Se "sudem střelného prachu" i do příštího tisíciletí?

Se "sudem střelného prachu" i do příštího tisíciletí?

[*] Na Balkánském poloostrově začala první světová válka dvacátého století, je otázkou, zda evropské konflikty tam konečně i skončí
Když loni v prosinci na pražském Výstavišti křtil své nové, posléze tolik úspěšné album Divné století folkový zpěvák Jarek Nohavica, přiblížil jednu z písní i obsah celého alba slovy: "V Sarajevu toto století začalo, v Sarajevu i končí." Mínil tím pochopitelně konflikty a ani on, ani my, kteří jsme ho v tu chvíli poslouchali, jsme netušili, jaký je to omyl. Jistě, v Sarajevu se bohudík již od sklonku roku 1995 neválčí. Ovšem nejenže mír je tam stále velmi, velmi křehký, ale hlavně, bosenské Sarajevo je "srdcem" Balkánu. A Balkán byl - jak známo i z naší literatury - a bohužel i dodnes zůstává "sudem střelného prachu".
Balkánský poloostrov, z jehož jihu vzešla ve starověku značná část evropské civilizace, měl pohnuté osudy po více než dvě tisíciletí, kdy velké dějinné epochy tu střídaly éry úplné devastace. Právě na Balkáně snad nejvíce z celého kontinentu docházelo po staletí k dotýkání a potýkaní různých kultur a stejně jako našemu "srdci" Evropy se také Balkánu nevyhnul ani jeden větší evropský konflikt.
To se nakonec odrazilo nejen na počátku našeho století, kdy proslulých "sedm kulí" vypálených v Sarajevu na následníka trůnu zavdalo záminku k rozpoutání první světové války, ale i za světové války druhé, kdy ty balkánské národy, které si nenechaly vnutit italsko-německý fašismus a vedly partyzánské války - především Jugoslávci a Řekové -, patřily k nejvíce postiženým.
I během více než pětačtyřicetiletého panství komunismu ve velké části poloostrova, systému, který hlásal překonání etnických, hospodářských, politických a bůhvíjakých rozporů, a bipolárního rozdělení Evropy, dřímaly na Balkáně protivenství a konflikty. Dokonce takového rázu, že po krátké euforii nad změnami z přelomu osmdesátých a devadesátých let a po překonání zásadních hrozeb bipolarity velmi záhy přerostly do událostí, z nichž mnohé jsou tragédií nejen pro balkánské obyvatele, ale pro celý starý kontinent.
Ani na sklonku dvacátého století není Balkán klidným regionem. Není zde vlastně jediná země, kde by panovaly úplný klid a jistota, že v jejím nitru či z jejích vztahů k sousedům nevzejde konflikt či dokonce válečný požár. Navíc zde nepřetrvává jen tíživé dědictví pohnuté historie vlastního regionu, ale do dění v jednotlivých a různě se rozvíjejících balkánských státech i do vztahů mezi nimi se ostře promítají mocenské zájmy evropských a světových mocností. Balkán má totiž i dnes a v lecčems dokonce právě dnes smůlu, že jde o strategicky a geopoliticky exponovanou oblast. Přinejmenším je místem na rozmezí Evropy a Asie, klíčem k východnímu Středomoří a k Blízkému a Střednímu východu, branou, jíž na starý kontinent nejsilněji proudí mimoevropské vlivy.
Chvílemi to vypadá, že na Balkánském poloostrově jsou "ve při" každý s každým. A to nejen pokud jde o vztahy mezi státy, ale i uvnitř jednotlivých zemí, kde na sklonku dvacátého věku existují četné etnické, náboženské a především ekonomické a politické konflikty.
Hlavně vnitřní a vnější etnické problémy sužují celý poloostrov. Ty vnitřní se podílely na rozpadu bývalé Jugoslávie, na krvavé válce v Bosně a Hercegovině, která vzdor všemu snažení zůstává dál hluboce etnicky rozdělena. Zdá se rovněž, že mají dokonce svůj, byť nikoli rozhodující podíl i na nynějším bouřlivém dění v Albánii.
Sice bez velkých otřesů, nicméně evidentně velmi silně ovlivňují národnostní otázky i vnitřní život v Makedonii. O etnicky citlivých vztazích mezi Albánií a jejími sousedy - Řeckem, Makedonií, Jugoslávskou svazovou republikou (hlavně s její kosovskou oblastí) - kde žijí početné albánské menšiny, netřeba zvlášť hovořit. Stejně jako o národnostně ne zcela klidných poměrech uvnitř Chorvatska (nejmarkantnější východní Slavonie), Jugoslávské svazové republiky (Albánci, Černohorci, Chorvaté i Muslimové), Bulharska (problém turecké menšiny) a nacionálních poměrech těchto zemí navzájem. Či o do Asie sice zasahujícím, ale celou Evropu ovlivňujícím problému Turecka s Kurdy.
