Napoleon u egyptských pyramid

Napoleon u egyptských pyramid

* Dne 30. června 1798 se generál Bonaparte se svou armádou vylodil poblíž Alexandrie. Válečná výprava ztělesňovala dávné snahy francouzských obchodních a podnikatelských kruhů.
Francie udržovala s Osmanskou říší tradičně přátelské vztahy. Osmanský sultán Selim III. byl od mládí s francouzským králem Ludvíkem XVI. i s jeho dvorem v přátelském vztahu a udržoval s ním korespondenci. Když ve Francii vypukla revoluce, Selim III. pozorně sledoval vývoj v revoluční Francii, avšak revoluci považoval za vnitřní věc křesťanů, nemající vliv na Osmanskou říši, jež je jako muslimský stát imunní před nákazou nevěřících. Poprava krále Ludvíka XVI. v lednu 1793 představovala jistou komplikaci ve vzájemných vztazích obou zemí. Selim III. byl přirozeně znepokojen popravou monarchy, nicméně popravy sultánů byly v Osmanské říši běžné, a režim se přesto nezměnil. Za francouzských revolučních válek sultán sympatizoval spíše s Francií než s jejími rivaly a od roku 1795 otevřel v Paříži stálou diplomatickou misi. Francie si nadále udržela svůj vliv na politiku Vysoké Porty, neboť Osmanská říše stále ještě byla v evropských očích důležitou velmocí, která mohla vázat značné množství sil protivníka. Proto s ní bylo nutno kalkulovat v celoevropských konfliktech. Za těchto okolností se Cařihrad stal centrem diplomatických intrik a zpravodajské aktivity evropských velmocí.
Postupný obrat osmanského sultána ve vztahu k Francii souvisel s první válkou mladého generála Napoleona Bonaparta (1769 - 1821). Jeho tažení do Itálie v letech 1796 - 1797 bylo koncipováno jako "divoká akce" proti koalici s tím, že hlavní válčiště mělo být na Rýně. Se špatně vyzbrojenou a vybavenou armádou generál Bonaparte dosáhl skvělého vítězství a obrovského úspěchu. Dne 17. října 1797 bylo italské tažení ukončeno separátním mírem s Rakouskem uzavřeném v Campo Formiu. Rakousko dostalo kompenzace na účet Benátské republiky, zatímco Francie získala "pouze" Jónské ostrovy. To byl důležitý zlom ve francouzsko-osmanských vztazích, neboť Francie se tímto územním ziskem stávala přímým sousedem Osmanské říše. Jónské ostrovy byly totiž strategicky důležité pro případ francouzské expedice do Egypta nebo na Balkán. Již v průběhu italského tažení se Bonaparte zabýval myšlenkou tažení do Egypta a v srpnu 1797 v dopise direktoriu navrhoval plán na jeho dobytí.

