Cesta z Varšavské smlouvy před bránu NATO

ČESKÁ REPUBLIKA - SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (2)

Cesta z Varšavské smlouvy před bránu NATO

[*] Necelých sedm let zcela změnilo mapu a poměry ve světě, a především na "starém kontinentu"
Když se koncem roku devětaosmdesátého spolu s Berlínskou zdí zřítila i pověstná "železná opona" mezi dvěma evropskými vojensko-politickými bloky - Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou -, zavládla na "starém kontinentu" euforie. Nejen u nás a ve většině středoevropských a východoevropských bývalých sovětských satelitech, ale i u mnoha Západoevropanů, ba i Američanů a Kanaďanů existoval tehdy názor, že pověstná Evropa "od Vancouveru po Vladivostok" se postupně stane "jednou velkou rodinou", že nyní už vše půjde takříkajíc samo.
Stačí pohled zpět, do tehdejších našich i zahraničních novin, a nestačíme "zírat", jak se to zde hemží "společným Evropským domem, ba Spojenými státy evropskými", či tím, jak Sovětský svaz a Spojené státy budou záhy nejen přáteli, ale snad i "bratry", že se zde objevují první zmínky o zániku obou paktů. Koho by v tu chvíli napadlo, že s bolestivým zánikem Sovětského svazu vzplane na jeho bývalém území celá řada menších i větších konfliktů a válek, že nebývale krvavý bude i rozpad tehdejší Sjednocené federativní republiky Jugoslávie. A že mír a bezpečnost evropského a euroatlantického prostoru nepřijdou "shůry" či samovolně, že cesty k jejich trvalému prosazení a "vymodelování" budou křivolaké, náročné, nákladné a mnohdy nečekané.

Co bylo nezbytné

Přestože období střízlivění z euforie bylo poměrně dlouhé, přineslo celou řadu kroků a událostí, bez nichž bychom dnes stěží uvažovali o NATO jako o instituci zajišťující bezpečnost celé Evropy a severoatlantického prostoru, a už vůbec ne o tom, že se chceme stát a brzy i staneme členem aliance. Uveďme si proto alespoň to nejdůležitější.
Předně od počátku roku 1990 docházelo na základě jednání zainteresovaných stran - tzv. rozhovorů dva plus čtyři - k postupnému sjednocování onou pověstnou zdí tak dlouhou rozděleného Německa. A suverénní sjednocené Německo se od 3. října téhož roku stalo členem Severoatlantické aliance. Dne 19. listopadu 1990, v rámci summitu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Paříži, podepsalo 22 zemí NATO a Varšavské smlouvy důležitou Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a vydalo společnou deklaraci o neútočení. Pouhé dva dny poté podepsali nejvyšší představitelé států a vlád zemí KBSE pařížskou Chartu pro novou Evropu, jíž oficiálně skončili studenou válku a potvrdili přijetí vídeňského dokumentu o opatřeních k budování důvěry a bezpečnosti.
Neméně významné bylo, že z východní části Německa, ale i z Československa a dalších středoevropských a východoevropských zemí odcházeli postupně sovětští vojáci, rozmístění zde v různém čase a pod různými záminkami v průběhu uplynulých pětačtyřiceti let. Z obou částí Evropy začaly mizet i americké a sovětské jaderné rakety středního doletu, především Američané, ale i Evropané začali snižovat stavy vojáků rozmístěných v Evropě. Severoatlantická aliance začala uvádět do souladu s novou situací své obranné vojenské doktríny i strukturu svých vojenských sil.

Rychlý zánik Varšavské smlouvy

Od jara 1990 se datovalo úsilí členů o zrušení Varšavské smlouvy, které vyvrcholilo koncem února a března 1991 rozpuštěním všech struktur tohoto východoevropského paktu. Zde dodejme, že čelným iniciátorem zániku Varšavské smlouvy byl československý prezident Václav Havel. Ovšem s tím - a to bez ohledu na to, jak dnes svůj tehdejší názor vysvětluje, či spíše "omlouvá" -, že původně hovořil (a to nejen on a nejen tehdejší ČSFR) o zániku obou vojenských uskupení, tedy i NATO.
A nejen to. Už vlastně od 19. prosince 1989, kdy došlo k bezprecedentní návštěvě sovětského ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho na velitelství Severoatlantické aliance a jeho jednání s generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem a se stálými zástupci zemí NATO, se krok za krokem rozšiřovaly kontakty mezi aliancí a bývalými sovětskými satelity.
Bruselská "šestnáctka" postupně nabízela evropským postkomunistickým zemím rozvoj vztahů. Již v této době - a hlavně pak v souvislosti s nebezpečími plynoucími z bouřlivého rozpadu SSSR v roce 1991 - mnohé státy střední a východní Evropy s Československem v čele žádaly od NATO ochranu a otevřeně vyjadřovaly zájem stát se členem Severoatlantické aliance v co nejkratším čase.

