Nejen šéfův bratr

Sto let od narození Jana Bati

Nejen šéfův bratr

* Když Jan Baťa nad hrobem svého bratra Tomáše slíbil, že jeho dílo "ponese dál a výš", tak toto velké předsevzetí určitě splnil.
U telefonu šéf... Tak se prý ohlásil Jan Baťa, když si v ranních hodinách dne 12. července 1932 objednával auto, aby mohl spěšně odjet na zlínské letiště. Právě mu oznámili, že tam při letecké katastrofě zahynul jeho nevlastní bratr Tomáš. Hlásit se tak rychle titulem, který náležel výhradně Tomáši Baťovi, bylo tehdy mnohými považováno téměř za rouhání. Zda je to pravda či jen po dlouhá léta přenášená nadsázka, zůstává nepotvrzeno. Nicméně všeobecně známou skutečností je, že ambice o 22 let mladšího Jana byly natolik vysoké, že takový výrok mohl právě z jeho úst v této situaci zaznít.
Náhlý skon zakladatele a vynikajícího navigátora nejproslulejšího obuvnického impéria nemohl nemít závažné dopady na další osudy firmy i jednotlivých členů rodiny. Ihned se s nejvyšší aktuálností vynořila otázka, kdo vstoupí do vlastnických práv a kdo bude řídit podnik. A proto ještě v tentýž den byl za přítomnosti notáře otevřen osobní Baťův trezor v jeho pracovně ve firemních prostorách.
V protokolu s jednacím číslem 13 917 ze dne 12. července 1932, který sepsal zlínský notář JUDr. Hugo Förster, stojí: "Na požádání paní Marie Baťové, choti továrníka ve Zlíně, odebral jsem se do tovární místnosti firmy Baťa, a. s., ve Zlíně, a to do kanceláře zemřelého pana Tomáše Bati, továrníka ve Zlíně, nalézající se v administrativní budově číslo I. Jako svědkové byli přizváni mně osobně známí pánové Ing. Hugo Vavrečka ve Zlíně, Dominik Čipera ve Zlíně a Dr. Alexander Menčík v Prostějově. Předmětem jednání jest otevření pokladny, nalézající se v uvedené kanceláři zemřelého pana Tomáše Bati. Ohnivzdorná pokladna stojící na levé straně vchodu do kanceláře byla uzamčena a klíče od ní se nacházely v úschově paní Marie Baťové, která je odevzdala za účelem odemčení pokladny panu Dominikovi Čiperovi. Týž odemknul pokladnu a byly v ní zjištěny tyto listiny a předměty."
Z nalezených listin měla jistě největší význam ta, kterou v obálce s nápisem J. A. Baťa předal notář Janu Baťovi. Tehdy čtyřiatřicetiletý Jan, do té doby pouze člen rodiny a jen jeden z manažerů velké firmy, kde měli větší slovo lidé typu ředitelů Čipery, Vavrečky nebo Ševčíka či Hlavničky, náhle vyrostl do výše, ve které se obvykle zatočí hlava. Byla to totiž listina, na jejímž základě si mohl Jan Baťa již zcela bez okolků nechat říkat "pane šéfe". Ačkoliv šlo o zcela obyčejný papír oboustranně popsaný a plný zkratek, škrtů a přepsaných slov, měl pro firmu obecně, a Jana Baťu zvlášť, dalekosáhlý význam. Vždyť také nemohl skrýt překvapení, když četl následující text:
"Já, podepsaný Tomáš Baťa, prodávám Vám, Janu A. Baťovi, a Vy ode mne kupujete veškeré akcie Baťa akc. spol. Zlín, jakož i veškeré akcie stavební společnosti Zlín, pak veškeré společnosti TISK... za obnos 50 000 000 Kč, padesát milionů Kč měny československé."
