Červená barva, papír a dýka

Japonské kimono vypovídá o svém nositeli téměř vše

Červená barva, papír a dýka

Více se dozvíte v knize Vlasty Winkelhöferové, která vyjde v lednu. Každá z šesti kapitol bude mít historický úvod, zaměřený na společenské souvislosti, společenské vrstvy a estetické ideály tehdejší doby. Najdete zde i lidový oděv, rozdíly v oděvní kultuře severu a jihu, citáty z dobové literatury, bohatý obrazový doprovod, technické kresby oděvů a doplňků i střihy ve zmenšeném provedení, podle nichž je možné ušít si skutečné japonské kimono. Sluší se dodat, že japonské kimono se šije ručně.
* Barvy, jejich vrstvení, materiál, účes, prostředí, to vše hrálo v japonském oblékání nesmírně důležitou roli. Svých tradic si hluboce váží i dnešní jinak zcela moderní Japonci.
Orient, to je oblast, která velice silně inspiruje návrháře. I v dnešní módě se pravidelně objevují etnické prvky, pocházející z Japonska, Číny, Indie. I proto snad nakladatelství Lidových novin vložilo do svého projektu zabývajícího se historií módy i titul Japonsko.
Autorkou knížky, která bude mít rozsah 350 stran, je Vlasta Winkelhöferová. "Učinila jsem to s radostí, protože japonskou materiální kulturu mám nesmírně ráda, ale zároveň cítím nesmírnou zodpovědnost," řekla mi při setkání v Náprstkově muzeu naše přední japanoložka. V nabitém sále se právě předvádělo oblékání tradičního japonského kimona a doktorka Winkelhöferová glosovala vše s naprostou zasvěceností. S takovou, že jeden z japonských hostů zatoužil po tom, aby její kniha byla přeložena do japonštiny, protože by se z ní sami Japonci mohli leccos dozvědět.

Hedvábí a konopí

Japonci měli vždy přesně předepsány oděvy pro jednotlivé příležitosti, hlavně u císařského dvora. V pozdějším období středověku měla své vlastní předpisy i vojenská šlechta. Začalo to barvami. Muži, zastávající různé úřednické nebo dvorské hodnosti, měli předepsanou barvu čapek. Tyto předpisy se pak rozšiřovaly i na příslušníky rodin jednotlivých šlechticů i na další oblečení. První impulsy oděvní kultury nejvznešenějších vrstev přišly z Číny a vliv čínského císařského dvora byl zpočátku velmi silný. "Od začátku 9. století absorbovala japonská společnost kontinentální kulturu se vším všudy do sebe tak dobře, že už si ji přetvořila k obrazu svému," říká Vlasta Winkelhöferová a vysvětluje dál: "V nejstarší době musel dvůr nosit jen hedvábí. Zajímavé je, že v hedvábí se také vybíraly daně. Když v sedmnáctém století nastoupila přísná vojenská vláda, vzešlá ze samurajských vojenských vrstev, razila jako zásadu střídmost v každodenním životě. Součástí jejich oděvu - znakem samurajské vrstvy - byla jakási tuhá křídla. Z hedvábí by nedržela, a tak se dělala z konopí. Rolníci měli přísně zakázáno nosit hedvábí, museli si vyrábět vlastní oděvy. Od šestnáctého století došlo k čilejším stykům s Činou i jihovýchodní Asií, rozšířila se bavlna. Městské vrstvy ji hodně využívaly pro oděvy. Tato předmoderní doba ale byla i dobou nesmírného rozmachu městské kultury. V japonských městech se vytvořila bohatá a vlivná obchodnická třída, která měla peníze a chtěla se oblékat vybraně. Leč vojenská vláda jim to často zakazovala. Nesměli nosit nic vyšívaného, nic, co vzniklo barvířskou, vyvazovanou technikou. Herci, kteří ani nepatřili do oficiálních společenských tříd, také nesměli nosit hedvábí, ale dokázali zákaz obejít. Měli vlivné patrony, kteří jim mohli poslat hedvábí darem."