Dlouho váhavá aliance

Ale NATO bylo v té chvíli velmi váhavé, a to přesto, že četní žadatelé o členství v alianci se nedlouho předtím po boku vojáků NATO, a především Američanů, účastnili vojenské mise v Perském zálivu, jejímž cílem bylo ukončit iráckou agresi vůči Kuvajtu. Tak například 8. května 1991 zástupci NATO uvedli, že "aliance si není jista, jak rozsáhlou pomoc může poskytnout bývalým spojencům Moskvy v jejich snaze o dosažení politické a vojenské stability" a vyloučili možnost, že by se některá ze zemí bývalého východního bloku mohla stát členem paktu, protože by nebylo dobré "rozzlobit" sovětské zastánce tvrdé linie a způsobit prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi další potíže spojené s rozšířením dosavadních hranic NATO směrem na východ.
Přesto však NATO v téže době uvítalo "intenzívní dialog a spolupráci se všemi státy střední a východní Evropy jako slibný příspěvek k vytvoření vzájemné důvěry" a uvedlo, že by měl v této spolupráci hrát stále významnější roli proces KBSE v duchu pařížské charty.
Počátkem června 1991 na zasedání Rady NATO v Kodani vydali ministři zahraničních věcí zemí aliance obsáhlé prohlášení "partnerství" s východní Evropou, podle něhož se aliance kromě rozhodnutí podpořit upevňování demokracie a dbát o to, aby "žádná země (rozuměj SSSR) nebyla izolována" vyslovila pro urychlené vytvoření střediska pro předcházení konfliktům a mechanismu konzultací v případě krize v rámci KBSE, a navrhla také rozvoj řádných diplomatických styků mezi NATO a zeměmi východní Evropy.
V listopadu 1991 na summitu v Římě pak byla schválena nová strategická koncepce Severoatlantické aliance založená na třech základních principech: na ochotě k politickému dialogu s ostatními zeměmi, na rozhodnutí spolupracovat ve všech bezpečnostních otázkách se zeměmi střední a východní Evropy a na rozhodnutí zaručit obranu a bezpečnost šestnácti členům NATO spolu se stabilitou nového uspořádání v Evropě. A dále v tzv. římské deklaraci o míru a spolupráci přijalo NATO závazek budovat novou architekturu evropské bezpečnosti, potvrdilo záměr navázat těsnější vztahy konzultací a spoluprací se středoevropskými a východoevropskými státy. Byla tak založena Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC), jejíž 1. zasedání se konalo v Bruselu 20. prosince 1991.

Partnerství pro mír

Přes rozšiřující se kontakty NATO s novými evropskými demokraciemi si však představitelé "šestnáctky" v té době se žádostmi Středoevropanů a Východoevropanů o přijetí do aliance nevěděli fakticky rady. Přestože 26. 5. 1992 v rozhovoru pro německý deník Die Welt generální tajemník NATO Manfred Wörner uvedl, že "v zásadě ponecháváme možnost rozšíření NATO o další členy otevřenou", trvalo více než rok a půl, než se v říjnu 1993, na zasedání ministrů obrany NATO v Travemünde, nejdříve v zrodil náčrt projektu a 10. a 11. ledna 1994 byl na summitu Severoatlantické aliance přijat a zahájen program Partnerství pro mír. Program dvojjediný, ale do jisté míry i "dvojsečný".
Protože Partnerství pro mír na jedné straně "vyneslo" spolupráci Severoatlantické aliance se Středoevropany a Východoevropany (ale také s evropskými neutrálními státy Švédskem, Finskem, Rakouskem a nakonec i Švýcarskem) na všestranně novou úroveň, stalo se pro uchazeče o členství v NATO testem jejich schopností, možností, a zejména skutečného zájmu, tedy jakousi maturitou způsobilosti a přípravkou či "předpokojem" vstupu do NATO.
Avšak na druhé straně tento projekt umožnil bruselské alianci "vyzout se" z okamžitého rozhodnutí o rozšíření směrem na východ, do jisté míry je oddálit. Což ovšem nelze chápat jen v negativním smyslu slova, protože nebylo a dodnes není pochyb, že Severoatlantická aliance, která vznikla ve zcela jiné epoše a za zcela jiným účelem, se musela a musí přizpůsobit nejen novým poměrům a podmínkám, ale také se náležitě připravit na své kvantitativní i kvalitativní rozšíření. A to nesporně vyžadovalo a ještě i dnes vyžaduje kromě jiného zejména čas.

