Vysoké úrokové sazby nemusejí spasit ekonomiku

Vysoké úrokové sazby nemusejí spasit ekonomiku

Premiér Josef Tošovský rozebral na včerejším Manažerském fóru dosavadní vývoj ekonomiky a jeho možná úskalí v budoucnu
* Ekonomická transformace na křižovatce. Tak nazval Josef Tošovský své zhodnocení dosavadního ekonomického vývoje, se kterým vystoupil na včerejším Manažerském fóru pořádaném Hospodářskými novinami a týdeníkem Ekonom. Nemohlo ovšem chybět ani nastínění budoucího vývoje či spíše varování před možnými špatnými cestami.
V současnosti znovu stojíme na křižovatce. Otázka je, jakou krizi vlastně prožíváme. Pro určitou část našich občanů má vypovídací schopnost zejména nízký růst naší ekonomiky, rozpočtové škrty, mzdová restrikce, rostoucí nezaměstnanost, nízká kredibilita finančních institucí. To je v hlubokém protikladu s vizí - vidinou rychlého dohánění vyspělých zemí a vidinou stálého růstu životní úrovně našich občanů.
Mnozí kritici docházejí k závěru, že procházíme krizí transformace, spíš jde ale o krizi nereálných očekávání. Někteří naši politici si nechtěli připustit, že přechod od direktivně řízené k moderní tržní ekonomice může být proti původním předpokladům delší, bolestnější a možná méně bravurní. Chyba tedy není v transformaci jako takové, ale v naší netrpělivosti. Chyby jsme ovšem dělali a je potřeba porozumět příčinám potíží - už z toho důvodu, abychom se v budoucnosti stejných chyb nedopouštěli.

Prohlubující se nerovnováha

Příčinou loňských měnových turbulencí, které odstartovaly zásahy do hospodářské politiky (známé pod pojmem vládní balíčky), byl neudržitelný rozsah vnější nerovnováhy. Transformující ekonomiky se dostávají do mohutné investiční a restrukturalizační vlny. Tyto vlny modernizují ekonomiku, celý hospodářský potenciál. Deficit běžného účtu platební bilance umožňuje do tohoto procesu zahrnout také zahraniční zdroje, čili zahraniční úspory. Na tom není nic špatného.
Dále probíhá mohutná spotřební vlna. Obyvatelstvo, které bylo v uzavřené ekonomice zvyklé pouze na domácí výrobky, najednou v otevřené ekonomice při uvolněném - liberalizovaném zahraničním obchodě dostává možnost vybrat si ze široké palety výrobků dovážených. To se pochopitelně také projevuje ve větší poptávce po dovozech. S růstem otevřenosti ekonomik roste také míra synchronizace s hospodářským cyklem - zejména zemí EU.
Hospodářské ochabnutí v zahraničí se může rychle přenášet do klesající dynamiky našeho vývozu.
S rostoucí liberalizací kapitálových toků je kursový vývoj determinován ve značné míře kapitálovými pohyby, nikoliv pohyby na běžném účtu platební bilance, což znamená, že může docházet k reálnému i nominálnímu zhodnocování kursu domácí měny a může to probíhat po určitou dobu i souběžně s narůstajícími deficity na běžném účtu platební bilance. Toto jsou objektivní faktory.

Známá bolestivá místa

V případě české ekonomiky existují i některé další nerovnováhy, které nakonec vyústily ve známé problémy:
1) Růst reálných mezd předbíhal růst produktivity práce. Na poptávkové straně ekonomiky se urychlovala tendence k růstu poptávky po dovozech a tlak na inflaci. Na nabídkové straně tato skutečnost zvyšovala jednotkové náklady a zhoršovala konkurenční schopnost našeho zboží při vývozu.
2) Namísto vyrovnanosti veřejných rozpočtů docházelo k tendenci deficitnosti hospodaření státního rozpočtu. Skryté dluhy mimochodem zvyšují zadluženost země na téměř dvojnásobek částky, než jakou jsme doposud vykazovali.
3) Docházelo ke zpomalování restrukturalizace a privatizace, a to se projevilo jako nedostatečná možnost nebo schopnost výroby reagovat na měnící se podmínky na straně poptávky. To potom vedlo k poptávce po dovozech.

