč" od projektu přes demolici staré stanice a dekontaminace půdy postavily během pěti měsíců.
Svůj podíl na celkové skladbě mají i dnes takříkajíc tradiční a pro tuto organizaci charakteristické práce. Dálniční a železniční stavitelství, mosty, tunely a ekologické stavby. Sem spadá třeba modernizace hlavního nádraží v Praze, odsíření elektráren Prunéřov II a Dětmarovice či vozovky na Strahovském tunelu. Tady byla poprvé v republice použita u nás nově vyvinutá technologie spojitě vyztužené cementové desky. Na rozdíl od jiných cementobetonových vozovek brání tvoření příčných spár, snižuje náklady na údržbu a prodlužuje životnost vozovky.

Možnosti a perspektivy

Tohle všechno jsou ovšem stavby, které svým zaměřením patří víceméně "k věci." Totéž se ovšem už beze zbytku nedá říci zakázkách, jako jsou rekonstrukce památkově chráněných objektů. I ty dnes náležejí do okruhu působnosti této organizace. Přitom jde o činnost, která má zcela jiný charakter a vyžaduje odlišnou specializaci. Mezi modernizací průmyslové haly a renesančním domem v Jungmannově ulici či právě probíhající rekonstrukcí budovy v těsném sousedství pražské Lucerny je přece jen jistý rozdíl.
"Podle mého názoru to jen dokládá, že se musíme ucházet o práci jako kterákoliv jiná stavební firma," řekl Jaroslav Roušal. "Garantujeme stavbu jako generální dodavatel. Na speciální práce, na řemesla štuky, obklady si najímáme menší firmy, které to umějí. Na druhé straně právě snaha uplatnit se v takto širokém spektru poptávky a schopnost splnit všechny požadavky investora znamená nutnost investic do technického zázemí firmy. Systémové bednění či moderní typy lešení musíme kupovat. Na technologické investice dáváme ročně zhruba 300 miliónů korun. A finančně se podílíme ve spolupráci s ČVUT na vývoji nových hmot, materiálů a technologií. Tyto aktivity patří k základní strategii firmy a jsou jedním z důležitých předpokladů pro získání budoucích zakázek."
K těm velkým, o něž se v letošním roce chtějí Vojenské stavby ucházet, patří např. výstavba zdroje na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla pro Energetické centrum Kladno Generating. Na tomto projektu, jehož rozpočtové náklady přesahují 350 miliónů USD, by se chtěly podílet s ABB a První brněnskou strojírnou. Ve hře jsou i vysokorychlostní železniční koridory, výstavba dálničních mostů na obchvatu v Plzni. O tom všem však s definitivní platností rozhodne veřejná soutěž.
PETR RAMPÍR

Související