Padesátiletá láska nerezaví
* Společnou měnu si dnes přeje jen necelá polovina Němců. V převažujícím odporu vůči euru se velice úzce proplétají racionální důvody s emocionálními a historická ohlédnutí za posledním půlstoletím německých dějin jako by jim dávala za pravdu. Marka, jejich milovaná tvrdá měna, za kterou jsou snad ochotni život položit, vyvedla totálně zničenou zemi z poválečného rozvratu a chaosu mezi světovou hospodářskou a politickou elitu. Sami si ji pěstovali a hýčkali - a teď, kdy v nejlepší síle slaví abrahámoviny, by ji měli poslat do výslužby?
Dojemný, zhusta až erotický vztah k marce přežívá i v pokoleních, která nezažila tři roky "cigaretové měny" ani 21. červen 1948. Tehdy poprvé po dlouhé době přídělového válečného hospodaření a totálního poválečného rozkladu dostali Němci do rukou opravdové peníze, za které se dalo koupit prakticky cokoli, a jež, na rozdíl od všech předchozích, získávaly rok od roku na hodnotě.
Pod taktovkou spojenců
Až po letech vyšlo najevo, co se Němci v dobách po bezpodmínečné kapitulaci v květnu 1945 jenom domnívali. Že jejich běžný denní život řídili vojenští velitelé a úřady okupačních armád, to viděli denně a připouštěli, že jinak to ani v zemi, jejíž státní správa přestala existovat, není možné. Že se o jejich měně a hospodářství, tedy o veškeré jejich budoucnosti, rozhoduje zřejmě za oceánem, mohli s vysokou měrou pravděpodobnosti předpokládat. Že však německým odborníkům zbude jen role statistů ve velké hře o nové Německo, tušil jen málokdo.
Americký ekonom John Kenneth Galbraith, přímý svědek oněch let, v knize Hospodářské dějiny 20. století potvrdil: Už začátkem roku 1946 se v amerických vládních kruzích jednalo o měnové reformě v Německu. Peněžní masa se přitom měla drasticky snížit, aby nová marka získala znovu stabilní kupní sílu. Američtí profesoři Gerhard Colm a Raymond Goldsmith s detroitským bankéřem Josephem Dodgem vypracovali plán, který podle Galbraitha "ležel v šuplíku až do roku 1948, kdy ho v lehce pozměněné, konzervativnější podobě realizoval ministr hospodářství Ludwig Erhard. Reakce byla okamžitá a velice působivá".
Erhardův "hospodářský zázrak" je však stále ještě v nedohlednu. Spojenci zatím v Německu spolupracují, i když železná opona vztyčená mezi Západem a Východem vnáší do jejich vztahů těžké komplikace. Z amerického a britského okupačního pásma vzniká tzv. bizonie, po připojení pásma francouzského nakonec trizonie, a je jen otázka času, kdy se (v Jaltě) odmítnuté rozdělení Německa stane realitou. Rozhodujícím impulsem se stala měnová reforma.
Nedopalky jako drobné
Po hitlerovském režimu zůstaly dluhy ve výši 380 miliard říšských marek (RM), když ještě před válkou činily pouze 20 miliard RM. Objem oběživa stoupl během války na 320 miliard RM a z valné části nebyl kryt zbožím. Část ho sice skončila v troskách a požářištích, přesto v polovině roku 1946 obíhalo v Německu odhadem 200 miliard RM. Vlastní peníze emitovala spojenecká okupační správa a na území Sárska, které se stalo desátou spolkovou zemí až v roce 1957, platily od roku 1948 francouzské franky.
Klesající důvěra v papírové peníze vyzvedla jako míru hodnoty cigarety. Do oběhu je dávali okupační vojáci, získat se daly na černém trhu a koupit za ně bylo možné cokoli. V tabulce zájmu běžných Němců vedly jednoznačně potraviny a konzervy, představující další poválečnou měnu. Sbíraly se dokonce i nedopalky, které při naturální směně sloužily jako drobné.
