literatura

"Zlatý věk" pražské židovské obce: rabi Löw a jeho Golem
Peter Demetz: Praha černá a zlatá
* Praha černá a zlatá byla původně napsána anglicky pro severoamerické čtenáře. V tomto historickém eseji je Praha místem soužití a konfliktů mezi Čechy, Němci, Židy, a v určitých obdobích i Italy. Demetz v něm jemně ironicky polemizuje s představami, které rozšířila Ripellinova kniha Magická Praha. Český překlad Demetzovy Prahy právě vydalo nakladatelství Prostor.
(...) Intelektuální zlatý věk židovské obce nepřišel jen tak ze dne na den, ale byl dlouho předvídán učeným sdružením vzdělanců, kteří začali nejpozději od roku 1512 vydávat hebrejské knížky obsahující modlitby, požehnání a komentáře. Byli v tom prvními na sever od Alp (podíleli se i na finančních nákladech) a v jejich činnosti pak pokračoval Geršom Šlomo ha-Kohen, který přišel do Prahy z Verony a začal po roce na základě císařského privilegia vydávat velmi výpravné svazky, mimo jiné též Pesachový příběh se šedesáti dřevořezy (znovu reprodukovaný ještě roku 1960 v Jeruzalémě a v New Yorku). Jeden z Geršomových synů (ten, který cestoval do Říma za papežem) obnovil po ukončení vypovídání edici a rodina pak pokračovala ve vydavatelské činnosti několik set let. Pražští rabíni byli do jednoho lidé s vynikajícím vzděláním a byli na hony vzdáleni nějakým venkovanům ze Zapadákova. Studovali na ješivách v Německu, Egyptě nebo Polsku a teprve potom se usadili v Praze, přičemž později občas zajížděli do Verony, Benátek nebo Krakova. Snadno se dnes zapomíná, že v rudolfinské Praze bylo mnoho středisek vyššího vzdělání - učenci u dvora, stará utrakvistická univerzita, nová jezuitská kolej v Klementinu a ješivy židovské obce -, přesto je však nutno říci, že všechna tato centra byla spíše izolována v rámci ostrůvků tvořených vlastní vírou. Bylo obtížné překonat pozdně středověké hranice a všechny výjimky jsou tím obdivuhodnější.
Rabi Jehuda Liva ben Becalel neboli rabi Löw (později nazývaný vznešeným titulem Maharal) je světu znám spíše než jako nejoriginálnější a nejpronikavější myslitel pražské židovské obce jen jako kouzelník, který stvořil záhadného Golema. Četné přitažlivé legendy příliš nepřispěly k vymezení výsledků jeho ušlechtilé činnosti, k nimž dospěl bez jakéhokoli přispění někoho jiného a k nimž mimo jiné patří Netivot olam (Stezky světa) zabývající se etickými otázkami, Tiferet Jisrael (Sláva Izraele) věnovaná deseti přikázáním nebo Beer ha-Gola (Studně vyhnanství) věnující se důstojnosti Tóry (vydaná v Praze roku 1598). Snad až příliš snadno jsme se smířili s tím, že rabi Löw ztělesňuje mystickou a kabalistickou Prahu. On se však v Praze vlastně nenarodil; četní znalci jsou přesvědčeni, že pocházel z Wormsu (ne z polské Poznaně, která rovněž bývá uváděna) a narodil se v roce 1520 (spíše než 1512, jak předpokládají jiní). Nikdy se ani slovem nezmínil o svém počátečním vzdělání ani o svých učitelích, jež důrazně nesnášel, a předpokládá se, že dlouhou dobu studoval v polských ješivách. Možná přišel do Prahy proto, aby se po dlouholetém zasnoubení oženil s Perl, jisté je však pouze to, že byl rabínem v Mikulově (Niklšpurku), dvacet let působil jako vrchní rabín všech moravských židovských obcí (1553 - 73), ale na samém městě ani na jeho tamní činnosti nebylo vůbec nic mystického. Rabi Löw byl naopak proslulý tím, jak skvěle spravoval záležitosti obce a vynikal coby právní odborník, který sjednotil statut moravských židovských obcí, zavedl novou daňovou reformu, stanovil pravidla pro volby do krajské rady starších a neustále trval na důstojnosti bohoslužeb (netrpěl při nich žádné světské řeči). Mnohé popouzel tím, že odmítal používat při bohoslužbě víno, které bylo vyrobeno Nežidy nebo jehož se dotkla jejich ruka (což byl uprostřed moravských vinic samozřejmě tvrdý požadavek).
