Tokio, to zvláštní město

Tokio, to zvláštní město

* Japonsko je země, kde stále platí dávné tradice vzdálené našemu chápání světa. K nim se připojují novodobé, přesto však odlišné zvyklosti. Pro návštěvníka ze střední Evropy obojí představuje nástrahy, s nimiž se při svém pobytu musí vyrovnat.
Po příletu na mezinárodní tokijské letiště Narita čeká zahraničního turistu při cestě do útrob jednoho z největších velkoměst světa vzdálenost zhruba 60 kilometrů. I když je člověk vzhledem k sedmihodinovému časovému rozdílu mezi Prahou a Tokiem notně unaven, uvědomí si již po několika minutách jízdy některé základní japonské reálie. Předně v Japonsku se jezdí po levé straně, takže cizinec zvyklý řídit vpravo může při projíždění křižovatkami zažít nemalý šok. V ulicích Tokia a celého Japonska však potkáte množství aut s volantem na levé straně, i když to pro místní řidiče musí být poměrně nebezpečné. Vysvětlení je jednoduché: Vozidla ze zahraničí, zvláště pak mercedesy a BMW, jsou tu považována za luxusní.
Nelze si také nevšimnout několikapatrových mnohaproudových dálnic nad vodami Tokijského zálivu i řek, které se do něho vlévají. Japonsko totiž trpí kritickým nedostatkem volného prostoru, a tak situaci řeší buď navážením půdy na mořskou mělčinu a vytvářením nové pevniny, nebo tím, že se staví na nosných pilířích přímo nad hladinou vody.
V Tokiu samotném žije oficiálně více lidí než v celé České republice - 12 miliónů. Ze západu na východ města jedete zhruba 77 kilometrů, ze severu na jih 26 kilometrů. Připočteme-li však k celé aglomeraci satelitní města Yokohamu, Chibu a ostatní, zjistíme, že v okolí tokijského zálivu žije víc než 30 miliónů obyvatel.

Rady pro cizince

Každý turista by se měl připravit na dva základní problémy - na velmi drahé zboží a obtíže s vyhledáváním jakékoli adresy. Vysoké ceny vyplývají z monopolní struktury japonské ekonomiky a stále viditelné uzavřenosti vůči okolnímu světu. Najít hotel či obchodní dům podle adresy je pro cizince spíše otázka náhody, neboť japonské ulice - s výjimkou Kjóta - nemají jména. Problémy to činí i ostříleným tokijským taxikářům, kterým je často třeba předložit adresu napsanou v japonštině s plánkem okolí hledaného místa.
Problémem může být i cesta podzemní dráhou. Tokio se sice pyšní vynikající sítí metra napojenou na vlaková spojení, avšak většina názvů a plánků je pouze v japonštině. Po několika dnech člověk sice zjistí, kde se nachází miniaturní mapa okolí stanice v angličtině, ale nezřídka je nutné kvůli ní ujít pár set metrů. Orientaci v tokijském metru neusnadňují ani nekonečné podzemní chodby. Metro a vlak zůstávají nejlevnějším způsobem dopravy ve městě se základní sazbou 160 jenů za jízdu zvyšovanou podle vzdálenosti, tedy přibližně 4,5krát více než v Praze. Za první dva kilometry jízdy v taxíku zaplatíte v Tokiu 660 jenů (188 Kč) a za každých dalších 274 metrů 80 jenů (23 Kč).
Tokio se chlubí nespočtem turisticky zajímavých buddhistických a šintoistických chrámů a svatyň, parků, komplexem císařského paláce či muzei. Při návštěvě všech těchto atrakcí by se však zahraniční návštěvník neměl spoléhat na znalost angličtiny. Což ostatně platí kdekoli v Japonsku. Angličtina je jazykem na školách povinným, ale fakticky se s ní domluví jen mizivé procento obyvatel Tokia.
Za jednu z hlavních atrakcí města je považována čtvrť Ginza, s typickými neónovými nápisy na každé budově. Japonsko je jednou z nejbezpečnějších zemí, takže není třeba se ani při nočních procházkách přehnaně obávat o ztrátu peněz či dokladů. Nejen zde, ale i jinde v Tokiu, lze zahlédnout lidi s bílou maskou přes obličej. Nejedná se o žádnou známku blížícího se zamoření města smogem, ale o obyvatele, kteří jsou nachlazeni a snaží se být vůči ostatním ohleduplní a nenakazit je.
Pobyt v Tokiu by mělo ulehčit několik rad. Předně, Japonec nikdy nepřejde ulici na červenou, a to ani tehdy, když v dohledu není žádné auto. Začne-li pršet, objeví se na mnoha místech města stojany s deštníky, které si lze beze slova vypůjčit a vrátit na nejbližším stanovišti, kde jich již není třeba. A není zajisté nutno zdůrazňovat, že žádný z deštníků se nikdy neztratí. Dohodnete-li si s Japoncem schůzku na určitou hodinu, přijďte vždy o pět minut dříve a přineste malý dárek jako pozornost. Samozřejmostí je automatické předložení vizitky. Nedorozumění mnohdy způsobuje také skutečnost, že Japonci používají i k důvěrnému oslovení nejčastěji příjmení.
Fantastickým zážitkem je návštěva tradiční japonské restaurace. Již u vchodu si ve vitríně všimnete dokonalých voskových atrap všech jídel. Při objednávání pak stačí dovést obsluhu k výloze a na jídlo ukázat. Každý Čech musí být doslova šokován přívětivou radostí, kterou servírky, pokladní i kuchaři projevují nad jeho návštěvou. Všichni se překřikují, aby vás uvítali typickým "iraššaimase". Zákazník ihned dostane horký ručník, aby si setřel pot způsobený teplým a vlhkým tokijským počasím, a okamžitě je obskakován servírkami. Při odchodu nastává další šok, když se veškerá obsluha loučí hlubokými úklony a slovy díků.
S úklonami, slovy uvítání a děkování se setkáte v tokijských ulicích nepřetržitě. Kromě japonské tradice tu funguje i vědomí, že bez zákazníka nebude co nabízet a bez tržeb nebude zaměstnání. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že personál hotelů či restaurací sloužící pouze k vítání a vyprovázení hostů je často viditelně nadbytečný a vysvětluje koncept tzv. umělé přezaměstnanosti. Jenže Japonci jsou pyšní, že se mohou světu ukázat pouze se třemi procenty nezaměstnaných.