Přílišná sebejistota

Vládní hospodářská politika byla zcela nepřipravená na ofenzívní nástup vnější nerovnováhy. Fenomén nerovnováhy byl podceňován, přezírán a bagatelizován. Jednostranně přitom byla zvýrazňována sebelikvidující se povaha deficitu, v tom smyslu, že deficity přijdou a samy se srovnají. Do jisté míry se toto potvrzuje, protože mohutná investiční vlna, která znamenala také nároky na dovoz, se projevuje tím, že dnes jsou na výstupech (zejména v exportu) vidět určité výsledky, které pomáhají nerovnováhu srovnávat. Z toho, že saldo běžného účtu platební bilance se rovná přebytku kapitálového účtu (pochopitelně při nezměněném stavu devizových rezerv), bylo vyvozováno, že deficity běžného účtu jsou jakousi nutnou podmínkou pro příliv zahraničních investic.
Nepřipravenost hospodářské politiky a analýza, která byla konfrontačně vedena, předcházela přijetí vládních balíčků. Celá iniciativa ale odváděla pozornost někam jinam. Základní problém totiž bylo nutné identifikovat ve dvou věcech. V neudržitelném převisu tzv. agregátní poptávky - celkové poptávky v ekonomice, která musela být tlumena i za cenu krátkodobého poklesu růstu ekonomiky. Druhý důvod byl v pomalé restrukturalizaci, která nevytvářela předpoklady k tomu, aby nabídková strana mohla pružně reagovat na novou poptávku.
Restriktivní charakter měla v té době pouze měnová politika. Mířila sice správným směrem, ale byla málo účinná, neboť působila zcela osamoceně bez podpory ostatních hospodářských politik.
V této situaci se hledaly zástupné problémy. Jedním z nich byl problém kursové politiky. Nejradikálnější ekonomové začali přehodnocovat úlohu pevného kursu jako kotvy transformace.
Tato kotva byla vložena do jakéhosi korzetu opatrné fiskální a měnové politiky. Velkou devalvací se vytvořil kursový polštář, který zprůchodňoval hloubku transformačních procesů, usnadňoval reorientaci obchodních toků z bývalé RVHP do zemí EU a do jiných zemí. Daní za tento polštář byl nižší tlak na restrukturalizaci v podnikové sféře.
Uvolnění koruny přineslo ale měnové turbulence a masívní příliv kapitálu. Šance na přetlačení přílivu kapitálu v době, kdy ČR byla investiční cílovou stanicí, tady nebyla. Intervenovat a vyprovokovat rozjezd spekulačního útoku by byla velmi nezodpovědná politika a zkušenosti s mexickými událostmi to jenom potvrzují.

Balíčkové zklamání

Rozšířila se kritika, že k selhání prvního stabilizačního balíčku došlo, protože kurs nepomohl. Z identifikace příčin nerovnováh bylo ale zřejmé, že dominantní roli měla převzít fiskální dieta a mzdová restrikce.
Teprve potom bylo možné uvažovat o krocích vedoucích k oslabení kursu, aby se zvýšila konkurenční schopnost a aby snížená domácí poptávka neznamenala útlum výroby, ale aby dala šanci dynamicky navyšovat export a táhnout ekonomiku více prostřednictvím exportu než domácí poptávky. Kdyby vláda reagovala dříve, dnešní restrikce nemusela být tak bolestivá.

