Dlouhé čekání rodu Romanovců

Po osmdesáti letech byly ostatky rodiny posledního cara Ruské říše uloženy do hrobky v Petropavlovské pevnosti

Dlouhé čekání rodu Romanovců

* Před osmdesáti lety byla vyvražděna rodina posledního ruského cara Mikuláše II. V pozadí vraždy stáli V. Lenin a J. Sverdlov. Oficiální bolševická historiografie uměle vytvořila řadu mýtů, jež měly carovraždu obhájit a v mnohém byla úspěšná. Pravdu o obětech a jejich vrazích se svět dovídá jen postupně a i nyní je kauza předmětem politických sporů.
Když se ruský prezident Boris Jelcin v polovině června rozhodl nezúčastnit se pohřbu ostatků posledního ruského cara Mikuláše II. a části jeho nejbližších, učinil tak zcela záměrně. Věděl, že jeho neúčast sníží význam obřadu a přinutí politické osobnosti světa, aby samy zvažovaly míru a především personální stránku své účasti. V tomto směru neučinil Jelcin nic jiného, než pravoslavná církev, jejíž nejvyšší představitel patriarcha Moskevský a vší Rusi Alexij II. se obřadu rovněž nezúčastní. Svatý Synod pravoslavné církve šel ovšem ještě dále. Jen nepříliš vysokým církevním hodnostářům se od něj dostalo povolení sloužit zádušní mši za zavražděnou carskou rodinu, jejíž pozůstatky byly v roce 1991 objeveny ve společném hrobě v lese nedaleko uralského města Jekatěrinburgu, nazývaného za sovětské éry Sverdlovsk. Ještě dnes, osmdesát let po tragické události, je totiž otázka pravosti ostatků předmětem sporů a pramálo důstojných intrik jak v politických, tak i v církevních kruzích.
Neúčast Jelcina a církevních hodnostářů na pohřebním aktu může mít ovšem i konkrétnější, ba osobní příčiny. V případě ruského prezidenta je to skutečnost, že to byl on, kdo v době své "vlády" na postu oblastního tajemníka KSSS ve Sverdlovsku (dnes opět Jekatěrinburgu) uposlechl výzvy ústředního výboru strany, přijaté na návrh tehdejšího šéfa KGB a pozdějšího generálního tajemníka ÚV KSSS Jurije Andropova, a dal jedné červencové noci roku 1975 zbořit dům kupce Ipatijeva. Právě v něm strávili poslední měsíce života - a v jeho sklepeních byli v noci ze 16. na 17. července roku 1918 popraveni - car Mikuláš II. (50), jeho choť Alexandra (46), dcery Olga (23), Taťjana (21), Marie (19) a Anastasije (17) a těžce nemocný syn a dědic trůnu Alexej (necelých 14 let).
Pokud jde o církev, její bolestí je skutečnost, že byla v sovětském státě plně pod kontrolou státu a její čelní představitelé se mohli na své posty dostat pouze se souhlasem strany a KGB. Její podíl na desítky let trvajícím zatajování skutečnosti není třeba dokazovat. Navíc existuje rozpor mezi moskevským synodem a tzv. Pravoslavnou církví v zahraničí. Zahraniční církev odmítá uznat pravost ostatků, provedla však již dávno kanonizaci umučených, ruská církev naopak odmítla jakékoli úvahy o kanonizaci Mikuláše II. a jeho rodiny.
Pohřbení ostatků carovy rodiny, jež se mělo podle původního plánu proměnit v den celonárodního usmíření, se tak i nadále odehrává v tíživé atmosféře, charakteristické pro současnou ruskou společnost. Zdá se, jako by Romanovci provedli cosi nepatřičného, když se nechali před osmdesáti lety bestiálně povraždit a postavili tak nový ruský stát před nutnost řešit nesmírně citlivý a složitý problém. Nemalou úlohu tu ostatně sehrává také jistá "komercializace" problému.
Ještě před několika měsíci ostatně zuřila mezi třemi ruskými městy masmediální bitva o to, kde mají být ostatky carovy rodiny uloženy. Primátor města Jekatěrinburgu Edvard Rossel se vší energií zastával hledisko, že nelze oddělovat místo pohřbu od místa nálezu zubožených ostatků umučených obětí. Pro Rossela lobboval i odiózní exšéf Jelcinovy ochranky generál Alexandr Koržakov, zatímco populární starosta ruské metropole Moskvy Jurij Lužkov byl přesvědčen, že jediným důstojným místem posledního odpočinku carovy rodiny může být jen Moskva. Nemenší aktivitu projevoval i Petrohrad, jehož představitelé ovšem na rozdíl od ostatních měli v rukou pádné argumenty. V petrohradské Petropavlovské katedrále jsou totiž pohřbeni všichni členové domu Romanovových, počínaje Petrem I. Velikým. Pro Petrohrad se z tohoto důvodu rozhodla také zvláštní komise vicepremiéra Borise Němcova, jež byla pověřena organizací ceremoniálu.
Navzdory rezervovanému přístupu nejvyšších mocných nového Ruska dosáhly ceny za hotely v Petrohradě již na konci června závratné výše 1000 USD a šance získat ubytování na dny 15. až 17. července, kdy se ceremoniál uložení ostatků posledního ruského cara a jeho nejbližších konal, bylo zcela nemožné.

