Správní členění státu - trvalé jablko sváru

Správní členění státu - trvalé jablko sváru

Reforma veřejné správy a s ní spojené územní členění státu hrály v českých zemích vždy roli významného politika - snad podle zásady rozděl a panuj. Již v době předválečné republiky se kolem tohoto problému odehrál urputný boj, do něhož nakonec vstoupily i dobové geopolitické faktory.
V euforii po vzniku samostatné ČSR byl v roce 1920 přijat správní zákon, který počítal se vznikem žup (15 menších krajů na území Čech a Moravy) s poměrně vysokou mírou samosprávy a decentralizace. Odpůrci od počátku argumentovali vyššími náklady na zřízení četných úřadů a jejich další provoz. Hlavní obavu z naplnění zákona však vyvolávala skutečnost, že by znamenal vznik tří ryze německých oblastí a nepochybně i uvolnění centrální moci na Slovensku, kde navíc žila početná maďarská menšina.

Země bez pravomocí

V roce 1928 pravicové strany v čele se Švehlovými agrárníky prosadily zemské uspořádání (Země česká, Země moravsko-slezská, Krajina slovenská, Země podkarpatsko-ruská), které ve skutečnosti znamenalo posílení pragocentrismu, protože země měly jen malé kompetence. Ve třicátých letech byly jakékoliv změny znemožněny oprávněným strachem, že posílí iredentu. Sudetoněmecké požadavky by vedly k vytvoření autonomních oblastí, na jejichž území by pravomoc české vlády zůstala minimální.
Již v době první republiky vznikla idea členění státu na velké kraje, prakticky povodí hlavních řek, ty však nakonec vznikly až v roce 1960. V padesátých letech bylo na území ČR 13 krajů, později komunistická vláda usoudila, že tak malé celky nejsou vhodné pro centrální řízení ekonomiky. Spolu s tím byly vytvořeny také větší okresy, aniž byly respektovány tradiční územní vazby nebo historická česko-moravská hranice.
Při těchto reformách vzala zasvé Moravskoslezská země. Úvahy na její obnovení v době přípravy federace v roce 1968 narazily na odpor nejvyššího vedení KSČ a zejména Slováků. O spolkovém uspořádání se znovu začalo hovořit po roce 1989, v době přípravy nové federální ústavy. Brzo se však ukázalo, že jde o nerealistické představy, na které Bratislava nikdy nepřistoupí. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že dojde k rozpadu ČSFR, zesílil také odpor nové české reprezentace k jakýmkoliv příznakům možné "federalizace" zbytku státu.

Proti byla ODS

Transformační vláda v čele s Klausovou ODS naopak prosazovala centralistický model, ve kterém by ústřední orgány operativně rozhodovaly a který by tvořil skutečně jednotný ekonomický prostor. Zemské uspořádání prosazovala levicová opozice a zprvu i lidovci mající silnou oporu na jižní Moravě. Spolkový stát požadovali republikáni - do roku 1992 spolu s připojením Zakarpatské Ukrajiny. Nejradikálnější požadavky vznášely v této souvislosti moravistické strany. Ty ve jménu samosprávné Moravy dokonce vznikly. V jejich projektech zemí se silnými pravomocemi a ve zdůrazňování existence svébytné moravské národnosti bylo možné cítit předzvěsti budoucí federalizace.
Rozhodující politické síly, které daly svůj hlas ústavě samostatné České republiky, však měly na mysli právě jen správní reformu, nikoliv nové státoprávní uspořádání. V roce 1990 byly z mocenskopolitických důvodů zrušeny krajské národní výbory, kraje bez vlastní náplně však de facto zůstaly dál. Pouze jednotlivé úřady se staly nepřehlednými dekoncentráty ministerstev. Postupně se prosadila představa blíže nespecifikovaných územních samosprávných celků, o jejichž podobě měly jednotlivé strany velmi odlišné představy. Původní koncepty Pithartovy vlády předpokládaly malé regiony o velikosti dvou až tří okresů, ODS v určité fázi přišla se samosprávnými okresy.

Dvakrát neúspěšně

Opoziční strany nadále požadovaly vznik velkých zemí, které by připravily pražskou pravicovou vládu o velkou část jejích pravomocí. Rivalita se brzy objevila i uvnitř koalice. Zatímco ODS byla více méně spokojena s existujícím provizóriem, kdy přednosty jmenuje ministr vnitra (tedy sama zmíněná strana), a brzdila proto všechny rychlejší kroky, pro konkurenční ODA se naopak vyšší územní samo-správné celky staly prvořadou záležitostí, zdůvodněné nezbytností rychlé decentralizace a deetatizace. Brzy ji podpořila i rostoucí ČSSD. V roce 1995 a o rok později, těsně před volbami, Poslanecká sněmovna dvakrát neúspěšně hlasovala o novém uspořádání státu. Hlavní iniciativu při předkládání ústavního zákona postupně převzal tehdejší poslanec za ODA Josef Ježek.
Pro zásadní odpor moravistických poslanců a většiny ODS norma neprošla. Nejsilnější strana se obávala, že kabinet ztratí kontrolu nad procesy ekonomické reformy a že ustavení celků odvede pozornost od důležitějších transformačních kroků. Zejména premiér Klaus se netajil odporem ke krajskému členění, a hovořil dokonce o možnosti destabilizace, pokud by měly vzniknout regionální miniparlamenty s jiným politickým zabarvením a rozhodovat o rozpočtových záležitostech.

Většina pro devět krajů

Při přípravě ústavního zákona se nejprve zdálo, že optimální variantou bude 13 krajů, připomínajících nikdy neuskutečněné prvorepublikové župy a kraje z padesátých let. Při kuloárových jednáních se však v Parlamentu ke značnému překvapení zjistilo, že větší podporu má projekt obnovení stavu před rokem 1990 - jedinou změnou by měl být nový kraj středomoravský s centrem v Olomouci. Ke všeobecné shodě došlo pouze v případě požadavků, že nadále mají zůstat zachovány okresy. Hledání kompromisu také nabourávaly patriotické požadavky jdoucí napříč politickými stranami, například na zřízení samostatných krajů karlovarského, pardubického či jihlavského. JOSEF PRAVEC
Kraj Počet obyv. Rozloha
(v tis.) (v km2)
pražský 2317 11 510
ostravský 1289 5555
brněnský 979 5980
ústecký 825 5335
zlínský 763 5052
budějovický 627 10 056
olomoucký 646 5139
plzeňský 555 7560
královéhradecký 554 4757
jihlavský 523 6925
pardubický 510 4519
liberecký 429 3163
karlovarský 305 3315