Příprava expedice do Egypta

Direktorium jmenovalo generála Bonaparta již v říjnu 1797 vrchním velitelem operací proti Velké Británii. Tento úkol měl úspěšného generála zaměstnat natolik, aby se nemohly prosadit jeho vlastní politické ambice v Paříži. Když se Bonaparte triumfálně vrátil do Paříže, důkladně prozkoumal možnosti vojenské operace proti Britům a přesvědčil se o vysoké riskantnosti přímé invaze do Británie. Navrhl dobýt Egypt a vybudovat nástupiště k ohrožení britského panství v Indii.
Bonapartova výprava ztělesňovala dávné snahy francouzských obchodních a podnikatelských kruhů. Úvaha o invazi do Egypta nebyla ve Francii nová ani nezvyklá. Francouzi znali situaci v Egyptě z popisů cestovatele Savaryho, jenž strávil v této zemi léta 1776 - 1780, a zejména Volneye, jenž navštívil Egypt v letech 1782 - 1785. Právě Volneyův cestopis se stal průvodcem Bonapartovy expedice do Egypta. Kromě toho i Charles Magallon, francouzský generální konzul v Egyptě od roku 1793, naléhal, aby se Francie této země zmocnila. Obchodníci z Marseille a podnikatelé z Lyonu dávno udržovali styky s Levantou a dobře znali pobřeží Balkánu, Archipelag, Smyrnu, Sýrii i Egypt. Zrodila se myšlenka nahradit Egyptem ztrátu karibských Antil. Proto také jinak chladný, opatrný a skeptický ministr zahraničí, kníže Talleyrand, od samého počátku co nejrozhodněji Bonapartův plán podporoval.
Dne 5. března 1798 byl generál Bonaparte jmenován vrchním velitelem východní armády. Ve vší tajnosti byly provedeny přípravy k expedici ve francouzském válečném přístavu Toulonu. Cíl expedice byl pečlivě tajen ve Francii i v cizině. Osmanský sultán byl mystifikován, že expedice je namířena proti Britům. K odvrácení pozornosti byl proveden pokus o vylodění v Irsku. Britskému admirálovi Nelsonovi byla podstrčena zpravodajská dezinformace, že Bonaparte hodlá odplout do Indie. Nelson s nepoměrně silnější britskou královskou flotilou proto čekal Bonaparta u Gibraltaru.
Francouzské válečné loďstvo, jež čítalo 350 lodí s 36 800 elitními vojáky s dělostřelectvem, vyplulo 19. května 1798 v čele s vlajkovou lodí Orient směrem k Maltě. Bonaparte vzal s sebou do Egypta své nejlepší generály. Dne 9. června Francouzi obsadili bez boje ostrov Maltu a po deseti dnech pokračovali v cestě.