Osudová poslední noc

Vztah bolševiků k carovi byl od samého počátku poznamenán nenávistí nejen "třídní". Po desítky let skrývaný a popíraný fakt, že Vladimir Uljanov-Lenin se mstil za smrt svého bratra Alexandra, popraveného za účast na atentátu na cara Alexandra II., se tu projevoval v plné síle. Nejen monarchistické kruhy, ale i zesnulý sovětský historik generál Dmitrij Volkogonov a posléze i historik a publicista Edvard Radzinskij (mimo jiné autor knihy o Stalinovi) přesvědčivě dokazují, že to byli právě Lenin a tehdejší předseda ústředního výkonného výboru strany Jakov Sverdlov, kdo rozhodli o tom, že car musí být zlikvidován. Paralelně existoval i jiný plán "likvidace proklatého Romanovce" - mělo dojít k soudu, v němž by jako veřejný žalobce vystoupil velký rétor bolševické revoluce Lev Trockij. Realizováno však přesto bylo "chirurgické řešení", a to v podobě o to utajenější, oč hrůznější. Ačkoli duchovními otci carovraždy byli Lenin a Sverdlov, odpovědnost byla úmyslně přenesena na "příliš iniciativní" prezídium uralského oblastního sovětu. Není tajemstvím, že za Velké francouzské revoluce padla pod nožem gilotiny spousta hlav mužů a žen s modrou krví aristokratů. Podstatný rozdíl však spočívá v tom, že byli souzeni revolučním tribunálem a odsouzeni. Totéž platilo i Ludvíku XVI. a jeho choti Marii Antoinettě. Oba byli popraveni na základě rozsudku sice zločinného soudu, leč přesto soudu. Nezletilý Ludvík XVII. byl dán na "převýchovu" k pařížskému ševci. Bolševický systém tolik odvahy neměl.
Oné osudné noci na 17. července 1918 vstoupil do pokojů, obývaných v Ipatijevově domě carskou rodinou Jakov Jurovskij, pověřený střežením carských vězňů, a vyzval je, aby se připravili k odjezdu na jiné místo. Ve sklepení domu byli poté spolu se svým lékařem, komorníkem a dvorními dámami postaveni ke zdi (carovi a carevně byly dokonce přineseny židle) a skupina střelců, vybavených mausery, nagany a kolty zahájila palbu. Ačkoli bylo předem rozhodnuto, kdo z katů popraví kterou oběť, hrůznost noci se projevila v chaosu. Kulky nemohly prorazit briliantové korzety princezen a revolucionáři je dobíjeli bodáky. Dlouho umíral i následník trůnu Alexej, stižený od malička nevyléčitelnou hemofilií. Pouhý týden po krvavé noci dobyli bolševiky ovládaný Jekatěrinburg tzv. Běločeši, tedy čeští legionáři.
Nejhrůznější část vraždy však přišla teprve poté, co byly oběti naloženy na korbu nákladního vozu a vyvezeny z města. Nikolaj Sokolov, vyšetřovatel omského oblastního soudu, smrt carovy rodiny z pověření velitele Západního frontu generála Michaila Diterichse a generála Kolčaka začal vyšetřovat již 7. února 1919. Výsledky své mravenčí práce shromáždil v knize Vyvraždění rodiny Romanovových, jež vyšla roku 1925 v Berlíně, o dva roky později pak i v Praze.
Podle Sokolova bylo k likvidaci těl použito 178 kilogramů kyseliny sírové a značné množství benzínu. Těla byla několikrát převážena, neboť bolševikům šlo o to, aby byly stopy vraždy navždy zahlazeny. Ostatně to nebyl pouze Jekatěrinburg, kde byli Romanovci vražděni. Carovi bratranci a sestřenice byli ubiti a vhozeni do hlubokých šachet i v Alapajevsku a Permi.
I kdybychom v souladu s "revoluční logikou" bolševiků uznali "oprávněnost" likvidace nemocného následníka ruského trůnu, vražda princezen byla zcela nesmyslná. Podle tzv. Pavlova zákona (car Pavel I., 1825 až 1855) totiž následnictví mohlo přecházet pouze po mužské linii Romanovců a žádná z princezen by si v budoucnosti nemohla činit nárok na ruský trůn. Skutečnost, že nikdy nebyly nalezeny ostatky sedmnáctileté Anastasije, vedla k tomu, že v příštích desetiletích se periodicky objevovaly na Západě, ale i například v Bulharsku ženy, jež se prohlašovaly za princeznu, která vraždění zázračně unikla. Bylo ostatně tak těžké uvěřit v nezvratnost tragédie, že po řadu let byly mezi ruskou emigrací oživovány mýty o tom, že carovi bylo umožněno, aby dožil své dny kdesi v cizině.
Vztah Západu byl příznačný. Ačkoli byl Mikuláš II. bratrancem britského panovníka Jiřího V., Britové s pomocí Romanovcům otáleli a tehdejší britský premiér Lloyd George ji přímo odmítal. Účinné pomoci se dostalo od Británie Romanovcům až teprve "in memoriam", když princ Filip, choť současné britské královny, poskytl svou pomoc při identifikaci ostatků carovy rodiny genetickou zkouškou. Pravost ostatků tak byla potvrzena.