Tento dokument pořízený Tomášem Baťou dne 10. května 1931, tedy zhruba rok před jeho tragickou smrtí, nikdo neznal. Ani Jan Baťa. Proto byl právě on nejvíce překvapen. Na této listině totiž chyběl Janův podpis. Notář Förster tehdy ovšem uvedl, že má-li jít o kupní a prodejní smlouvu, pak musí být vybavena podpisy obou stran - tedy nejen Tomášovým, nýbrž i Janovým.
"To se může udělat," řekl prý tehdy velmi rychle Jan Baťa a pohotově připsal vedle Tomášova podpisu: "Souhlasím a kupuji. Jan Baťa." A pak měl, nyní již viditelně uklidněn, ještě říci, že byl s Tomášem dohodnut a že prý podle ústní úmluvy vlastně všechny tyto majetky odkoupil, což tento dokument jen stvrzuje v písemné formě. Když se ho však notář Förster zcela logicky dotázal, proč to neřekl dříve, odpověděl, že se ho na to nikdo neptal. Proto na notářovo doporučení Jan Baťa připojil 13. července 1932 k původnímu - "Souhlasím a kupuji," ještě další velmi důležitá slova: "respektive souhlasil a koupil jsem při ústním ujednání."
Celá tato záležitost byla již mnohokrát předmětem různých dohadů a spekulací, které se opakovaly v tisku, v memoárech a na finančních a dalších úřadech. Tomáš Baťa dal několikrát najevo, že nikdy nehodlá nechat vést firmu, nebo ji dokonce prodat, někomu, kdo není z rodiny. Před finančním ředitelem Čiperou měl podle Egona Ervína Kische údajně prohlásit, že "největší darebák z rodiny krade pořád ještě míň než nejspolehlivější cizí člověk". Těmto slovům je možno věřit, je možno o nich pochybovat nebo je zavrhnout jako naprostý výmysl, ale faktem zůstává, že Tomáš Baťa, navzdory všem výhradám vůči Janovi - a bylo jich víc než dost - ustanovil právě jeho a právě v této formě svým nástupcem. Manželce podnik přenechat nemohl. Syn Tomík - dnešní šéf firmy Bata Ltd v kanadském Torontu - byl ještě nezletilý. Proto se při uvažování v duchu baťovské "dynastie" rozhodl pro Jana. Dalším - a to velmi podstatným - aspektem této transakce mohla být i otázka daní. Zatímco daň z majetku činila tehdy 20 procent, daň ze smluvně sepsaného prodeje byla pouze dvě procenta.
Když Jan Baťa nad hrobem Tomáše slíbil, že jeho dílo "ponese dál a výš", tak toto velké předsevzetí určitě splnil. V období, jež uplynulo mezi touto událostí a začátkem druhé světové války, tedy v podstatě v průběhu osmi let, se Baťovy závody dočkaly vůbec největšího rozvoje za celou svoji dosavadní existenci. Vezměme si kupříkladu rok 1937. Baťovci jen za tento jediný rok dokázali vyrobit téměř 48 miliónů párů bot a do světa vyvezli a úspěšně prodali přes 18 miliónů párů obuvi, z toho téměř čtyři milióny párů do Spojených států, jeden milión párů do arabských zemí a další milióny párů do Indonésie, Jihoafrické unie a dalších zemí. Tomuto odpovídal i obrat - 1,8 miliardy korun.
Nešlo jen o boty. Když se řeklo Baťa, tak se jednalo o celý systém vzájemně se doplňujících, byť mnohdy i zcela samostatně fungujících odvětví. Byla jich celá řada. Zejména šlo o koželužnictví a gumárenství. A také obráběcí stroje. Pak se stále výrazněji přidávala elektrotechnika, letecký průmysl, ale také báňský, chemický, dřevařský, papírenský a stavební resort. K Baťovi se přidružovaly i další neméně zdatné obory keramické, potravinářské, obchodní, dopravní, pojišťovací a rovněž polygrafické.
