Sisyfovský úkol

KE DNI

Sisyfovský úkol

Koalice překonala poslední překážku a získala od prezidenta příslib souhlasu s personálními změnami v kabinetu. Ten se dal předem očekávat a představa, že by se Václav Havel postavil proti, a přikázal koaličním předákům další kolo úmorných jednání o nových ministrech, byla mírně řečeno nerealistická. K ničemu dobrému by to nevedlo.
Václava Klause a jeho mírně obrozený tým čeká nelehký úkol. Prosadit tvrdou restrikci, která definitivně ukončí sen o rychlém dohnání vyspělé Evropy, a přitom jednotlivým koaličním stranám uchová naději na slušný výsledek v příštích volbách. Bude zajímavé sledovat, kdo první a s jakou rétorikou toto sisyfovské úsilí vzdá. Pravicová vláda totiž nepochybně ztratí to hlavní, o co se až dosud mohla opírat - sociální smír, věc v postkomunistických zemích dosti vzácnou. Snížení sociálních výdajů, tolik odkládaná restrukturalizace podniků a s ní spojená nezaměstnanost a zbrzdění růstu příjmů povedou k dalšímu propadu její popularity a automaticky začne hrát ve prospěch opozice. Ochota veřejnosti nést sociální náklady transformace je sedm let po pádu komunismu nenávratně pryč.
Proto je krajně nepravděpodobné, že by snad sociální demokracie v následujících měsících příliš tlačila na odvolání kabinetu. Zůstane u gest. Proč by se také měla hrnout do vládní odpovědnosti, ať již sama nebo v nějakém spojenectví, ve chvíli, kdy ekonomika půjde nejméně na rok či dva dolů? Koalice sama "vyzobe" vše, co si nadrobila. Lidový dům bude čekat, sbírat body a připravovat se na rozhodující střet.
Navíc může spoléhat na malou stabilitu české politické scény. Přízeň voličů k pravicových stranám, které tak dlouho udávaly tón, se může rozplynout jako pára nad hrncem. Zejména pro ODS je výstrahou osud národní demokracie za meziválečné republiky. Ta první vládě také dodala premiéra a během deseti či patnácti let se díky své rigidnosti ocitla na samotném okraji dění.
JOSEF PRAVEC