Konkláve v Rothwestenu
V úterý 20. dubna 1948 časně ráno nastoupilo pětadvacet Němců do amerického autobusu a s doprovodem po zuby ozbrojeným vyrazilo z Frankfurtu někam na sever. Mléčná skla, zatažené záclonky a kličkování po výjezdu z města měly zmařit jakoukoli orientaci cestujících do neznáma. Deset prominentních německých finančních a peněžních expertů, mezi nimi Karla Bernharda a Otto Pleiderera, kteří se později stanou významnými postavami západoněmeckého hospodářství, doprovázejí tlumočníci, sekretářky a asistenti. Po třech hodinách jízdy vystupují na někdejší letecké základně Rothwesten u Kasselu.
Američané je tam, v naprosté tajnosti a zcela odříznuté od blízkých, drželi plné dva měsíce. Za ostnatým drátem a pod důkladnou vojenskou ostrahou připravovali rozhodující opatření chystané měnové reformy. Dělali-li si naděje, že proběhne podle jejich představ, hluboce se mýlili. Bankéř Dodge, poradce šéfa americké vojenské vlády Lucia Claye, dal už v prosinci 1945 na poradě národohospodářů ve Frankfurtu jasně najevo, kdo řídí - a bude řídit - (západo)německé finanční a peněžní záležitosti.
Němci sami uvažovali o reformě teprve v době, až se zlepší zásobování zbožím. Jinak, tvrdili, může inflace novou měnu znovu znehodnotit. Navíc chtěli do chystané peněžní reformy zabudovat silné sociální prvky a požadovali doplnit ji daňovou. Myšlenku, že zavedení nové měny představuje teprve předpoklad pro hospodářskou obnovu, většinou odmítali.
Edward Tenenbaum, který ve štábu generála Claye řídil plánování a realizaci měnové reformy a později získal přezdívku "otec německé marky", jim dal jasně najevo: Na plané řečnění není čas. Potřebujeme vás, abyste naše představy vtělili do zákonů, nařízení, návodů a doporučení. Už koncem dubna tlak západních spojenců na Rothwesten zesílil - Američané se obávali, že by je v sovětské zóně mohli s reformou předejít. Přitom už v září rozhodli, že nové bankovky se vytisknou ve Spojených státech.
Operace Bird Dog
Konkláve skončilo 8. června a jeho účastníci spolu s řadou opatření a nařízení vypracovali tři zákony strategického významu. Klíčový o měnové reformě měl 2500 slov a stejně jako další dva (o stažení staré měny a první emisi nové a o transformaci aktiv a pasív) vstupoval v platnost 21. června 1948. Tímto dnem se z oběhu stáhly říšské, důchodové a spojenecké marky, které nahradilo celkem 10 miliard nových marek (DEM).
Nové bankovky se do Německa přepravovaly v naprosté tajnosti od února do dubna 1948. Jejich cesta vedla přes Bremerhaven a jako krycí adresa se uváděla Barcelona. Teprve dva dny před vydáním se peníze, na kterých nebyly uvedeny emitent ani místo vydání a neměly ani podpis, rozvážely speciálními vlaky na místa výdeje potravinových lístků. Tenenbaum označil tuto operaci nazvanou Bird Dog za největší výkon amerického armádního týlu od vylodění v Normandii.
V pondělí 21. června se začaly bankovky vydávat. Pro začátek dostal každý obyvatel trizonie na ruku 40 DEM, dalších 20 DEM obdržel později. Daleko komplikovanější než distribuce první hotovosti bylo stahování a výměna starých peněz (za sto RM 6,5 DEM) a bankovních vkladů. Provázelo je svého druhu majetkové přiznání, které okamžitě i později usnadnilo práci finančním úřadům.
První a jediná devalvace
Pro poválečný zahraniční obchod se stanovil kurs 3,33 RM za jeden americký dolar, přestože pro okupační vojska platil daleko výhodnější - deset marek za dolar. Původní obchodní kurs převzala i nová měna. Několik dnů po 19. září 1949, kdy britská libra devalvovala proti dolaru o 30 procent, ji marka musela následovat, byť ne tak drastickou měrou. Při první a jediné devalvaci ve svých padesátiletých dějinách se její hodnota snížila o pětinu, na 4,20 DEM za dolar.
Pevná vazba na americkou měnu a přísná kontrola cenového vývoje vytvořily příznivé podmínky pro obnovu a expanzi západoněmeckého vývozu. Banka spolkových zemí, předchůdkyně Bundesbanky, dokázala držet inflaci na úrovni nižší než měly USA, a zabránila tak zdražování exportní produkce. Z vysokých obchodních aktiv si vytvářela devizové rezervy, které v roce 1958 překročily 20 miliard DEM, byly tedy téměř třicetkrát větší než o osm let dříve.
