Epikúrova zahrada

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Epikúrova zahrada

* Epikureismus je helénistická filozofická škola zdůrazňující etické principy přátelství, nebázlivosti a rozumného užívání slasti. Tak zní definice podle Akademického slovníku cizích slov. Epikúros ze Samu byl však také filozof, který prohloubil učení antických atomistů Leukippa z Mílétu a Démokrita z Abdér.
Athénská Akademie a Lykeion sice vychovávaly myslite- le hloubající nad podstatou věcí, lidé však potřebovali také filozofy jako průvodce, kteří by jim ukázali cestu v rozporuplném světě. K čemu je učení o dokonalém uspořádání vesmíru, když se svět zmítá v nepořádku? Proč má prostý člověk rozumět podstatě svého bytí, když o nebytí tisíců rozhodne jediná bitva? Nač se starat, jaká ústava je ideální, vítězí-li pravda nejtvrdší pěsti? Jaký respekt mohou mít olympští bohové, když se může prohlásit za boha i smrtelník? Atéňané měli úplně jiné problémy než Platón nebo Aristotelés. Potřebovali vědět, jak žít a kde hledat opravdové štěstí.
Řešení nabízely hned čtyři filozofické školy - kynická, stoická, skeptická a hédonistická. Cíl měly stejný: únik ze všedních starostí do klidu duševního nitra. Lišily se však cestami, kterými tam své příznivce slibovaly dovést.

Vzkříšení kynika Diogéna

Nejstarším programem byla apathia, východisko doporučované Diogénem ze Sinópy (asi 412 - 323 př. Kr.). Lidé mohli podle něho dosáhnout štěstí, když potlačí touhy a vášně, omezí své potřeby na minimum, stanou se lhostejnými ke své rodině i celé společnosti, opovrhnou vědou i uměním, politikou i náboženstvím. K bydlení stačil Diogénovi sud; chlubil se, že žije jako barbar a pes. Protože pro psa má řečtina slovo kyón (gen. kynos), dostala jeho škola jméno kynická.
Diogenés vynikal neobyčejnou bystrostí a jízlivostí. Říkal, že kdykoli spatří kormidelníky, lékaře a filozofy, zdá se mu člověk nejrozumnější z živočichů; potká-li však vykladače snů, věštce a lidi, kteří je poslouchají, nebo ty, kteří se nadýmají pro slávu a bohatství, pak nad člověka není žádná bytost pošetilejší. Když jednou jedl sušené fíky, uviděl prý Platóna. "Můžeš si z nich také vzít," řekl. A když si Platón vzal a snědl, pravil: "Řekl jsem vzít si, ne sníst." Nechápal hudebníky, že ladí struny na lyře, stavy své duše však mají nesladěné; matematiky, že vzhlížejí k Slunci a Měsíci, přezírají však, co jim leží u nohou; řečníkům se divil, že spravedlnost obhajují, ale sami spravedliví nejsou; též lakomcům, že o penězích s opovržením mluví, a přitom je nadmíru milují. Když se vyhříval na slunci v korintské palaistře, přistoupil k němu Alexandros a řekl: "Požádej mě, oč chceš." Na to on řekl: "Odstup mi ze slunce!" Když Platón vymezil člověka jako dvounohého neopeřeného živočicha, přinesl mu Diogenés oškubaného kohouta a řekl: "Toto je Platónův člověk." Ve dne chodil po městě s rozžatou svítilnou se slovy: "Hledám člověka." Jednou žádal lakomce o dar, a když ten otálel, pravil: "Člověče, žádám tě o něco na obživení, ne na pohřbení." Když někteří lidé obětovali bohům, aby se jim dostalo syna, řekl jim: "A za to, jaký má být, neobětujete?" Když ho kdosi tupil, že chodí na nečistá místa, řekl: "I slunce vniká do záchodů, a přece se neposkvrní." Člověku pohrdajícímu svým otcem pravil: "Nestydíš se pohrdat tím, jemuž vděčíš za svou domýšlivost?" O vzdělání říkal, že přináší mladým umírněnost, starým útěchu, chudým bohatství a bohatým ozdobu. Když Diogenés zemřel, postavili mu Řekové pomník - mramorový sloup a na něm psa.
P.S. Vzkříšení kynika Diogéna (Diogenes Cynicus Redivivus) je název divadelní hry Jana Amose Komenského.