To vše je pak znásobeno snad ještě složitějším propletencem náboženským, kdy nejen vztahy mezi křesťany a muslimy, ale i mezi dílčími křesťanskými i muslimskými náboženstvími komplikují situaci.
Nejhorší jsou však neutěšené ekonomické a politické poměry přinejmenším v pěti z osmi ryze balkánských zemích. Akutně vyhraněná je v tuto chvíli situace v Albánii, ze které se v důsledku pětačtyřicetileté komunisticko-maoistické diktatury a s ní spjaté izolace stala vzdor potenciálnímu bohatství (suroviny, turistika) nejchudší a celkově nejzaostalejší země Evropy. Pokus o demokratizaci poměrů a hospodářské pozvednutí skončil při úplné nezkušenosti drtivé většiny obyvatel, jak známo, dalším ožebračením mas v pyramidových fondech. A nejen v důsledku toho nahromaděná (ale po desítky let v zemi dřímající) zloba a zoufalství uvrhly Albánii do chaosu nevídaných rozměrů. Na samý pokraj či spíše až za okraj občanské války.
V hospodářské propasti se ocitlo také Bulharsko, balkánská země, která obdobně jako Albánie nepoznala skutečnou demokracii. A v důsledku bosenské války ekonomicky zbědované a politicky vrcholně nestabilní jsou nadále Svazová republika Jugoslávie, sestávající ze dvou hospodářsky i politicky nerovných částí, Srbska a Černé Hory. A zejména Republika Bosna a Hercegovina, kde mír a relativní klid je zatím stále udržován pod "knutou" vojenského kontingentu SFOR a pod bedlivým dohledem mezinárodního společenství. Přičemž o rekonstrukci téměř čtyřletou válkou zpustošené země, natož pak o pro klid nezbytném hospodářském rozvoji, které se bez pomoci světa neobejdou, se zatím více hovoří, než že by se projevovaly v praxi.
Jen pomalu se rozvíjí ekonomika i v dalších dvou exjugoslávských republikách, v Makedonii i Chorvatsku. Přičemž vnitřně relativně, zdůrazněme slovo relativně, klidné Makedonii komplikují život hluboce do historie sahající plně neurovnané vztahy s řeckým sousedem, které ostatně vedly i k tomu, že tento stát nesmí oficiálně užívat svůj logický název, ale složitě se jmenovat Bývalá jugoslávská republika Makedonie se zkratkou FYROM.
A přestože jih Balkánu zaujímají dvě členské země Severoatlantické aliance - Řecko a Turecko, ani tato konsolidovaná část poloostrova není prosta závažných problémů a nebezpečí. O čemž svědčí nejen četné řecko-turecké spory o mnohdy neobydlené ostrovy v Egejském moři a letitý, místy až krvavý spor kolem středomořského ostrovního státu Kypr, ale i to, že Řecko patří mezi hlavní odpůrce rychlého přijetí Turecka do Evropské unie, jíž je samo členem.
Ukazuje se tak, že neklid a nejistota se přenášejí (či lépe přetrvávají v nich a jejich vzájemných vztazích) i na ty balkánské státy, které jsou plně či částečně zakotvené v západoevropských strukturách. A které by podle vší logiky měly být pilířem toho, že z Balkánu přestane být výbušná oblast Evropy.
Jak jsme již uvedli na začátku, k neklidu v tomto "koutu" Evropy nevedou však pouze vnitřní, hluboko do historie sahající problémy, ale i neméně daleko zpět sahající zájmy mocností světa a hlavně starého kontinentu. A zdá se, že ani důsledky určité spoluúčasti Evropy (především překotné uznání Chorvatska a Slovinska Německem) na krvavém bosenském vyústění rozpadu bývalé Jugoslávie, Evropu nepoučily. Na jedné straně se Evropa i svět snaží - viz jednotky SFOR a mise OBSE v Bosně a Hercegovině, či nejnověji mise expertů a poradců (včetně policejních a vojenských Evropské unie ku pomoci řešení situace v Albánii -, na straně druhé však o vliv na Balkánském poloostrově svádějí mocnosti dál zápas.
A tak Balkán, přezdívaný pro neurovnané vnitřní i vnější poměry již na počátku našeho století "sudem střelného prachu" zůstává i na sklonku druhého tisíciletí výbušným teritoriem.
A zákonitě se nad Balkánem vznáší otázka. Je vůbec možné, aby tato oblast přestala být konečně noční můrou a černým svědomím Evropy, aby starý kontinent vstoupil do nového století bez balkánského "sudu střelného prachu"? Vzhledem k tomu, že do nového tisíciletí zbývají necelé čtyři roky, a problémy této oblasti jsou nevídané, je to jen velmi málo pravděpodobné. To však neznamená, že není nutné všemi silami usilovat o to, aby na rozdíl od "našeho století, které Sarajevem začalo, to nové se trvalým mírem v Sarajevu alespoň proslavilo."
KVĚTA BUSCHOVÁ