Růst kontra inflace

V současné době dochází k zotavování z měnových turbulencí. Zotavování je křehké, protože je komplikováno situací v jihovýchodní Asii a v poslední době i situací v Rusku. Daří se ale razantně snižovat deficit běžného účtu platební bilance, čili onu základní nerovnováhu. Růst reálných mezd se dostává do souladu s produktivitou práce a je tady snaha odbourávat určité zvyklosti a různé formy žití na dluh, jakému jsme byli svědky v minulosti. "Implementace těchto ozdravných opatření bohužel nedodává na popularitě. Odvádíme určitou černou práci. Tato vláda sklízí něco, co nezasela, a naopak zasévá něco pozitivního, co ovšem nebude v budoucnosti sklízet," posteskl si Tošovský.
Mezi ekonomy probíhá boj - dezinflace, nebo podpora růstu? Na jedné straně stojí ti, co mají na srdci obnovu růstu ekonomiky, a proto požadují uvolnění restrikcí. Fiskálních i monetárních. Na druhé straně jsou zase ti, kteří tlačí na snižování míry inflace a růst ekonomiky je jim téměř lhostejný.
Nežijeme ale v uzavřené ekonomice, hospodářská politika nemůže být libovolná a nemůžeme se chovat zcela autonomně - taková iluze by byla klamná. Hospodářský růst postavený na vratkých základech způsobuje přehřívání ekonomiky, a tím nutnost pozdější korekce, což jenom prodlužuje dobu dohánění vyspělých tržních ekonomik. Zastánci boje proti zvyšování cen vidí relativně vysokou míru inflace jako destabilizující a domnívají se, že dezinflační proces nesmí ustrnout ani na chvíli. Hrozí se přitom toho, že by mohl být zvrácen v nějaký proces jakoby kontrolovaného uvolnění inflačního procesu.
V uvolnění restriktivní měnové politiky dříve, než začne inflace klesat, vidí ale Tošovský nebezpečí. Nejprve musí dojít ke snižování inflace a teprve potom ke snižování úrokových sazeb. Kdyby tomu bylo naopak a snižování úrokových sazeb předbíhalo výrazně tempo snižování inflace, mohlo by to vést k záporným reálným úrokovým sazbám, k demotivaci tvorby domácích úspor a vracelo by to ekonomiku zpět k možnosti rizika vnější nerovnováhy.
Rozdíl v mírách inflace způsobuje navíc úrokový diferenciál, to znamená rozdíl v úrokové hladině domácí a zahraniční. Tento nesoulad v ceně peněz uvádí do pohybu spekulativní kapitál a vystavuje ekonomiku četným rizikům včetně akutního rizika kursové destabilizace. Inflace také samozřejmě snižuje reálnou kupní sílu peněz, a tím se negativně projevuje u dlouhodobých forem tzv. dluhového financování.

Přehnané snižování inflace může ekonomiku přehřát

Hospodářská politika nemůže ze zřetele pustit otázku postupného snižování inflace na úroveň blízkou průměru EU. Je ale také pravda, že je možné zvažovat různé rychlosti snižování inflace. Dezinflace má také svoje náklady.
Zejména transmisní mechanismus dezinflační politiky na přibrzdění reálného růstu ekonomiky působí v ekonomice, která podstupuje rozsáhlé cenové deregulace, čili nápravy cenových pokřivení.
V naší ekonomice je cenová pružnost - zejména směrem dolů - velmi nízká a je tu také určitá mzdová rigidita. Proto je potřeba říci, že nejen růst ekonomiky, ale i dezinflace může být přehřátá. Takový stav potom vyvolává makroekonomické poruchy a neguje předchozí pozitiva. Limitující faktory jsou tyto:
Vysoké úrokové sazby tlačí na zhodnocování měny. V krátkém čase napomáhají snižovat míru inflace, ale v delším období působí na zhoršování vnější nerovnováhy a situace vede ke kursové nestabilitě. Ta se v případě oslabení měny negativně projeví na znovuzvýšení inflace.
Jde tu tedy o krátkodobost pozitivního působení velké restriktivní politiky, pokud jde o účinnost na dezinflaci.
Nedokončená konsolidace bankovního a podnikového sektoru. Zvyšování úrokových sazeb vede ke zhoršování úvěrového portfolia komerčních bank. Zvýšení úrokových sazeb zvyšuje náklady podniků, a tím tlačí na růst cen, zejména v ekonomice navyklé žít hodně na úvěrech, ať už provozních či investičních.
Použití zahraničních zdrojů enormně zvyšuje hrubou zadluženost. Ta už v našem případě překročila 40procentní hranici ve vztahu k HDP. To je neméně rizikové než vysoký deficit zahraničního obchodu. Drahé domácí zdroje ovšem nutí podniky obracet se pro peníze do zahraničí.