Rabi Jehuda Löw se vrátil do Prahy, když mu minula šedesátka, a učil v "klause", to znamená ve škole, kterou nechal postavit a kterou soukromě financoval Mordechaj Maisel. Zřejmě se těšil v obci úctě, ale nebyla mu svěřena žádná oficiální funkce. Neoficiálně zakládal skupiny věnující se studiu Mišny a byl pověřen úkolem sestavit statut pro pohřební bratrstvo Chevra kadiša, skupinu laiků, kteří připravovali mrtvé k pohřbení. Při šabatu pokání v roce 1583 byl požádán, aby promluvil ve Staronové synagoze, ale svými přísnými názory se nezalíbil starším obce, kteří ho odmítli schválit jako kandidáta na úřad vrchního rabína. Rabi Löw potom odešel z Prahy, tři roky zastával úřad vrchního rabína v Poznani, a ačkoli se měl vrátit do Prahy a vyučovat, pražská rada starších ho po kázání proneseném o Velkém šabatu před Pesachem opět odmítla, načež rabi Löw odjel zpět do Polska a vrátil se teprve v roce 1597. Tehdy byl ve věku osmdesáti let po jistých průtazích konečně jmenován vrchním rabínem. V úřadě setrval téměř deset let a zemřel 17. srpna 1609. Byl pochován na starém židovském hřbitově, na kterém jeho náhrobek vyvolával po řadu staletí velkou pozornost. Jeho manželka - Perl -, která mu porodila četné dcery a syna, který však brzy zemřel, ho následovala po desti letech a je pohřbena vedle něho. Dcery se pak staly matkami řady vynikajících učenců a rabínů: vzdělaná Fegele se provdala za Izáka Kace, který se stal moravským vrchním rabínem, třetí dcera Gitl si vzala rabiho Šimšona Brandejse - oba možná byli vzdálenými předky Adolfa a Frederiky, kteří se sice narodili v Praze, ale po revoluci v roce 1848 se vystěhovali do Louisiany a do Kentucky, kde se jim narodil syn Louis Brandeis, který se stal členem Nejvyššího soudu Spojených států a po němž byla pojmenována Brandeisova univerzita.
(...) Duševní nezávislost rabiho Jehudy Löwa se zřetelně projevila na základě toho, jakým způsobem zacházel s koncepcemi sefirů, jež mají zásadní význam pro židovskou mystiku. Kabalisté byli v jádru přesvědčeni, že se neviditelný Bůh projevuje ve světě viditelného v deseti sefirech čili "silách" nebo "energiích" a tyto "síly" - například znalosti, slávu či majestát - pak různým způsobem definovali jako jako esence, elementy či zjevení boží jednoty v sobě samém. Rabi Löw trval na neviditelnosti a vzdálenosti Nejvyššího a argumentoval proti sefirům jako koncepcím týkajícím se bytí Bytosti a akceptoval je pouze v antropologickém smyslu - kantovským způsobem, jak se říká. Nemají nic společného s Nejvyšším a jsou pouze kategoriemi lidského vnímání, jež pomáhají našemu poznání. Jedinou možnost přiblížení se k Bohu či "přimknutí" k němu rabi Löw spatřoval ve studiu Tóry (nikoli v kazuistice pilpulu) a v aktivním uplatňování desatera. Pozdější pražští kabalisté, a obzvláště chasidé, převzali aktivní "přimknutí" k božskému, které hlásal rabi Löw, a ve svých příbězích a legendách změnili vzdělaného učence v cadika, jednoho ze zázračných a příkladných mužů nadaných mimořádnou mocí, který činil mnoho zázraků a byl nadán nezvyklou schopností přivolávat boží požehnání na zbožné a pevně semknuté společenství věřících.
Příběh o Golemovi (žalm 139, 16), "zárodku" a "nedokonalé hmotě" v příslušných komentářích) neboli o židovském Frankensteinovi přispěl k posílení legendy o mystické Praze mnohem více než všechna pojednání a knihy rabiho Löwa věnované židovské tradici dohromady. První stvoření Golema však předchází jeho objevení se v Praze o celou řadu staletí. Hebrejský komentář k mystickému spisu Sefer jecira (Kniha stvoření), napsaný ve Wormsu na konci 12. století, tvrdí, že Golema lze stvořit magickým rituálem, při němž jsou stejně důležitá gesta jako kombinace písmen a číslic. Studiem takové geometrie se zabývali rabíni ve Wormsu a v Řezně. Pozdější legendy připisují Golema rabínům nadaným mystickými schopnostmi jako pozitivní důkaz jejich obratnosti a koncem 16. století byl nějaký Golem v rané podobě připsán křesťanským autorem Christophem Arnoldem velkému chelmskému rabimu Eliju ben Eliezerovi, zvanému Baal-šem-tov. Současníci rabiho Löwa se o pražském Golemovi nezmiňují, ale o několik generací později se situace možná už změnila - v roce 1725 byl náhrobek manželů Löwových pietně opraven, jeho potomci navrhli, aby byl vydán pamětní spis o životě rabiho Löwa a o všem, čeho dosáhl, a v dopisech i odpovědích na ně se začaly objevovat narážky na jeho ne zcela přirozené duševní schopnosti (ještě však nepadla zmínka o Golemovi). Během několika desítek let začaly židovskou obec zneklidňovat, ne-li přímo rozvracet spory mezi tradicionalisty a stoupenci samozvaného mesiáše Šabtaje Cviho a později Jakoba Franka (který o sobě tvrdil, že je reinkarnací Šabtaje Cviho), a všichni účastníci sporu, obzvláště nedávno se vynořivší východoevropští chasidé, si ze všech sil chtěli přivlastnit dědictví rabiho Löwa. Jsme odkázáni na pouhé spekulace, přesto však můžeme s jistotou tvrdit, že se první písemné svědectví o vyprávění o pražském Golemovi, které se ovšem mohlo už dlouho předtím šířit ústním podáním v jidiš, vyskytuje v roce 1841 na stránkách oblíbeného pražského periodika vydávaného v němčině pod názvem Panorama des Universums. Příběh tam vypráví česko-německý žurnalista Franz Klutschak, který později udělal v Čechách politickou kariéru. Nebyl židovského původu a prostě chtěl vylíčit exotický příběh.