Hlavní turistické atrakce

Tokio nemá vyložené městské centrum. Každá ze čtvrtí ležících uvnitř Jamanote line, vlakového obchvatu nejrušnějších částí Tokia, je specifická a stojí za návštěvu. Jako vhodnou startovní čtvrť lze doporučit Akihabaru proslavenou svou Elektronickou ulicí. Na této přes kilometr dlouhé třídě obklopené z obou stran obchodními domy a obchůdky s nejmodernějšími elektronickými vymoženostmi si cizinec uvědomí, že je opravdu v zemi s vynikající technologií a kvalitou výrobků.
Obchodní charakter bezesporu má západní čtvrť zvaná Shinjuku. Jde vlastně o jedinou část města, kde se člověk setká s větším počtem výškových budov ve stylu New Yorku nebo Chicaga. Shinjuku je téměř neprůchodné ve dvou denních dobách - ráno mezi osmou a devátou a odpoledne mezi zhruba pátou a šestou hodinou. Souvisí to s jednotnou pracovní dobou, která platí téměř ve všech zdejších firmách. V tyto denní doby je neskutečně přeplněné také tokijské metro. Nezřídka není ani možné dostat se do vagónů soupravy. Zdejší vysocí manažeři, na rozdíl od našich zvyklostí, nepovažují metro či vlak za podřadný prostředek dopravního spojení. A tak se nelze divit, že po celý den jsou stanice metra zaplněny muži v oblecích a kravatách.
Čtvrtí studentů se nazývá Shibuya, oblast ležící jižním směrem od Shinjuku. V odpoledních hodinách tu lze spatřit množství studentů a studentek japonských středních škol oblečených ve školních uniformách. Japonci totiž stále považují uniformu za znak příslušnosti k určité skupině. Navíc se prý podle nejnovějších výzkumů japonským mužům všeho věku ženy či dívky oděné do uniformy velmi líbí. Zároveň je zde ale možné vidět i negativnější stránku japonského života. Velké procento mužů se okamžitě po skončení práce pravidelně odebírá do některé z četných restaurací, kde si notně přihýbají alkoholu. (Důležitá poznámka: Ženy sem mají vstup téměř zakázán, neboť se od nich očekává, že pečují o domácnost.)
Japonci jsou doslova posedlí nakupováním. Dokáží strávit i několik hodin v obchodním domě. Těch je mimochodem v Tokiu s přihlédnutím k počtu obyvatel relativně málo, což je důsledek vládní regulace. Hodně obchodů s nadšeným vztahem Japonců k nakupování kalkuluje. Zaměřují se hlavně na nejmladší generaci, která - vybavena jeny od rodičů - je nejsnadnějším cílem pro uplatnění nabízeného zboží. Cizinec však má s orientací v patrových obchodních střediscích hodně problémů, neboť najít plánek jednodlivých poschodí napsaný anglicky je mnohdy nemožné. Anglicky se dokonce nedomluvíte ani v informačním oddělení jednoho z nejluxusnějších obchodních domů v Tokiu - Mitsukoshi.
Za návštěvu rozhodně stojí i severovýchodní část Asakusa, pojmenovaná po buddhistickém chrámu stejného jména. Zde je možné se seznámit se základními rituály hlavního japonského náboženství a prohlédnout si architekturu historických budov. Za nejimpozantnější z nich lze považovat několikapatrové pagody. Při jejich výstavbě byly využívány postupy, které měly minimalizovat nebezpečí sesunutí budovy za případné přírodní katastrofy. Do prostoru pod střechou byla zavěšována dlouhá kláda, jež se při naklonění budovy při tajfunu nebo zemětřesení pohnula na opačnou stranu a pomáhala pak vrátit stavbu do původní polohy.
Naskytne-li se taková možnost, je dobré pronajmout si na den či pouze na odpoledne, například pro skupinu turistů, autobus. Jednak se tím ušetří poměrně dost času a stihne se navštívit více míst a zároveň je možné vidět již zmíněný vzorový přístup k zákazníkovi. Řidič najatého autobusu přijede v bílých rukavičkách a kravatě, nastupující pasažéry vítá a zároveň se s nimi při vystupování loučí do firemní uniformy oblečená hosteska. Jejím účelem je se klientům pouze klanět a přát jim příjemnou návštěvu na každém místě, kam přijedou. Jednou se mi přihodilo, že náš řidič přijel na domluvené místo o dvě minuty později. Shodou okolností stál poblíž námi dohodnutého parkoviště jiný autobus téže dopravní společnosti. Poté, co se jeho řidič dozvěděl, že čekáme na kolegu z firmy, začal se nám za něho hluboce klanět ve znamení omluvy. Okamžitě po příjezdu našeho řidiče přiskočil zmíněný druhý řidič a začal nakládat zavazadla do našeho autobusu, aby tak co možná nejvíce zkrátil naše dvouminutové "zdržení". Je vidět, že Japonci jednoduše pochopili, že klient je jejich obživou. Není divu, že při vzpomínce na zacházení s cestujícími na některých domácích spojích mi bylo poněkud smutno.

