Co byl rok 1968?

Anketa Listů

Co byl rok 1968?

* Dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog Listy požádal třicet domácích i zahraničních osobností o názor, zda československý rok 1968 považují - s odstupem třiceti let - za významnou nebo okrajovou kapitolu našich a evropských dějin, zda tehdejší události přispěly ke svobodnému myšlení. Anketa vychází ve třetím čísle Listů, které se na stáncích objeví 3. června. Myšlenky, které se v příspěvcích objevují, jsou často zcela nové a překvapivé.
Anketu Listů prostupuje úvaha, zda vůbec lze na otázku po významu roku 1968 odpovědět jinak než subjektivně. "O husitské a Francouzské revoluci se přou historici už hodně dlouho; jak by mohl být možný objektivní, nekontroverzní pohled na československé reformní hnutí roku 1968?" upozorňuje ve svém příspěvku historik Bedřich Loewenstein. A dodává: "Dějiny jsou plné promeškaných příležitostí, přerušených slibných námětů a prohraných kauz. Československý stát se humánním socialismem nejen neospravedlnil, nýbrž přestal docela existovat; reálný socialismus nepostřehl, že roku 1968 promeškal svou poslední dějinnou šanci. Mýtus československého jara je mrtvý, tj. stal se historií. Dějiny jsou však otevřené nejen dopředu, nýbrž i dozadu, a tak nikdo nemůže vyloučit, třebaže to dnes není příliš pravděpodobné, že některé ideje experimentu roku 1968 tak docela mrtvé nejsou."
V mnoha zemích světa žije vzpomínka na pražské jaro jako na jeden z "hvězdných okamžiků" století, konstatuje germanista Eduard Goldstücker. A hořce dodává: Nikoli však v jeho domovině. "Něco zřejmě není v pořádku. Ne v těch krajích světa, nýbrž doma, v tom, čemu se říká směrodatná místa." I v jeho slovech je shrnut jeden z hlavních motivů ankety.

Viděno odjinud

Mnozí z dotázaných se pokoušejí začlenit československé události do světového kontextu roku 1968. Významný britský sociolog Ralf Dahredorf například píše: Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, která byla nadějná, uchováno pražské jaro. V Číně běsnil horor "kulturní revoluce", na evropských univerzitách měly pseudorevoluce studentů a jejich dočasných spojenců - a pak zde byl nezapomenutelný moment naděje v Československu.
Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším; tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty. Tak jako si všichni pamatujeme osamělého čínského studenta stojícího proti rojnici tanků na náměstí Nebeského klidu, pamatujeme si také děsivý konec pražského jara - a obojí uchováváme v paměti jako triumf svobody proti přesile.
Bernardo Dreano, někdejší studentský aktivista v pařížském Institutu politických studií, dnes finanční auditor na francouzském ministerstvu práce a sociálních věcí, říká: Pro mne, jako pro spoustu dalších aktivistů francouzského hnutí roku 1968, bylo pražské jaro součástí nás samých. Tento pocit sdílela většina mých kolegů. Někteří "maoisti" kritizovali Dubčekův "revizionismus", jiní podporovali "socialismus s lidskou tváří" jako paradigma nové budoucnosti. Jen málo z nás mělo zřetelnější představu o tom, co se děje ve východní Evropě. Všichni však odsuzovali sovětskou intervenci, tu tvář "autoritářství", kterou jsme odmítali všude. Češi a Slováci byli tedy "s námi" proti "nim" tak jako student v Mexiku, zastřelený armádou o pár týdnů později, jako členové pacifistického hnutí v USA, "Zengakurové" v Japonsku, a pro některé z nás dokonce rudé gardy v Pekingu, vnímané jako bojovníci proti komunistické straně. Být proti imperialismu, neokolonialismu a stalinismu se zdálo být jedním a tímtéž.
Takové chování se dnes může zdát podivné. Zmíněná hnutí byla ve skutečnosti velmi rozličná a do jisté míry rozporuplná. Přesto si myslím, že měla v hloubce mnoho společných rysů. Abychom porozuměli tomu, co se v Evropě a ve značné části světa skutečně odehrávalo, nevystačíme s čistě politickým vysvětlením. Rok 1968, možná podobně jako rok 1848, byl hlubším fenoménem. Byl jistě - přinejmenším nepřímým - důsledkem výměny generací po světových válkách (rok 1848 byl nepřímým důsledkem velkého krachu Francouzské revoluce a napoleonských válek). Je to zřejmé, všímáte-li si toho, co se odehrávalo v kultuře.
Tanky Varšavské smlouvy zablokovaly nejen proces reforem "reálného socialismu" a zahájily tak jeho agónii. Rok 1968 v Československu nebyl lokálním bojem mezi osvícenou a zastydlou frakcí uvnitř KSČ. Byl částí velkého vzedmutí, částí obecného proudu. Brežněv a jeho soudruzi násilně nepotlačili jen aspirace občanů Československa, amputovali celému evropskému (a do jisté míry i globálnímu) hnutí jediný rozměr. To nezůstalo bez následků ani pro vývoj ve Francii.
Pohled na pražské jaro z dlouhodobé perspektivy nabízí i příspěvek historičky Evy Hahnové, která dnes žije ve Spolkové republice. Československý vývoj kolem roku 1968 se jí jeví jako součást postupného přechodu od tzv. disciplinární společnosti, kterou Michel Foucault popsal jako specifický jev evropských dějin od konce 17. století a charakterizoval vysoce restriktivním chápáním racionality a vysokým stupněm represívních společensko-politických forem vědomí.
Na pražské jaro je pak třeba pohlížet v souvislosti s různými formami politického procesu proti etablovaným mocenskopolitickým strukturám, jakými bylo například osvobozování afrických a asijských národů od koloniální nadvlády či emancipační úsilí minorit v liberálně demokratických společnostech, píše Eva Hahnová.
Někdejší významný představitel Sovětského svazu, otec perestrojky Michail Gorbačov se domnívá, že kdyby odvážný pražský pokus o symbiózu sociální spravedlnosti a demokracie nebyl potlačen, vše mohlo být v celém sovětském bloku jinak: Vojenský vpád do ČSSR byl počátkem frontálního nástupu reakce. V Sovětském svazu uvízly reformy, s nimiž začal A. N. Kosygin, byla zmrazena rehabilitace obětí stalinských represí, zvýšil se tlak na nekonformní myšlení. Odložilo se dokonce i plénum ústředního výboru komunistické strany, jehož usnesení měla posílit náš vědecko-technický rozvoj v době, kdy na světě začínal nástup strukturální technologické revoluce. Nevyužit zůstal tvůrčí potenciál mladých generací; na dlouhá léta byl zakonzervován zcela vyčpělý neostalinský model politické moci. Proplýtval se také čas, nutný pro uskutečnění nezbytných demokratických reforem, odstartovaných v roce 1985.