V dalších letech musela centrální banka řešit těžké dilema - nešlo totiž současně udržet vyrovnanou platební bilanci a vnitřní stabilitu, kterou ohrožovaly vysoké obchodní přebytky. Přednost nakonec, už v době, kdy NSR měla již patřičné zázemí v Mezinárodním měnovém fondu a evropských hospodářských strukturách, dostala domácí rovnováha. V roce 1961 marka poprvé revalvovala o čtyři procenta a kurs dolar za čtyři marky platil po celou dekádu - až do rozpadu brettonwoodského systému na počátku sedmdesátých let.
Erhardův "hospodářský zázrak"
Američtí správcové západoněmeckého hospodářství nepochybně potřebovali v Evropě silného partnera a zcela jistě mínil ministr zahraničí George Marshall v řeči na Harvardově univerzitě 5. června 1947 slova o "programu boje s hladem, bídou, zoufalstvím a chaosem" zcela vážně. Neméně významnou úlohu v poválečné obnově trizonie sehrála potřeba vybudovat svého druhu zámořskou výkladní skříň USA.
To se také s pomocí amerických zdrojů a díky neústupnému trvání čelných západoněmeckých politiků na jejich vizích více než dokonale podařilo v podobě Erhardova "hospodářského zázraku". V padesátých letech dosáhla ekonomika spolkové republiky průměrného reálného růstu 7,8 procenta (zbytek západní Evropy 4,4 procenta). V další dekádě se už tempo vyrovnalo na 4,8 procenta.
Základ Erhardovy hospodářské politiky tvořil proslulý zákon proti omezování hospodářské soutěže. Působil v duchu postupimského požadavku na dekartelizaci ekonomiky a uvolňoval obrovskou iniciativu malého a středního podnikání. I tento zákon vycházel z amerického vzoru, avšak tamní protitrustové právo obohatil o práce ekonomů Freiburské školy v čele s profesorem Walterem Euckenem.
Kotva evropské integrace
Západoněmecký hospodářský motor se za Erhardovy éry rozběhl na plné obrátky a dokázal překonávat bez problémů i nejtěžší překážky. Nedůvěru zahraničních věřitelů a kreditorů tak vyvrátilo uznání a splácení starých i nových německých závazků. Do londýnských dohod, podepsaných v létě 1952, bylo zahrnuto 13,73 miliardy marek (celková výše německých dluhů se odhadovala až na 37 miliard marek), které se v prvních pěti letech splácely 550 milióny DEM, a později dokonce 735 milióny DEM ročně.
Spolková republika stála u zrodu Evropského hospodářského společenství a tvoří nejvýznamnější část západoevropské integrace dodnes. Německá marka si v sedmdesátých a osmdesátých letech vydobyla pověst nejpevnější evropské měny, na niž svou valutu pevně napojily Nizozemsko, Rakousko a další země. Měla představovat kotvu i při pokusu o vytvoření Evropského měnového systému na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jeho rozpad po pádu britské libry v roce 1992 nemohl nic změnit na výjimečné pozici německé marky na evropském kontinentu i jako protiváhy amerického dolaru.
Odejde v nejlepším
Za padesát let prožila a vydržela leccos. V roce 1949 jí po liberalizaci dovozu hrozil krach, když importéři nakupovali jako zběsilí. Přečkala oba ropné šoky a západoněmecké hospodářství na nich zjevně ještě dokázalo vydělat. Snáší i nákladnou sanaci nových spolkových zemí, i když už se občas zdálo, že jen s největším vypětím. Je prostě tady a s ní neméně silné, snad pro někoho až příliš silné sjednocené Německo.
A právě na vrcholu slávy končí. Alespoň všechno nasvědčuje tomu, že 1. ledna příštího roku skutečně odstartuje, zřejmě s jedenácti účastníky, Evropská hospodářská a měnová unie, a její euro se stane novým pevným bodem v rozbouřeném globalizujícím se světě. Své velké jubileum přežije jen o tři a půl roku - a pak se, k nesmírnému smutku více než poloviny německých obyvatel, kteří si její odchod nepřejí, odebere do učebnic finančního a ekonomického dějepisu jako jedna z mála nikdy neporažených měn.
Vladimír Pick, Düsseldorf
