Tropy pod švýcarskými Alpami

Tropy pod švýcarskými Alpami

* Průměrná roční teplota tu dosahuje 12 řC, čárky pod bodem mrazu se rtuť teploměru dotkne zcela výjimečně, mlha je tu zřídkavým hostem a počet slunečních hodin za rok se blíží přímořským letoviskům. Není divu, že se Locarno stalo oblíbeným útočištěm politiků, umělců, ale i obyčejných smrtelníků.
Locarno, ležící na břehu Lago Maggiore, má pouhých 38 tisíc obyvatel, ale pro milovníky slunce a středomořské atmosféry je to pojem. Jestliže na severu Alp panuje zima a zatažené nebe, stačí projet Gotthardským tunelem, sjet do jezerních nížin a vychutnávat sluníčko, kvetoucí stromy a palmy. Švýcarskému kantonu Tesín, ve kterém Locarno leží, se přezdívá "jižní balkón Alp". Výhled z tohoto balkónu je skutečně jedinečný. Za zády alpské velikány a vepředu se otevírá lombardská nížina. Spojení lombardských a švýcarských elementů vytváří neopakovatelný šarm. Nádherné renesanční stavby, uzounké klikaté uličky, paláce s barevnými fasádami, katolické kostely v čele s poutním kostelem Madonna del Sasso, který se vypíná nad Locarnem. Středomořské vlastnosti jako tvořivost, vitalita a temperament se tu skloubí s typicky švýcarskými vlastnostmi, jakými jsou smysl pro přesnost, čistotu, zdvořilost a politickou stabilitu.
Když bylo v roce 1882 slavnostně otevřeno nové železniční spojení, stalo se Locarno celoročně vyhledávaným letoviskem. Už nebylo třeba čekat, až jarní tání uvolní dostavníkům cestu přes Gotthardský průsmyk, a zatímco na severu Alp sezóna končila, tady se návštěvníci stále vyhřívali pod středomořským sluncem.
Ráj umělců
Za příjemným klimatem, ale také atmosférou přišla do Tesínu na přelomu století řada umělců i podivínů. Někteří z nich zde založili hnutí Monte Verita, inspirované životem v přírodě, svobodnou láskou, vegetariánstvím a meditací. Většina umělců se však nenechala nalákat potulnými kazateli v sandálech a dávala přednost volným uměleckým kroužkům a setkáním v kavárnách na břehu jezera. Patřili k nim malíři Paul Klee, Hans Arp, Oskar Schlemmer nebo Max Bill, spisovatelé E. M. Remarque, Stephan George, Hermann Hesse či Erich Kästner. Místnímu slunci se však nevyhýbali ani hudebníci, architekti či psychologové jako například C. G. Jung.
Hermann Hesse napsal svým přátelům do Německa: "Sluníčko zde svítí vroucněji, rostou tu kaštany, víno, mandle a fíky. Posaď se, kam chceš, na zídku, skálu či kmen stromu, do trávy nebo na holou zem, všude jsi obklopen obrazy a básněmi. Myšlenky a starosti jako by zůstaly ležet za těmi zasněženými vrcholy v dálce."
Jak je vidět z popisu Hermanna Hesseho, obdivu umělců se těšilo nejenom Locarno, ale i okolní údolí, která se kolem města rozprostírají jako hvězdice. Jsou to dlouhá a úzká údolí, ve kterých jako by se zastavil čas. Nízké kamenné domky a na skále nalepené chlévy, všude klid a mnohdy liduprázdno. Nejmenší samosprávná obec má pouhých 31 obyvatel. Přesto se i sem snadno dostanete autobusem veřejné dopravy. Dáte-li se zlákat, bude na vás čekat neporušená příroda (někde není dodnes zaveden elektrický proud), čisté říčky a vodopády, zasněžené třítisícové velikány a také sklenka tesínského vína Merlot. Je to mladé a odborníky ceněné víno, které se získává z révové odrůdy Bordeaux. Umělci se ale úzkým údolíčkům nevyhýbají ani dnes. Vydáte-li se do údolí Lavizzara, ve kterém bydlí pouhých 600 obyvatel, můžete navštívit mezinárodní sochařskou školu nebo na jednom z místních vrcholů kostel, jehož autorem je Mario Botta, jedna z hvězd soudobé architektury.