Český pohled

Domácí účastníci ankety, mezi nimiž převažují aktéři pražského jara, si na jedné staně všímají místa pražského jara v širším dějinném rámci, na druhé pak shledávají aktuální poselství roku 1968.
Spisovatel Pavel Kohout ve svém příspěvku konstatuje: Pražské jaro se stalo pevnou součástí dějin. Důkaz: Nebylo zapomenuto, ale zažívá dokonce už druhou vlnu kritiky. Ta první odnesla věrozvěsty do kanálů, z nichž přišli. Ta druhá, současná, teprve otvírá skutečné tříbení názorů.
Zde můj: Pražské jaro duchovně i technicky připravilo perestrojku. Tanky, které vyjely proti němu, pak fakticky prosadily ji. Proto se i ona stává předmětem podobného sporu.
Kdo z nás byl aktivním účastníkem celého opravného pochodu, který začal už v bažině padesátých let, má mít právem pocit uspokojení. Neměl by však přehlédnout, že výsledkem tohoto celoživotního zápasu byl návrat naší země tam, kde už jednou byla...
Jiří Pelikán považuje za to hlavní, co zůstává platným odkazem roku 1968 pro dnešek, poznatek, že žádný politický systém není definitivní nebo konečný, že vůle a odhodlání občanů změnit daný stav občanskou angažovaností se může prosadit.
Filozof Erazim Kohák považuje rok 1968 za "poslední záblesk nadšení a naděje", které se zrodily z hospodářské krize a boje proti fašismu, za celosvětovou vzpouru "mladé naděje proti zapšklým držitelům moci". A klade si otázku, zda se ta naděje může znovu zrodit v čase, kdy "nadšení nahradil mobil a mercedes".
Petr Pithart si všímá toho, "co se do legendy nevejde". Uvádí, že pražské jaro nebylo možné jinde než u nás, kde po druhé světové válce bylo nemálo těch, které nebylo třeba k socialismu přinucovat. Rok 1968 je mu klíčem k pochopení vývoje u nás, "přinejmenším od Mnichova až do té doby", ale i k pochopení doby, která přišla po osmašedesátém a jež nese dodnes stopy lekcí normalizačního cynismu.
Anketa Listů v žádném případě nenabízí hotové, konečné soudy o roce 1968. To by ostatně, jak z jednotlivých příspěvků vyniká, ani nebylo možné. Nabízí však řadu podnětů k dalším diskusím.

Připravil (im)