Malovaná stoa

Kolem roku 300 začal v malovaném sloupořadí (stoá poikilé) při aténské agoře přednášet své učení Zénón z kyperského Kitia. Původně byl zámožným obchodníkem, ale když mu u Pirea ztroskotala loď se zbožím, ocitl se doslova na dlažbě. Naštěstí to byla dlažba aténská.
Podle Zénóna je jediným dobrem ctnost, jediným zlem špatnost. Za ctnost, a tedy dobro, pokládal rozumnost, uměřenost, spravedlnost a statečnost; neřestí (zlem) je nerozumnost, nevázanost, nespravedlnost a zbabělost. Všechno další - život, zdraví, majetek, čest, pohoda, svoboda, kterých si ostatní cení, nemoc, smrt, chudoba, otroctví, pohana nebo dřina, které si ostatní oškliví, nic z toho není pro stoiky ani dobré, ani špatné. Je to lhostejné.
Nejdůležitější je, abychom dobré, špatné a lhostejné od sebe včas rozeznali. V takovém poznání nám však brání afekty - pudy a vášně; matou rozum, předstírají, že lhostejné nebo špatné je dobré, a nutí nás, abychom o ně usilovali. Překonat afekty znamená dosáhnout ctnosti. Tento stav nazývali stoikové zbavenost vášní (apatheia). Kdo jej dosáhl, stal se moudrým. Všichni ostatní lidé, a těch je většina, zůstanou pošetilí. Moudrý člověk zná hranice svých možností, umí se podřídit osudu, snáší jeho rány důstojně a s klidem, stojí nad věcmi a vášněmi; je za všech okolností šťastný.
Zatímco kynický mudrc žil pouze pro nezávislost a vnitřní svobodu své vlastní osoby a o nic jiného se nestaral, stoikové znali a chválili nejen přátelství mezi moudrými, ale i svými bližními. Protože všichni si jsou rovni před ctností a moudrostí, před přírodou i bohem: muž i žena, Helén i barbar, pán i otrok. Byla to první starověká filozofie, která myšlenkami humanismu a kosmopolitismu připravovala půdu křesťanství.
Každá věc a každá bytost ve vesmíru je podle stoiků jedinečná a neopakovatelná. Nejsou zcela stejní dva lidé, totožná nikdy nenajdeme ani dvě zrnka písku. Neexistuje prý natolik bezvýznamná událost, aby se její ozvěna nějak neprojevila v každém koutě obydleného světa i kdekoli ve vesmíru. Kapka vína, která padne do moře, zapůsobí na barvu vody až k nejvzdálenějším břehům. Mezi všemi věcmi a bytostmi v přírodě existuje sepětí, kosmické "spolu-cítění" (sympatheia). Moudrý je tedy ten člověk, který žije v sympatii s celým vesmírem a s vědomím, že je sice jeho nepatrnou, ale myslící částečkou. Jako občan se proto podílí na veřejném životě a snaží se ho přizpůsobit harmonii rozumu a přírody.

Skepse jako životní filozofie

Na přelomu čtvrtého a třetího století žil v Řecku Pyrrhón z Élidy, chudý a skromný člověk, který "sám chodil na trh prodávat drůbež, byla-li jaká na prodej, i selátka, a bez ostychu prováděl čištění v domě; i svini prý umýval vlastní rukou, tak mu to bylo lhostejné". Když doprovázel Alexandra Velikého na jeho tažení do Indie, seznámil se s filozofií bráhmanů. Také jeho učení ukazovalo lidem možnou cestu ke klidu a štěstí.
Řecké slovo skeptesthai znamená uvažovat, zkoumat. Pyrrhón a jeho stoupenci byli přesvědčeni, že nepoznáváme věci takové, jaké jsou ve skutečnosti; dovědět se o nich můžeme jen to, co nám dovolí naše smysly. Skeptikové připouštěli zkoumání věcí, odmítali však jednoznačné závěry. Nic není podle nich správné ani nesprávné, krásné nebo ošklivé, užitečné nebo škodlivé. Vše závisí na pozorovateli, jeho věku, tělesném a duševním stavu, způsobu, jakým dostává informace, a řadě dalších faktorů vymezujících relativitu a subjektivnost smyslového vnímání. Každý jsme jiný. Tatáž káva je jednomu příliš sladká, druhý si ji naopak ještě přisladí; pro otužilce nemusí být voda v řece studená ani o Vánocích; jinak vnímá červené jablko slepec, jinak člověk, který má v pořádku zrak, chuť i čich; z velkého známého slunečního kotouče na obloze strach nemáme, malé, avšak neobvyklé komety nás naproti tomu znepokojují; stejné věci na nás působí zcela odlišně v dětství, ve stáří, jsme-li zdraví, nebo při nemoci; zatímco plující loď v dálce je malá a zdánlivě stojí, zblízka ji popíšeme úplně jinak; kámen se nám zdá lehčí ve vodě než na vzduchu; za dne mají květiny jinou barvu než při měsíčním světle; malé množství léku uzdravuje, velké zabíjí. Jak mohou být naše soudy jednoznačné, jsou-li měřítka na význam činů a událostí ovlivněna různou výchovou, zvyky, zákony, náboženskou vírou a filozofickými názory? Má tedy vůbec smysl, aby člověk po něčem pátral a nad něčím se rozčiloval?
Pochybovače, kteří považují pravé poznání za zásadně nemožné, měla antika i středověk, žijí však i v naší době a nebude bez nich ani jedenadvacáté století. Sám Pyrrhón se však prý svou filozofií důsledně neřídil; asi proto, že o ní jako správný skeptik pochyboval. Přesto byl u spoluobčanů neobyčejně oblíben. Díky němu se Atéňané rozhodli osvobodit všechny filozofy navždycky od placení daní.