Kudy k prosperitě?

Nastartování vyššího tempa růstu ekonomiky u nás předpokládá výběr ze dvou značně problémových cest. Jeden směr je využít k nastartování růstu ekonomiky deficitu rozpočtu. Druhý směr úvah předpokládá ústup z dosaženého stupně otevřenosti naší ekonomiky. Výběr rozpočtových deficitů by byl určitě špatný, protože jsme ve stadiu korekce vnější nerovnováhy, a tato politika by byla v přímém protikladu s předepsanou léčbou této nerovnováhy. Rostla by znovu agregátní poptávka, klesaly by národní úspory a vytvářelo by se podhoubí pro narůstání vnější nerovnováhy.
Někteří ekonomové říkají, že deficity rozpočtu jsou zdůvodněné tehdy, jestliže se využívají na konkrétní investiční projekty. Není ale žádným problémem a uměním najít investiční projekt pro financování ze státního rozpočtu, nad jehož prioritou se všichni shodnou. Vytahuje se tak ale jenom špička ledovce - jeden, dva, tři projekty. To, co je pod tou vodou, zůstává neřešeno. Ty výdaje, do kterých nikdo nevidí a které jsou nadměrné - excesivní, zůstanou prostě neřešeny. I tato politika je tedy do jisté míry nebezpečná, i když v určitých konkrétních případech může být účinná. Praktická realizace se ovšem často vzdaluje od dobrých úmyslů.
Naše ekonomika roste. Dynamika není nijak vysoká, aby nás nadchla, nicméně roste. Tato růstová fáze v určitém okamžiku bude inklinovat k rychlejšímu cenovému a mzdovému vzlínání. Podporovat v takovém období fiskální expanzi znamená pouze jediné - prohlubovat výkyvy hospodářského cyklu.

Přijdou nepopulární reformy

Na rozpočet v období vstupu do EU budou kladeny nejrůznější požadavky - budeme přebírat bezpečnostní, ekologické, sociální a další závazky. Budou tady požadavky výrobců na poskytování podpor srovnatelných se zahraniční konkurencí, více prostředků bude nutné dát na vzdělání a rozvoj infrastruktury.
Na druhé straně - daňové a pojistné sazby, a tím tedy fiskální příjmy, by měly relativně klesat - opět v zájmu konkurenční schopnosti domácích výrobců.
Bude potřeba hledat východiska z této situace, nastartovat nové parametry veřejných rozpočtů a nově nastavit hospodářské priority, zároveň pečlivě monitorovat alokační efektivnost rozpočtových výdajů.
Bude nutné udělat nepopulární věci - jako je reforma sociálního a důchodového zabezpečení, najít vhodný model financování zdravotní péče, zkvalitnit státní správu a samosprávu.
Pokud by zůstaly tyto věci v netransformované podobě, tak prostor v rozpočtu se bude čím dále tím zužovat a nebude ho možné využít jako prorůstový impuls do ekonomiky.

Zavřít se do ulity?