Zrádný i potřebný čas

Již předtím, a hlavně od odstartování projektu Partnerství pro mír, k němuž se do současnosti přihlásilo osmadvacet zemí celé Evropy, a v případě některých postsovětských republik i států ryze asijských, se řadě uchazečů o členství v NATO zřejmě zazdálo, že teď už je do aliance pouze krůček, že vše se nějak zbytečně protahuje.
Mnohé z těchto zemí, nás nevyjímaje, znervózněly, když "šestnáctka" vehementně odmítala sdělit nejdříve i to, kdy hodlá s procesem rozšiřování začít, a poté sdělit, s kým počítá v první vlně tohoto rozšiřování. Tato atmosféra nervozity zesílila zejména poté, kdy Rusko se začalo stále konkrétnější představě o přiblížení Severoatlantické aliance ke svým hranicím čím dál tím více bránit. A kdy s nesporně úspěšnou účastí v mírové misi pod velením NATO v Bosně a Hercegovině začali mít mnozí Středoevropané a Východoevropané pocit, že svou politickou, vojenskou, technickou i ekonomickou kvalifikaci již dostatečně prokázali.
Nicméně na mnohé přitom všichni "nedočkavci" zapomněli. Tak především na již uvedená slova bývalého generálního tajemníka NATO Mandfreda Wörnera, že je třeba dbát o to, "aby žádná země nebyla izolována". Že "Atlantici" na rozdíl od uchazečských "horlivců" vědí, že bez Moskvy nelze vytvořit žádný evropský bezpečnostní systém, protože ať už se nám to líbí či nikoli, Rusko bylo, je a zůstane přední velmocí Evropy a světa. A ignorovat zcela jeho legitimní zájmy a přání by proto bylo v nejlepším případě velmi pošetilé.
Dále si mnohé z uchazečských zemí neuvědomily, že jakkoli z jejich pohledu úspěšná bosenská mise IFOR (nyní SFOR) sice názorně prokázala jejich ochotu, obětavost, možnosti a schopnost součinnosti s NATO, nicméně pro alianci samu šlo a jde pouze o (dokonce ne zcela dokonalou) první z "prověrek" přípravy na plnění nových bezpečnostních úkolů a poslání. O jakýsi předobraz toho, co asi Severoatlantickou alianci čeká, má-li dle svého již v Kodani a Římě formulovaného záměru ve spolupráci s KBSE vytvořit a zajišťovat novou bezpečnostní architekturu pro jedenadvacáté století.

Nesnadné podmínky

A konečně, leckdo ve střední a východní Evropě, tedy i u nás, si plně neuvědomoval, že pro vstup do NATO nestačí jen obstát při několika vojenských cvičeních, či dokonce přímo v bosenské "operaci", že nestačí dokonce ani to, co nám dodnes činí potíže - tedy znalost "natovského" dorozumívacího jazyka, angličtiny. Že ke vstupu do aliance, k tomu, abychom k němu byli vůbec pozváni, je nutné jak ze strany uchazečů, tak ze strany NATO splnit mnohé další všestranně velmi náročné a nesnadné podmínky.
Například samo sebou se rozumí, že budoucí členové NATO budou plně demokratické země, které budou oplývat vnitřní politickou a hospodářskou stabilitou a nebudou mít ani ty nejmenší problémy ve vztazích se sousedy. (I proto šéf naší diplomacie Josef Zieleniec v prvním komentáři k současnému česko-slovenskému "jiskření" upozornil na to, že vztahy mezi ČR a SR jsou důležitým základem mezinárodního postavení obou států.)
Že stejně samo sebou se rozumí, že země, která vstoupí do NATO, převezme veškeré z toho plynoucí povinnosti a závazky (včetně poskytnutí vlastních vojáků pro záchranu a obranu míru v jiných zemích). Dále, že je třeba postupně přiblížit vojenské struktury (včetně civilní kontroly armády a vojenského rozpočtu) podmínkám a standardům (včetně chování) aliance. Zkrátka a dobře, že vstup do NATO bude také nové členy i alianci samu obrazně i skutečně nemálo stát. Protože i "šestnáctka" musí před rozšířením o nové členy projít nelehkou transformací.
[*] n n
O podmínkách členství v NATO, o jeho výhodách i nevýhodách lze hovořit a je třeba mluvit ještě dlouho. Už proto, že tento závažný a zásadní krok by měl mít podporu co nejširší veřejnosti. To hodláme učinit příště.
Zatím s posledním "vzpomínkovým" dílem naší diskuse o Severoatlantické alianci a našem vstupu do ní rozlučme shrnutím, že některé středoevropské a východoevropské země, které až do konce března 1991 byly členy Varšavské smlouvy, se během sedmi let dokázaly z tohoto paktu nejen vymanit, ale ocitly se na prahu NATO. Což viděno očima euforie roku devětaosmdesátého je posun podstatný a možná i překvapivý.
KVĚTA BUSCHOVÁ