Francouzi v Egyptě

Dne 30. června 1798 se generál Bonaparte vylodil poblíž Alexandrie. Francouzská výprava měla velké štěstí, neboť admirál Nelson příliš spěchal, Bonaparta předběhl a připlul k Alexandrii o dva dny dříve než Francouzi. Když Nelson nikoho nenašel, odplul směrem k Cařihradu v domnění, že cílem francouzského tažení je hlavní město Osmanské říše. Poté se vrátil k Sicílii a teprve pak se znovu obrátil k Egyptu. Řetěz náhod a Nelsonových omylů tak zachránil francouzskou výpravu.
Generál Bonaparte se po vylodění v Alexandrii tvářil, že nebojuje proti osmanskému sultánovi, nýbrž proti egyptským mamlúkům. Ve svém známem arabském prohlášení k obyvatelstvu Egypta ujišťoval o úctě ke koránu a islámu: "Příliš dlouho tento houf otroků koupených v Gruzii a na Kavkaze tyranizoval nejkrásnější část světa, avšak Bůh, od něhož vše odvisí, určil, že jejich vláda skončila. Lidé Egypta, bude vám řečeno, že jsem přišel zničit vaše náboženství. Nevěřte tomu. Odpovězte, že jsem přišel obnovit vaše práva, potrestat uzurpátory a že respektuji Boha, jeho Proroka a korán více než mamlúci."
Po dobytí Alexandrie Bonaparte urychleně táhl na Káhiru. Mamlúci hrubě podcenili sílu "Franků" a počítali, že je snadno z Egypta vypudí, podobně jako jejich předchůdci vyhnali křižácké rytíře ve 13. století. O změnách v Evropě za posledních pět set padesát let měli mamlúčtí bejové jen mlhavou představu. Benátský konzul Rosetti se marně snažil přesvědčit mamlúckého velitele Muráda Beje o nebezpečnosti francouzské hrozby. Když došlo k prvnímu krátkému střetu mezi chudě oblečenými francouzskými vojáky a mamlúckou jízdou, bejové považovali Francouze za Bonapartovy otroky.
Hlavní síly Muráda Beje s 10 tisíci jezdci čekaly na generála Bonaparta na západním břehu Nilu u Gízy. Dne 21. července 1798 došlo k legendární bitvě u pyramid, která se ve skutečnosti odehrála 8 až 9 mil od faraónských památek. Bonaparte měl k dispozici asi 20 000 mužů. Své vojáky údajně oslovil: "Vojáci, jděte a vězte, že z výše těchto monumentů vás pozoruje čtyřicet staletí." Disciplinovaná francouzská pěchota s dělostřelectvem, sestavená ve čtvercích, drtivě porazila útočící mamlúckou jízdu. Bitva skončila masakrem čtyř tisíc mamlúků, kteří byli zastřeleni nebo se utopili při panickém útěku přes řeku Nil. Francouzi se zmocnili tábora nepřítele s nesmírně bohatou kořistí. Mamlúci totiž jeli do boje se svým majetkem, mnozí prý měli v brašnách u sedel 300 až 400 dukátů, jejich šavle a dýky byly vykládány zlatem, turbany zdobeny drahokamy.
Murád Bej uprchl do Horního Egypta, kam ho pak neúspěšně pronásledoval generál Desaix. Mamlúcký vládce Ibráhím Bej, jenž čekal na výsledek bitvy se svými oddíly a zvědavými davy káhirského obyvatelstva na východním břehu Nilu, uprchl po zprávě o porážce mamlúcké jízdy do Sýrie. V Káhiře nastala panika, lidé hromadili zásoby, zakopávali šperky. Bohatí obyvatelé se dali ve strachu před pleněním "Franků" na útěk do Sýrie. Několik mil za Káhirou je však přepadli beduíni a zcela oloupili. V Káhiře vypukl úplný chaos. Davy se vrhly na opuštěné paláce mamlúckých bejů a vyplenily je.
Bonaparte měl z italského tažení zkušenosti s okupací měst protivníka. Sám po bitvě přespal v Murádově paláci u pyramid. Následujícího dnes poslal káhirským duchovním vzkaz, aby za ním poslali delegaci do Gízy. Po několikahodinovém jednání o podmínkách kapitulace byly do města vyslány francouzské oddíly. Poté generál Bonaparte přijel do Káhiry a ubytoval se v moderním velkolepém paláci Alfiho Beje na západním okraji Káhiry ve čtvrti Azabakíja.
Francouzská výprava do Egypta byla důkladně promyšlena a připravena. Expedice revolucionalizovala vládu i společnost samotným aktem, že odstranila osmanskou a mamlúckou vládnoucí elitu a nahradila ji francouzskými důstojníky a domorodými egyptskými úředníky. V Egyptě byla rychle zaváděna moderní francouzská správa. V Káhiře i v provinciích byly vytvořeny správní rady z místních velkoobchodníků a představitelů muslimského duchovenstva. K radikálním změnám došlo v oblasti správy a financí. Důsledky francouzské expedice pro Evropu i pro sám Egypt byly epochální v oblasti vědecké a kulturní. Významnou součást francouzské expedice tvořilo 146 vědců a specialistů, kteří zahájili rozsáhlý výzkum Egypta, jehož výsledky byly obsaženy v později vydaném monumentálním díle Déscription d'Egypte. Bonaparte založil Institut d'Egypte, jenž položil základy moderního vědeckého výzkumu. Francouzi zavedli tisk politických novin Courier de l'Egypte. Kromě toho byl vůbec poprvé v Egyptě umožněn arabský tisk. Byla zavedena sanitární opatření, která měla snížit nebezpečí šíření epidemií. V každodenním životě se objevovaly novinky z francouzského kulturního a společenského života, např. divadlo, sňatky mezi Francouzi a Egypťankami apod.
Francouzi se však v Egyptě záhy ocitli zcela izolováni jak ve vztahu k Francii, tak i uvnitř Egypta. Britský admirál Nelson se totiž nečekaně vrátil k egyptským břehům se svou válečnou flotilou. V námořní bitvě u Abú Qíru v noci z 1. na 2. srpna 1798 zcela zničil francouzské loďstvo. Francouzská flotila o síle 13 řadových lodí a čtyř fregat se 1178 děly stála zakotvena v zátoce u pevnosti Abú Qír. Admirál Brueys z vlajkové lodi Orient spatřil nepřítele před setměním a domníval se, že Britové zaútočí až následující ráno. Admirál Nelson se 14 řadovými loděmi a 102 děly však okamžitě zahájil odvážný a riskantní útok v mělkém zálivu. Francouzský admirál padl. Bitva trvala do tří hodin ráno. Francouzské ztráty čítaly tisíc padlých a tři tisíce zajatých mužů. Pouze dvěma francouzským řadovým lodím a dvěma fregatám se podařilo se 3500 námořníky uniknout na Jónské ostrovy. Britské královské loďstvo poté uvalilo blokádu na Egypt a zcela ovládlo Středomoří. Katastrofální porážka francouzské fotily podlomila Bonapartovy velkorysé plány a podnítila egyptské obyvatelstvo k odporu proti Francouzům.