Řešením ovšem není ani uzavřít se před světem. "Pokoušeli jsme se sypat písek do soukolí značného přílivu kapitálu, jestli si vzpomínáte, zhruba před dvěma lety. Krátkodobě tyto věci mohou fungovat, ale dlouhodobě chceme vstoupit a být v klubu vyspělých zemí," upozornil Tošovský.
Musíme se na vzedmutých vlnách světové konkurence naučit surfovat. Platit si lekce surfování na klidném domácím rybníku, který by byl obehnán protekcionistickou zdí, nás na nic příliš nepřipraví, varuje současný premiér.
Členství v EU je pro nás příslibem neopakovatelných šancí. Posilování konkurenceschopnosti se musí zaměřit na čtyři zásadní priority.
1) Důsledná restrukturalizace. Hlavní pozornost musí být soustředěna na dokončení privatizace, usazení vlastnických vztahů, zkvalitnění rozhodovacích procesů v podnicích, odstranění zbývajících cenových deformací, eliminování byrokratických překážek konkurence apod. Tyto procesy by neměly být odkládány nebo nějakým způsobem zbytečně brzděny tak, jak k tomu někdy zejména v předvolebním období může docházet. Určitým úzkým místem je zranitelnost finančních institucí, na které může dopadnout velmi ostrá konkurence. Dozorové orgány by měly mít k dispozici dostatek pravomocí, aby mohly předcházet tzv. systémovým rizikům.
2) Vyvážený růst. Smysl má pouze růst dlouhodobý, který nevyvolává a nezakládá žádné vážnější nerovnováhy. Musíme dodržovat nezpochybnitelné mantinely, které vymezují koridor pro hospodářskopolitická rozhodnutí. To jsou: vazba růstu mezd na produktivitu práce, vazba deficitu běžného účtu platební bilance na příliv dlouhodobého zahraničního kapitálu a zdravé hospodaření veřejných rozpočtů.
3) Institucionální a legislativní připravenost. Máme co dohánět, pokud jde o přípravu našich institucí a legislativy, abychom mohli sdílet společné politiky se zeměmi EU. Důležitý je lidský faktor, kvalita institucí, logika uvažování, způsob chování. Největší problém je u nás v praktické vynutitelnosti práva.
Nemůžeme ovšem slepě kopírovat evropskou legislativu. Musíme si přesně vymezit, kde je naše místo. Je evidentní, že na něco nemáme a nebudeme mít - jde samozřejmě o peníze.
Také některé společné politiky v rámci EU jsou něco jako pohyblivý terč. Pravděpodobně společná zemědělská politika může být tím nejlepším příkladem: Teď mířit a naskakovat na tyto stále se měnící politiky by se mohlo ukázat jako zbytečné. Proto nějaký spěch a nadbíhání by asi nebyly konstruktivní. I v tomto směru je potřeba se vymezit.
4) Sociální únosnost. Průchodnost celkové hospodářské strategie nebude nikterak lehká v předvstupním období, pokud jde o EU, takže je nutno věnovat patřičnou pozornost sociálním otázkám. Bude zde probíhat restrukturalizační tlak, zdražování ceny práce.
Nelze přitom vyloučit ani možnost zhoršujícího se trendu u nárůstu a struktury nezaměstnanosti. S nemalými riziky a problémy může být spojena i razantní reforma penzijního a zdravotního systému, která je ovšem nevyhnutelná.
Nemůžeme imitovat finančně nákladný sociální stát, jaký mají v řadě zemí Evropy. I zkušenosti ze zahraničí ukazují, že takový sociální stát je velmi nákladný - koneckonců selhal v řadě zemí při řešení problémů vysoké nezaměstnanosti.

Musíme si vybrat

Stojíme tedy na rozcestí, z něhož se lze vydat pouze dvěma směry. Ten první ukazuje do EU, ale zároveň je to cesta do poměrně prudkého kopce, takže nikterak v první fázi lákavá - a rozhodně nikterak pohodlná.
Druhá cesta znamená stát stranou EU. "Tato cesta vede skrz hustý les a není vidět její konec," varuje Tošovský s tím, že na jejím konci je jakási evropská periférie, která je nedůstojná proevropských kořenů naší společnosti.

(Podle přednášky Josefa Tošovského
zpracoval -jbn-)