Zrudlé javorové listí

Japonci nikdy nerozeznávali barvy abstraktně, vždy je k něčemu přirovnávali. V době Heian (rok 800 až 1200) byly v módě barevné kombinace. Říkalo se tomu Kasane no irome - tzn. vrstvení barev. Pro jednotlivá roční období existovaly různé předpisy. Sestavy byly vždy nazvány podle nějakého přírodního jevu, vesměs podle rostlin nebo z oblasti botaniky v širším smyslu. "Určeny byly dvě okrajové barvy," říká paní Winkelhöferová. "Například podzimní skupina zvaná zrudlé javorové listí neboli momidži má uvedeny dvě barvy, z nichž lícová je žluť květu zákuly, což je druh keře, a rub je červené sapanové dřevo. Mezi těmito dvěma základními barvami se měla vytvořit škála, která by přecházela barevně od žluté až k tomu červenému dřevu. Vrstev mohlo být několik a bylo dané i to, jak vrstvit. V případě mužského oděvu určovaly barvy, jaký bude líc a rub. Skupiny se dělily na jarní, letní, podzimní a zimní a kromě toho existovala jedna univerzální."
Za nejvznešenější barvu se tradičně považovala purpurová, vyhrazená těm nejvyšším. Na Okinawě, kde do 19. století bylo království, byla pod vlivem čínských tradic královskou barvou žlutá. Šťastnou barvou je červená, která má člověka zdravotně posilovat. Proto děti, zejména holčičky, měly vždy něco červeného. Jakmile se žena vdá, použití barev se s věkem a rodinným stavem mění. Červená mizí z odívání, zůstává jen na prádle, a věk navíc ovlivňoval i její odstín. Také barvy použité na mužském tradičním oblečení byly vždy jiné než na ženském oblečení. Ženské bylo vybarveno pestřeji, zatímco muži nosili vesměs barvy tlumenější.
Estetické zásady v japonské společnosti v nejstarší době hrály naprosto rozhodující úlohu, ale nechyběly ani praktické důvody. V době Heian vytvořilo Japonsko svou vlastní architekturu: Dřevěné stavby vyložené dřevem na podlahách, se zasunovacími stěnami, které byly vevnitř papírové. V létě je to báječné, když je horko, hezky profukuje, ale v zimě je v takovém obydlí velká zima. Japonci sice měli ohřívadla, ale zcela nedostačující. Vznešené vrstvy se musely odívat jen do hedvábí, a tak potřebovaly těch vrstev hodně, aby se uchránily před chladem. (V oděvu džúnihitoe z doby Heian se coby korunní princezna vdávala i nynější císařovna.) Z toho důvodu spolu se vznikem nové architektury vznikl i nový styl oblékání. A to je právě na japonských dějinách odívání nesmírně zajímavé. Styl japonského odívání se vždy prudce změnil se stylem architektury, obydlí. Když po 2. světové válce začali Japonci žít na sídlištích západního stylu, stal se pro ně japonský oděv nepraktický.

Řeč kimona

Úcta k tradici stále žije. Tradiční oděv se obléká na Nový rok (i když stále méně), jsou tu svatby, svátek tří-, pěti- a sedmiletých dětí 15. listopadu, pak svátek dospělosti 15. ledna pro všechny dvacetileté. Na tuto oslavu vesměs chodí dívky oblečené do kimona. Pak jsou zde skupiny lidí, které nosí kimono z profesních důvodů. Jsou to třeba mistři čajového obřadu, herci tradičních divadel, zápasníci a rozhodčí sumo. Tento oděv se mnohem lépe přizpůsobí na jejich rozměrné proporce, zápasníci nosí dokonce i tradiční účes. Rozhodčí mají nádherná brokátová kimona. A pochopitelně jsou to buddhističtí kněží a šintoističtí kněží.
Kimono je velmi nákladná záležitost. Zajímavé je, že ještě nákladnější je pás obi. "Jedna z českých dam se mě zeptala, proč mají ten batůžek na zádech. Jenže to je ozdobně uvázané obi. Uvázání se liší podle věku, příležitosti a typu oděvu. Mladá děvčata nosí mašle větší, ozdobnější. Dospělé ženy mají uvázání plošší, do obdélníkového tvaru. Každý druh stuhy nebo uvázání má svůj termín, stejně tak existuje snad sto tradičních účesů," říká Vlasta Winkelhöferová. Ve starší době se jak oděv, tak účesy nejenom u žen, ale částečně i u mužů, měnily přesně podle věku. Když dívka dokončila na konci minulého století školu, musela ihned změnit účes. Na první pohled člověk věděl, kolik je jí zhruba let a z jaké společenské vrstvy je. Také délka rukávů hovoří jasně. Kimono s dlouhými povlávajícími rukávy značí dívku svobodnou, proto všechna svatební kimona mají rukávy typu furisode - tedy dlouhé.
Svatba je v Japonsku považována za nesmírně důležitý předěl v životě ženy a rodiny jsou ochotny vynaložit na ni nepředstavitelné částky. V posledních desetiletích se stalo módou, že se vdávají v bílém po evropském způsobu, mnohdy, i když nejsou vírou křesťané, v kaplích, postavených u velkých hotelů. Oddávající muž nemusí být kněz. Ale potom nastane tzv. ironaoši, což znamená změna barvy, a nevěsta se převlékne buď do nádherných evropských šatů, nebo do japonského oděvu. Má-li svatbu v šintoistické svatyni, je v tradičním. Vrchní plášť může být červený, spodní kimono je bílé, protože červená a bílá jsou šťastné barvy a červená má v oděvu nevěsty figurovat. Existuje i jiný typ, kdy plášť je bílý. A nevěsta má jako spodní prádlo něco červeného. K oblečení patří typický účes nebo speciální bílý hranatý čepec. Nosí se jak k barevnému, tak k bílému plášti, zahaluje celou hlavu a říká se mu cunokakuši, což znamená zakrytí rohů, protože prý každá žena může vystrčit čertovské růžky. Za výstřih vsunou oblékačky nevěstě ruční papíry (pro hygienickou potřebu či kdyby ji napadl verš), za pas dýku, kterou jí rodina, když odchází z jejího lůna, dává pro osobní obranu. Hlavně však na ochranu cti rodiny, jejíž pohanu nesmí přežít ani o minutu - k tomu ta zbraň.

