Černé taxikaření v Kyjevě vzkvétá

Černé taxikaření v Kyjevě vzkvétá

Každý den stojí Jurij Ivanovič se svojí deset let starou ladou u zastávky trolejbusu v sídlištní kyjevské čtvrti Svjatošino a čeká na klienta. Není sice taxikář, ale přesto k němu nastupují ti, které omrzelo hrkat se starým a věčně přecpaným trolejbusem půl hodiny k nejbližší zastávce metra. Jurij Ivanovič má čas, je nezaměstnaný.
"Dokud mi tahle moje vlaštovka bude sloužit, budu jezdit," majetnicky poplácá volant rezavého auta s dírou v podlaze. "Až doslouží, budu se muset protlouct jinak," povzdechne si. "Ty to zvládneš," uklidňuje ho ze zadního sedadla jeho manželka, která tu s Jurijem sedí celý den a plete svetry. Je na mateřské dovolené a svým povídáním krátí Jurijovi dlouhou chvíli. Svetry pak prodá na tržišti.
Podobných lidí, jako je Jurij, žije v Kyjevě mnoho. Oficiální taxikáři jsou drazí, městská doprava špinavá a pomalá, takže soukromníka každý rád využije. Stačí vstoupit do vozovky, zvednout ruku a hned staví několik vozidel. Spolu se soukromníky, kteří si z černé taxikařiny udělali džob, často i náhodní řidiči jedoucí stejným směrem. Každý si chce přivydělat.
Cenu určuje zákazník. Minimálně to však bývají dvě hřivny (asi 2 DEM), do centra pak sedm až deset. V noci ceny vzrůstají a už také nestavějí všichni.
"Je to zkrátka dobrá příležitost, jak si přijít k penězům, podpora mi nestačí ani na bydlení. Teď, když čekáme malé, musím rychle něco našetřit," říká Jurij. Nedávno odešel z továrny, která se zpožďovala s výplatami. "Nakonec mi chtěli platit v naturáliích, ale já neměl chuť postávat na nárožích a prodávat to. Takhle si připadám alespoň jako člověk," dodává a jeho žena souhlasně pokyvuje hlavou.
Stát zatím nad černým taxikařením mhouří oči.
IVANA ZÁBRANSKÁ,
Kyjev