Zásluhu na tom všem měl samozřejmě i Jan Baťa. Dík jeho energické osobnosti došlo k ještě dynamičtějšímu rozmachu stavebního tempa. Vyrůstaly nové tovární, společenské i obytné budovy. Objevovaly se filiální závody doma i v zahraničí. Zejména konstrukce nových strojů pod iniciativou Jana Bati byla daleko vpředu před celým světem. Ustavičně byly modernizovány prakticky všechny součástky a součásti strojů a zařízení. Pracovalo se v nových, vydatně prosvětlených dílnách. Významnou produkci přinášely vědecké a výzkumné ústavy. Rozšiřovala se vlastní baťovská železniční, autobusová, a dokonce i letecká doprava. Neustále se vylepšovala péče o zaměstnance. Za nájem baťovského domku s třemi místnostmi platili měsíčně tolik, kolik by jinde stála činže za jediný den. Kvalitní obědy bývaly za dvě koruny, běžný oběd dokonce jen za jednu korunu. Krátce řečeno - ve světovém obuvnickém průmyslu měl Jan Baťa jen málo sobě rovných.
V době krize, kdy se zavíraly ostatní podniky nebo se snižovala produkce, ve Zlíně byla práce. Ve městě se díky Baťovi stavěly školy, nemocnice, filmové centrum, sportovní zařízení. Byl zde nejvyšší počet sňatků, největší porodnost a nejméně úmrtí v celé předmnichovské republice. Ve Zlíně žilo nejvíce lidí ovládajících cizí řeči a také zde lidé vlastnili nejvíce soukromých automobilů.
Příchod německých fašistů do Československa a následný běh válečných událostí se stal začátkem osobní tragédie Jana Bati. Šéf baťovských podniků tehdy odejel s několika nejbližšími spolupracovníky do USA a pak do Brazílie, kde chtěl pokračovat ve svém díle ze Zlína. Britové a posléze i Američané ho však zapsali na "černou listinu". Někdo říká, že kvůli obvinění z kontaktů s Němci (v roce 1939 se totiž proti své vůli musel odebrat do Berlína a setkat s Göringem). Jiný zase argumentuje tím, že vadil jako konkurent. Z londýnské exilové vlády mu bylo vytýkáno, že jako osoba hodná zvláštního zřetele se neangažuje ve prospěch odboje, a že dokonce některé zaměstnance přesvědčoval, aby nevstupovali do československého zahraničního vojska. To ovšem byla pravda, byť to sám zdůvodňoval slovy "chlapi, to je politika, do té se necpěte, pojďte se mnou dělat tady v Brazílii byznys". Také měl vypracovat plán na přestěhování českého národa do Patagonie. Ve skutečnosti šlo jen o nástin využití prostorů jižní Argentiny pro český kožedělný průmysl. Všechny tyto jeho kroky, zřejmě motivované i silnou osobní antipatií k prezidentovi Edvardovi Benešovi, navíc ještě znásobené neprokázanou kolaborací s nacistickými hospodářskými činiteli, vedly ve svých důsledcích k tomu, že mu byl po válce veškerý majetek na území republiky znárodněn, a navíc on sám byl ještě v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen na 15 let vězení. A tečku za jeho neslavným koncem udělal rozsudek Nejvyššího soudu státu New York ze 14. února 1958, který všechny baťovské podniky v zahraničí přiřkl jeho synovci Tomáši Baťovi z Toronta.
Jan Baťa zemřel 23. srpna 1965 ve svém sídle v brazilské Batatubě. Jeda z jeho dcer, paní Ludmila, vzpomínala, že když umíral, tak ještě požádal o tužku a papír a napsal "pravda vypluje na povrch jako olej na vodu". Spolu se sestrami se pak ještě pokoušela o zrušení rozhodnutí československých soudů z let 1946 a 1947 a o restituci majetku. Jak to dopadlo? Dne 21. července 1994 bylo oznámeno v českých sdělovacích prostředcích, že "podnět ke stížnosti pro porušení zákona, o níž rozhodoval Nejvyšší soud, podaly dcery J. A. Bati. Zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, nelze je napadnout žádným opravným prostředkem."

Ivan Brož