O symbolech a botách

Vzory na oděvech jsou samozřejmě také symbolické, Japonci přesně vědí, co který symbol znamená. Ke šťastným patří například slivoňové květy, borovice, pinie, symbolem dlouhého věku je např. bambus. Borovice, slivoň a bambus (šóčikubai) jsou základní tři symboly, které mají přinést dlouhý život a štěstí. Bambus má v japonských představách význam z našeho hlediska trošku zvláštní: Je ohebný, ohnu se, ale zase narovnám, říkají. Je symbolem odolnosti.
A pak jsou tu boty. K tradičnímu dvorskému oděvu patřily mělké loďky ze dřeva, převzaté ve starověku z Číny. Jsou vyložené buď brokátem, nebo lakované. Jinak Japonci přešli na boty na prst, které jsou typické, ať se jedná o dřeváky, anebo sandály. Této skutečnosti se přizpůsobily i ponožky, které mají palec ušitý odděleně.
A ještě jedna zajímavost o botách z úst doktorky Winkelhöferové: "Ještě jako studenti jsme s manželem byli svědky toho, že si neumějí dobře vybrat evropskou obuv, většinou měli větší boty, než měli mít. Učili se věcem pro nás naprosto běžným - že bota musí sedět přesně. Japonská tradiční obuv na palec vás nemohla tlačit, mohla být větší nebo menší, to nehrálo roli. Naše obuv byla pro Japonce možná jednou z nejtěžších věcí, když přejímali od minulého století evropský oděv. Muži sice na konci minulého století poměrně dost záhy začali přecházet na evropskou obuv, ale musím říci, že skutečně vžité se jim používání evropské obuvi stalo až po druhé světové válce, když začali mít širší výběr bot a boty přestaly být také nákladné."
Ta, co je uvnitř
Dřív žena nebyla zaměstnaná, téměř neopouštěla dům, byla závislá na informacích zvenčí, které jí přinášel manžel. Japonské slovo pro manželku znamená "ta osoba, co je uvnitř". V prostředí japonského interiéru chodily pochopitelně v kimonu. Ještě v poválečné době do začátku 60. let byly tradiční vztahy určující, protože naprostou většinu japonského teritoria představuje venkov. Ten také nebyl na rozdíl od měst příliš zničen, práce ani styl života se nezměnily. Ale ve městě došlo od 60. let k nápadné modernizaci pojetí města jako takového.
Po válce má mnoho Japonek střední, ale i vysokou školu. Kromě toho západní oděv byl již od 30. let vnějším znakem dívek, které chtěly prokázat svou nezávislost, oznámit, že nejsou jen domácími putičkami. A pak nastala doba, zejména od 70. let, kdy Japonci začali vyjíždět ve velkém do světa. Tato skutečnost sehrála nesmírnou roli. Vždyť mezi nimi bylo mnoho žen, které si uvědomily absolutní praktičnost evropského oděvu pro běžný život. Poznaly také poněkud rozdílné vztahy v rodině. Určité rozdělení rolí nicméně v Japonsku trvá. Pokud se Japonka vdá, v manželství přijímá jasná pravidla. Manžel je hlavní živitel, i když ona je třeba zaměstnaná. Japonky se hlavně starají mnohem víc než my, Evropanky, o veškerý chod rodinného hospodaření. Rozhodují o penězích, o ekonomice domácnosti, kupují akcie, jsou většinou v ekonomických záležitostech nesmírně zběhlé. Manželé vždy měli tendenci manželkám peníze předat a k jejich hrdosti patřilo hospodařit s nimi co nejlépe. To platí v podstatě stále. Mladí Japonci se ale přece jen od té starší generace výrazně liší. Pomáhají doma, jsou zvyklí přebalovat děti, nosit miminka v náručí a rozhodně jim to nevadí.

Vladimíra Storchová