Válka tříčlenné koalice a konec francouzské výpravy

Napoleon Bonaparte svou výpravou do Egypta zničil pozice Francie v Osmanské říši budované po staletí. Sultán Selim III. dlouho váhal s vyhlášením války. Teprve po bitvě u Abú Qíru se 9. září 1798 rozhodl formálně vypovědět Francii svatou válku, džíhád. Vše proběhlo typickým středověkým způsobem. Francouzský velvyslanec byl uvězněn v pověstném cařihradském vězení "sedmi věží", francouzští obchodníci byli zadrženi, jejich majetek konfiskován a profrancouzští vezíři uvězněni. Poté se sultán Selim III. obrátil na ruského cara Pavla I. se žádostí o pomoc. K carskému Rusku se připojila Velká Británie a vznikla tak turecko-rusko-britská koalice.
Mezitím museli Francouzi v Egyptě čelit vnitřním nepokojům. V Káhiře v říjnu 1798 vypuklo povstání, jež muselo být potlačeno za pomoci dělostřelectva. Francouzi ve snaze převzít iniciativu v operacích proti sultánovi Selimovi III. zahájili v únoru 1799 tažení do Sýrie. Tam se však úspěch nedostavil. Francouzi dobyli a vyloupili Jaffu, vojáky však podlomila epidemie moru. Následovalo obléhání opevněného přístavu Akka. Po 62 dnech neúspěšného obléhání a 25 dnech zhoubného pochodu sinajskou pouští se v červnu 1799 francouzská armáda vrátila ze Sýrie do Káhiry, aby čelila osmanské armádě, kterou vylodili Britové u Abú Qíru.
Za těchto okolností Bonaparta zastihly zprávy o vývoji v Evropě. Když se Bonaparte dozvěděl o operacích ruského admirála Ušakova u Jónských ostrovů a tažení generála Suvorova v severní Itálii, reagoval prý slovy: "Darebáci! Itálie je ztracena! Všechny plody mých vítězství jsou ztraceny! Musím jet." Generál Bonaparte předal v Rosettě velení východní armády svému nejschopnějšímu veliteli, jímž byl generál Jean Baptiste Kléber (1753 - 1800). Poté 23. srpna 1799 s nejlepšími generály v tajnosti odplul na palubě lodi Murion do Francie. Dne 9. listopadu 1799, jemuž odpovídal 18. brumaire revolučního kalendáře, provedl Napoleon Bonaparte v Paříži státní převrat a chopil se moci.
Po Bonapartově odjezdu se Francouzům v Egyptě nedařilo. V březnu 1800 generál Kléber sice porazil Osmany v bitvě u Heliopolisu, zároveň však vypuklo druhé povstání v Káhiře. Francouzi byli proto nuceni postoupit Horní Egypt mamlúckému vojevůdci Murádu Bejovi, aby si uvolnili ruce k potlačení káhirských povstalců. Nakonec byl sám Kléber 14. června 1800 zavražděn na zahradní terase paláce Alfího Beje v Káhiře dýkou fanatika.
Vedení převzal bývalý baron, generál Abdullah Jacques Menou (1750 až 1810). Kvůli své neschopnosti, obezitě, konverzi na islám a mladičké egyptské manželce si však důvěru francouzských vojáků nezískal. Francouzská vojska v Egyptě byla poražena. Dne 2. září 1801 generál Menou kapituloval v Alexandrii. Z Egypta se vrátilo pouze 24 000 francouzských vojáků. Mír byl uzavřen nejprve s Velkou Británií v Amiensu 26. března 1802 a posléze s Osmanskou říší 7. července 1802.

Eduard Gombár
(autor je arabista a historik, pracovník Ústavu Blízkého východu Univerzity Karlovy)