I umělci dob minulých zde zanechali své stopy. Jejich díla jsou vystavena v řadě muzeí. V městečku Ascona, kam se dá dojít z Locarna podél jezera pěšky, můžete obdivovat v místním muzeu obrazy Paula Kleea, Arthura Segala nebo Marianne von Werefkin. Rozhodnete-li se zůstat v Locarnu, doporučuji vám místní archeologické muzeum, a to nejenom pro jeho světově proslulou sbírku římského skla. Castello Visconteo, ve kterém je muzeum umístěno, je pro nás zajímavé i z jiného hlediska. V roce 1925 se tu konala Locarnská konference, na které se rozhodovalo o poválečných smluvních garancích i pro bývalé Československo.
Benešovo křeslo
V říjnu roku 1925 se v Locarnu konala mezinárodní konference, jejímž výsledkem byly tzv. locarnské dohody, které měly pro budoucnost udržet mír v Evropě. Konference se účastnili ministři zahraničních věcí Francie, Velké Británie a Německa. O něco později dorazil i polský zástupce a ministr zahraničních věcí Československa dr. Edvard Beneš. V Locarnu se dokonce ukázal i Mussolini, ale prohlašoval, že oblasti na sever od Alp nepatří do sféry jeho zájmů.
Tehdejší politická smetánka si vybrala Locarno záměrně. Jednak bylo na území neutrálního státu a pak také zatímco severněji se už vytahovaly zimní kabáty, tady se vesele chodilo v saku a vysedávalo v pouličních kavárnách, což činili nejenom četní novináři, ale i politici. Těm, když se zdálo zasedání v tlustých zdech locarnského zámku příliš dlouhé a studené, vyrazili v malém motorovém člunu na jezero a na čerstvém vzduchu pokračovali v překonávání názorových rozdílů.
Celé jednání probíhalo obklopeno krásnou krajinou, která dávala zapomenout na vzdálené a zatuchlé kanceláře a parlamentní kuloáry. Locarno prostě dýchalo poklidnou atmosférou. Dámy v kloboucích se pohybovaly po jezerní promenádě a novináři využívali toho, že politici neodolali a v kavárnách se vmísili mezi obyčejné smrtelníky.
Když konference 16. října 1925 skončila, byl dohodnut tzv. rýnský garanční pakt, tj. smlouva mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálií o zachování hranic mezi Německem a Belgií a Německem a Francií, tak jak určovala versailleská mírová smlouva. Smlouva zaručovala také neporušitelnost demilitarizované zóny v Porýní. Sporné otázky se měly řešit arbitráží. Ručiteli smlouvy se staly Velká Británie a Itálie.
Německo se také locarnskými dohodami zavázalo vstoupit do Společnosti národů, což učinilo v roce 1926. Byly rovněž sjednány garanční smlouvy Francie s Polskem a Československem, ve kterých se hovořilo o francouzské pomoci v případě napadení signatářů Německem. Když 7. března 1936 wehrmacht obsadil onu neporušitelnou demilitarizovanou zónu v Porýní, locarnský smluvní systém se otřásl v základech. Jak to dopadlo pro nás, všichni víme.
Dnes už jsou smlouvy z Locarna dávnověkou minulostí a bezpečnost Evropy zajišťují závazky jiné (doufejme že trvalejší). Pokud si ale chcete přiblížit atmosféru z roku 1925, navštivte Castello Visconteo a místnost, kde tehdy celebrity zasedaly. V sále jsou vystaveny kopie smluv, výstřižky z tehdejších deníků (i českých), dobové fotografie i doslovné zápisy pánů ministrů. Uprostřed sálu jsou k vidění originální psací potřeby, kterými se tenkrát závazky stvrzovaly, a také křesla některých delegátů. Na jednom z nich byla měděná cedulka Dr. Edvard Beneš. Neodolala jsem a posadila se. No, moc pohodlné to tenkrát neměli a politik rozměrů Helmuta Kohla by asi byl nucen konferenci odstát.
