Hořká válka o izraelské dějiny

"Když se dotknete čerstvé rány, bolí to," říká profesorka historie na telavivské univerzitě

Hořká válka o izraelské dějiny

* Izraelští průvodci, kteří vodí návštěvníky na kamenité kopce západně od Jeruzaléma, obvykle ukazují na vraky obrněných vozidel jako na hrdý důkaz impozantního zápasu za vytvoření židovského státu, jenž se odehrál před padesáti lety. Méně se již zmiňují o blízkém shluku lišejníkem pokrytých kamenných zřícenin, tichém důkazu arabské vesnice, která - stejně jako mnohé jiné - přestala existovat, když se z války roku 1948 zrodil Izrael.
(čtk/reuters)
Izraelci, kteří rádi prezentují vznik své země jako hrdinský triumf po staletích útlaku Židů a neustálého nepřátelství Arabů, odsunuli palestinskou tragédii na okraj vlastního příběhu. "Když se dotknete čerstvé rány, bolí to," vysvětluje profesorka historie na telavivské univerzitě Anita Šapirová.
Konfrontace s kostrami ukrytými ve skříni dějin je bolestivá pro každou zemi. Pro Izrael, který je stále sevřený do existenciálního boje s Palestinci o totéž území, je tento úkol krajní trápení. Půlstoletí poté, co se kouř roku 1948 rozptýlil a z něj se vynořil nezávislý Izrael a statisíce palestinských uprchlíků bez domovského státu, se sami Izraelci hádají o to, jak čelit temnější straně své historie.
Podle skupiny "nových historiků" osvětlování minulosti jen prohlubuje izraelské stíny. Jejich pomlouvači tvrdí, že práce nových historiků spočívá v překroucení příběhu o neposkvrněném početí na vyprávění o prvotním hříchu.
"Původní obrázek je ten, že sionisté byli vždy v právu a byli mírumilovní a smířliví," říká historik Benny Morris, jehož studie o krizi palestinských uprchlíků vynesla do čela revizionistů izraelských dějin. "Historie, která ukazuje, že to není pravda, nebo alespoň úplná pravda - a to právě dokazují dokumenty otevřené v osmdesátých a devadesátých letech - podkopává obrázek o nás samých a to může být velmi znepokojující," dodává Morris.
Noví historici zahájili frontální útok na klasickou, vlasteneckou verzi vzniku Izraele, která podle jejich slov mísí mýty vzniklé z propagandy s historickými fakty. V zorném poli historiků se ocitlo například vyprávění o tom, jak židovský lid, otřesený nacistickým holocaustem, byl nucen bojovat za svobodu ve své dávné zemi proti mnohem početnějším Arabům, kteří odmítli plán OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny pod britskou správou na arabský a židovský stát. Noví historici argumentují, že arabské a židovské síly byly téměř totožné, že sionisté nikdy plně nepřijali plán OSN, že smlouvali s Jordánskem, jak si rozdělí Palestinu, a že poválečný Izrael zablokoval mnoho cest vedoucích k míru.
Benny Morris také mění tradiční příběhy o tom, že palestinský exodus byl víceméně dobrovolný, vyvolaný panikou či invazními arabskými státy, které předpokládaly rychlé vítězství nad židovskými silami. Na základě izraelských, britských a amerických dokumentů Morris dokládá řadu případů, kdy židovské síly záměrně vyklidily palestinské vesnice. Podle jeho slov nebylo hlavním cílem sionistického vedení přesunout Araby z území přidělených židovskému státu - jak tvrdí mnozí palestinští historici - a že mnoho Palestinců skutečně uprchlo ze svých domovů během vypuknutí války. Ovšem zakladatel Izraele David ben Gurion podle Morrise velmi dlouho zvažoval plán odsunu - ať již se souhlasem arabských států, či násilím - jako způsob, jak získat židovskou většinu na územích, kde v té době Arabové převažovali nad Židy téměř dvě ku jedné.
"V sionistických kruzích po roce 1937 byla myšlenka odsunu legitimní a možná jedinou možností na řešení arabského problému," říká Morris. "Když začala válka, myšlenka na odsun se jim vrátila do hlavy. A když Arabové začali opouštět domovy z obavy před střelbou a bombardováním, jejich postoj k tomu byl "to je dobře, doufejme, že budou pokračovat". A když to nepokračovalo přirozenou cestou, postrčilo se to," dodává.
Kritici se pochopitelně snaží tento revizionistický útok odrazit. Šabtai Teveth, ben Gurionův životopisec, se ohradil proti myšlence, že židovské síly nevybíravě povzbuzovaly arabský exodus. "Není pochyb, že Palestincům se dostalo velké nespravedlnosti, ale to nemá nic do činění s tím, čemu říkáme dějiny. Ben Gurion učinil maximum, když řekl: Pokud zůstanou, nechme je tu s plnými právy. Pokud utečou, nebudeme je volat zpět. Ale nebudeme organizovat kroky, které by je přinutily k útěku."
Anita Šapirová nechce nové historiky soudit příliš příkře. Podle jejích slov se "válka o izraelské dějiny" stala tak hořkou a ostrou, protože problémy povstalé z války v roce 1948 zůstaly nevyřešeny. "To, jak žijeme se svými arabskými sousedy, palestinská otázka, mírový proces, všechny tyto problémy sahají od začátku naší existence do dneška," říká.
Podle jejích slov mohl Morris - jak tvrdí jeho kritici - vytrhnout v některých případech dokumenty z kontextu, nicméně podporuje jeho tvrzení, že ani malé rozpory mezi stovkami stran vědeckého bádání nemohou popřít hlavní závěry. "Jeho tvrzením je, že arabský odsun byl způsoben spojením války, rozpadu arabské společnosti a násilným vytlačením. Myslím si, že to je vyrovnaný postoj," říká Šapirová.
Války o historii Izraele ale podle ní odrážejí jednu podstatnou věc - že je stát schopen čelit i nelichotivým faktům o svém dětství. "Dnešní Izrael je připraven vidět svou minulost takovou, jaká byla. Její dobrou i špatnou stránku. Stárneme. Jsme schopni říci, tohle je kapitola, kterou budu hrdě vyprávět svým vnoučatům, ale ty další kapitoly jim mohou posloužit jako lekce, jak by se některé věci měly udělat jinak."