Mýty a skutečnost

Až do roku 1934 vycházely v Moskvě pohlednice zobrazující Ipatijevův dům a opatřené výmluvným textem "Ipatijevův dům, kde byl vězněn a zastřelen car Mikuláš II. a jeho rodina". Důkazů netřeba a nikdo je také příliš nehledal. Carovu rodinu obestřelo mlčení, cara Mikuláše II. pak účelové mýty. Nesmiřitelný Trockij, jenž se později sám stal obětí bolševické zvůle, o něm psal: "Tupý a ustrašený, nicotný a všemocný, beze zbytku v moci předsudků, hodných Eskymáka, s krví otrávenou všemi hříchy carských generací..." Zběsilý Lenin šel ještě dále: "Máme před sebou ubohého, odpudivě odporného (z hlediska světového imperialismu) nepřítele, jakéhosi idiota Romanova" nebo také "slaboduchá zrůda Romanov" či "šílený a krvavý tyran Romanov". Bolševická ideologie se zmítala při hodnocení cara mezi zničujícím ponižováním a absolutní démonizací.
Skutečnost byla, jako obvykle, na míle vzdálena jak apologetice cara, k níž se uchylovali posléze monarchisté, tak i jeho účelovému posmrtnému zneuctívání, od něhož neustoupili bolševici až do svého konce. Samoděržavná moc, k níž byl již zrozením Mikuláš II. odsouzen, pro něj byla nejtěžším břemenem, jemuž se bránil. Nepřál si vládnout, a proto se také stával objektem dvorských intrik. Sklon k mysticismu jej předurčoval spíše ke službě Bohu a on sám se jednou vyjádřil, že by se raději vzdal světského života a uchýlil se do lůna církve.
Nicméně přinejmenším jeden jeho politický čin, dnes již téměř zapomenutý, protože vybočující ze zavedeného image Ruska, k jehož zakotvení přispěli nejen bolševici, si zaslouží úctu. Byl to právě Miluláš II., kdo na sebe vzal iniciativu mezinárodní dohody o omezení zbraní. Výsledkem této iniciativy byla slavná Haagská konference 6. května 1899, na níž se 26 států Evropy, Ameriky a Asie dohodlo o vytvoření rozhodčího soudu a dalších mechanismů mírového řešení mezinárodních konfliktů. Nástupu bolševiků o několik let později však již car zabránit nedovedl.

Dimitrij Běloševský