Srpnový Leopard
Locarno je dnes spojeno více než s historickou konferencí s filmovým festivalem, který se tu každoročně koná v srpnu. Festival loni oslavil 50. výročí a patří tak spolu s festivalem v Benátkách k nejstarším filmovým festivalům na světě.
Mezinárodní, avšak domácká a rodinná atmosféra, která dříve lákala politiky, přitahuje dnes filmaře a návštěvníky. Tady se místo nahánění hvězd hraje fotbal mezi filmaři a novináři.
Svoje skandálky však měl i tento festival. Kdysi musela návštěvu festivalu odřeknout jedna slavná filmová hvězda. Její manželka se dozvěděla, že v Locarnu je rezervován pokoj nejenom pro ni a pro manžela, ale že si manžílek zarezervoval ještě jeden pokoj, přirozeně pro přítelkyni.
Na začátku 50. let přijela na festival třicetičlenná ruská delegace. Bylo to poprvé, co se zde měly prezentovat ruské filmy. Jako u všech ostatních zemí, hrála se také sovětská hymna. Jenže z patnácti set festivalových hostů jich povstalo pouhých padesát. Kdo už tenkrát na Západě znal hymnu Sovětského svazu? Ruská delegace rozhněvaně opustila festival a trvalo to tři roky, než se v Locarnu znovu objevily ruské filmy.
Pro dnešní návštěvníky filmového festivalu v Locarnu nejsou exotikou ani filmy ze vzdálených zemí. Naopak pestrost festivalu přitahuje stále více a více lidí. Ročně se tu prý objeví na 150 tisíc milovníků filmového umění. Přes den lížou zmrzlinu, procházejí se u jezera a studují festivalového zpravodaje. Večer pak začne promítání na hlavním locarnském náměstí Piazza Grande. Svoje sedadlo tu najde 7000 diváků a rozměry plátna jsou ohromující, 26 x 14 m (= 364 m2).
Piazza Grande je sama o sobě architektonický skvost se středomořskou atmosférou. Obklopená paláci s balkóny a přiléhající na Lago Maggiore patří k nejkrásnějším světovým kinům pod širým nebem. Zlé jazyky tvrdí, že diváci přicházejí jenom z jednoho důvodu, aby vychutnali večerní atmosféru na náměstí. Filmy prý jsou téměř vedlejší.
Atmosféra v Locarnu je krásná, ale já bych na zlé jazyky moc nedala. Jejich tvrzení vyvrací i vitalita zdejšího festivalu. Hlavní cenu tu v roce 1990 vyhrál Xavier Koller, jehož film Cesta naděje byl o pár měsíců později oceněn Oscarem za nejlepší neanglicky mluvící film. Do světa se tu rozlétli nováčci Jim Jarmusch, Spike Lee nebo Mike Leigh. V roce 1964 obdržel hlavní cenu Zlatého leoparda tehdy začínající Miloš Forman.
Ti, kteří tady cenu nezískali, však určitě nezalitovali. Locarno se svojí atmosférou má totiž pro každého něco, a to v každé roční době. Pro Středoevropany je zážitkem už jenom samotný fakt, že se zde mohou v zimě vyhřívat na sluníčku a kabát mohou nechat doma. A když na severu Alp hlásí rosnička zataženo, prchají všichni Švýcaři, kterým to čas dovolí, na jih. Vyhřát si na tesínském sluníčku své zimou ztuhlé kosti, vychutnat nikdy nekončící jaro a rozproudit svou krev douškem místního Merlot di Ticino.

Hana Bakičová