Hédonistická škola Epikúrova

"Hoste, zde budeš šťastný, zde přebývá nejvyšší dobro - slast." Takovým nápisem byli od konce čtvrtého století před Kristem vítáni návštěvníci zahrady za aténskými hradbami. Pozemek nedaleko Dipylské brány si tam pro svou filozofickou školu koupil pětatřicetiletý Epikúros (341 - 270) ze Samu, stejného ostrova, kde se o dvě století dříve narodil slavný Pýthagorás.
Epikúros vždy zdůrazňoval, že je ve filozofii samoukem. Jeho myšlenky byly přesto (nebo právě proto) srozumitelné a přitažlivé. Snažil se osvobodit člověka od zbytečného strachu a trápení. Cíl života na tomto světě viděl ve štěstí a blaženosti. Slovo hédoné (požitek, radost, slast) bylo přímo v názvu jeho filozofické školy. Slast je především nepřítomnost strasti, svoboda před strachem, nejistotou a hrabivostí. Usilování o štěstí musí být však řízeno rozumem.
Epikúros nepotřeboval do své zahrady lákat posluchače. Přijal každého, kdo projevil zájem. Nerozhodoval původ ani majetek; otrok mohl být přece bystřejší než svobodný člověk. Ženy, a to i hetéry, měly zcela stejná práva jako muži.
Podle Epikúra je pravdivé jenom to, co můžeme poznat pomocí smyslů, nebo co není se smyslovým poznáním v rozporu. O člověku soudil, že je svobodný a jedná sám o své vůli; nikoli proto, že ho něco pobízí. Dokáže být stejně hrdinou jako darebákem, a jeho jednání nevyplývá z nutnosti nebo náhody, ale z vědomého rozhodnutí.
Epikúros sice přijal Démokritův atomismus, zavedl do něj však moment náhody. Přisoudil atomům schopnost se z vlastního podnětu nepatrně odchylovat při pohybu v prázdném prostoru od svislého směru, a to "ne v určitém místě a ne v určitém čase".
Lidská duše je podle Epikúra složena z atomů a po smrti se na ně rozpadá; nemůže proto být žádný život na druhé straně hrobu, člověk může trpět, jen když žije. "Smrt není vzhledem k nám ničím, protože když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my." Také bohů se není třeba bát. Nestvořili svět, a také se o něj nestarají, v "prostorech mezi světy" žijí v ničím nerušeném klidu. Nepotřebují od lidí modlitby ani oběti. Nenahánějí strach, nikoho netrestají, nesesílají žádná věštecká znamení a nepředpovídají budoucnost. Jsou pro nás ideálními vzory štěstí, moudrosti a dokonalosti. Stejně jako bohové mají i lidé žít v ústraní, neusilovat o žádné hodnosti a vyhýbat se povinnostem veřejného života. "Nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, a ani rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li přitom slastně."
Zvláštní pozornost věnoval Epikúros objasnění příčiny blesků, zatmění Slunce a Měsíce, vzniku mraků, větrů, smrští a jiných přírodních jevů. Nejde mu však o vědeckou teorii, ale o jakýkoli výklad, který není zatížen náboženskými představami. Doslova píše: "Cílem poznání úkazů na nebi, ať se jimi zabýváme v souvislosti s ostatními naukami či samostatně, není nic jiného než duševní klid a bezpečná jistota, právě tak jako při ostatním bádání." Tak např. "zemětřesení mohou vznikat tím, že se vítr dostane do země, opírá se o její malé části a ustavičně jimi pohybuje, což způsobuje otřesy. A tento vítr pojímá do sebe země buď zvenčí, nebo tak, že se propadnou vrstvy půdy do dutin zemských a proměňují vzduch tam uzavřený ve vítr. Nebo může povstat zemětřesení tím, že se pohyb způsobený propadnutím velkého množství půdy šíří dále a zase se odráží, když narazí na hustší a pevnější vrstvy země."
Z Epikúrova rozsáhlého díla se zachovaly jen zlomky. Pramenem poznání jeho myšlenkového odkazu je epos De rerum natura (O podstatě světa) jednoho z největších starověkých římských básníků Tita Lucretia Cara (asi 97 - 55 př. Kr.). "Z takové tmy tak jasně pozvednout světlo, jenž první jsi uměl a ozářit života dary, za tebou kráčím, ty řeckého plemene chloubo, v tvé šlépěje pevně teď vlastní chodidla kladu - ne že bych s tebou snad soutěžit toužil, spíš z lásky, že se ti podobat chci; což vlaštovka může se labuti rovnat? či v kolenou nepevné kůzle dokázat v běhu tolik co závodní hřebec?... Slovem pravdy nám tedy očistil srdce, vytkl strachu a žádosti meze a určil, v čem to nejvyšší dobro, kam tíhneme všichni, tkví, a ukázal cestu, jak pěšinou prostou a přímým směrem se k němu můžeme dostat..."
O některých Lucretiových verších se ani nechce věřit, že mohly být napsány už před dvěma tisíci lety. "Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují děti. Nerozežene tu duševní úzkost a temno denního světla šíp ani paprsky slunce; dokáže to však rozum a přírodní věda." Škoda, že antická poezie nepatří k oblíbené četbě našich současných ekonomů a politiků.

Ivo Kraus