Japonský císař

Žádný návštěvník Tokia by si neměl nechat ujít procházku po zahradách komplexu Císařského paláce, který působí jako oáza klidu uvnitř obchodního centra Tokia. Japonci přírodu milují, obdivují se jí a zároveň k ní vzhlížejí s pokorou. Ostrovní země je těžce zkoušena tajfuny a zemětřeseními, a tak se nelze divit, že tamní obyvatelé vidí v přírodě velkou autoritu. Je přitom až s podivem, jak přicházející tajfun nechává Japonce, kteří jsou na podobné katastrofy zvyklí, téměř až do poslední chvíle v naprostém klidu.
Obyvatelé Tokia a Japonci obecně bezmezně uznávají svého císaře, ačkoli fakticky nemá jakoukoli moc. Uvědomíme-li si však, že současný vládce Akihito je již neskutečným stopětadvacátým císařem v řadě jedné rodiny, bude nám jasné, že pro Japonce ztotožňuje symbol historie a jedinečnosti země. Pohybujete-li se poblíž čtvrti plné ministerstev a jiných vládních úřadů Kasumigaseki, stojí za to zavítat do budovy japonského parlamentu. Při jeho návštěvě snad ani tak neohromí hlasovací místnosti horní a dolní sněmovny, jako právě připomenutí důležitosti role císaře pro zachování soudržnosti a disciplíny japonského národa. Každý průvodce po komplexu parlamentu vás s jistotou zavede nejprve k luxusně zařízené císařově místnosti a s hrdostí v hlase bude popisovat, že v případě zemětřesení je tato místnost tak dokonale zajištěna, že stoprocentně nespadne. Až poté mezi řečí zmíní, že panovník sem zavítá jen velmi sporadicky, zhruba tak jednou za rok. I přesto ale nezapomene připomenout, že hodiny na skříňce jsou vyrobeny ze čtyř kilogramů zlata a že všechno kromě tří maličkostí v celé budově je z Japonska.
Není snad Čecha, který by nechtěl spatřit na vlastní oči, do jaké míry jsou pravdivé pověsti o někdy až nelidské pracovitosti Japonců. Zatouží-li návštěvník Tokia po podobném zážitku z některé ze slavných společností, měl by se raději vypravit za hranice hlavního města. Jako ideální se nabízí objednat návštěvu v Toyotě v Toyota City nedaleko Nagoji. Předem je třeba upozornit, že samozřejmě neuvidíte nejnovější výrobní linky ani roboty, neboť ty si přirozeně každá firma střeží jako oko v hlavě. I tak je ale možné spatřit téměř úplně robotizovanou výrobu, na které se podílí jenom několik zaměstnanců pracujících stále ve vysokém tempu. Na výrobní lince, ke které vás zaveze autobus určený pro dopravu návštěvníků po obrovském areálu společnosti, lze pružně montovat různé modely Toyoty, dokonce i s řízením na druhé straně určené pro export. Praporky připevněné na některých automobilech pohybujících se po lince naznačují, že některý z pracovníků si všiml nějakého nedostatku na kvalitě výrobku a upozorňuje tak výstupního kontrolora.
Každý Evropan pobývající alespoň pár dní v Tokiu musí postřehnout, že v dodržování tradic viditelně zaostává mladší generace za starší. Japonská mládež holduje stejně jako jinde ve světě džínám a walkmanům a celkově se snaží více propagovat individualismus. Že se cosi mění i u jinak konzervativních institucích, jsem zaregistroval například v jedné z nejmocnějších japonských obchodních společností Mitsui. Zde mi byl představen jeden z budoucích zaměstnanců firmy, který měl vlasy obarvené na červeno. Těžko si lze představit, že by Mitsui něco podobného tolerovala o několik let dříve.

Jiří Jaroš, Tokio - Praha