Klutschak uveřejnil v roce 1838 ve zmíněném časopise několik příběhů, které se vztahovaly ke starému židovskému hřbitovu a k osobě rabiho Löwa, a svůj příspěvek obsahující dva sloupce nazval Golam [sic] a rabi Löw. Rabín podle autora stvořil "svou magickou mocí" z hrnčířské hlíny téměř lidskou bytost a svého Golema zaměstnal jako sluhu ve Staronové synagoze. Ale i rabi Löw byl svým učeným studiem někdy bohužel zaneprázdněn a při tvoření Golema zapomněl na určitou modlitbu. Důsledkem bylo, že Golem byl, přinejmenším potenciálně, mocnější než jeho tvůrce, a jediným prostředkem, jak ho ukáznit, bylo vložit mu každý den v týdnu do úst amulet, a pomocí tohoto magického sedativa ho udržovat ve stavu, v němž byl klidný a ochotný konat dobro. Jednoho dne však dcera rabiho Löwa Ester onemocněla a ani otcova magická síla nestačila na zmírnění jejího utrpení. Blížil se šabatový večer a rabi Löw se rozhodl, že zůstane u dcery a bude se s ní modlit, náhle však přiběhl ze synagogy kantor, celý vyděšený hrůzou, a křičel, že Golem začal řádit jako utržený ze řetězu. Rabín mu zapomněl vložit do úst šabatový amulet, a když došel k synagoze, zuřící Golem třásl starými zdmi a světla padala na zem, "jako by nastal konec světa". Rabi Löw nařídil, aby ihned ustaly modlitby (dokud nebyly skončeny, nemohl začít šabat), amulet, který měl rabínův výtvor v ústech, tím znovu nabyl původní síly, Golem se stal opět poslušným a shromáždění věřící se jednohlasně modlili za rabínovu dceru Ester, která se brzy skutečně uzdravila. Golem, či spíše to, co z něho zbylo, byl podle Klutschaka uložen na půdě synagogy a právě tato zmínka později přivedla Egona Erwina Kische v době, kdy ještě nebyl žurnalistickou hvězdou Třetí internacionály, ale agilním lokálkářem, k napsání zábavného vyprávění o tom, jak si přistavil žebřík a prohledal půdu synagogy, ale bohužel marně - po Golemovi tam nebylo ani stopy.
Klutschakův příběh o Golemovi je už dávno zapomenut a dnes většina badatelů nesprávně předpokládá, že se první písemně zachycené vyprávění o Golemovi objevilo v Sippurim neboli "příbězích", které byly uveřejněny německy roku 1847 v Praze. Tam je pouze ve zjednodušené podobě převyprávěn Klutschakův příběh, připojený k dalším legendám o rabim Löwovi, ale tato publikace má přesto rozhodující význam pro kulturní dějiny Prahy, protože Sippurim tvoří první z řady svazků místní židovské literatury psané nikoli hebrejsky nebo v jidiš, ale německy, které připravily cestu budoucím generacím židovských autorů píšících německy včetně Franze Kafky. Galerie der Sippurim byla sbírkou pohádek, legend a životopisů slavných Židů, kterou vydával Wolf Pascheles, podnikavý pražský knihkupec a tiskař, který byl, jakmile vycítil změnu na příslušném trhu, oprávněně přesvědčen, že roste počet zákazníků ochotných číst texty ve spisovné němčině, které budou tištěny německým, a ne hebrejským písmem. V jeho podniku později pokračoval zeť a přivedl jej k vynikajícímu úspěchu. Poslední populární vydání Sippurim vyšlo na začátku 20. století. Pascheles, který začal tím, že prodával modlitební knížky ze svého "pinglu", zaměstnával mladé intelektuály z první židovské generace, která studovala filozofii, literaturu a práva na pražské univerzitě (na medicínu byli židovští studenti připuštěni už dříve), a poněvadž byli založením racionalisty, všem dělalo potíže, když měli vyprávět zajímavé příběhy s mystickým zaměřením, v něž už dávno přestali věřit. Patřili k pokolení, které okouzlilo berlínské židovské osvícenství Mosese Mendelsohna - haskala - a kteří se stavěli proti mystické a kabalistické auře, jež zatemňovala obraz Maharala i jeho současníků. Autoři Sippurim dávali výrazně přednost osvíceným rabínům, jejich ideálem nebyl učenecký pedant, žijící v oblacích prachu a schovaný za "zákopy Talmudu" (Talmudschanze), ale učitel lidské angažovanosti. Argumentovali "proti mysticismu, jež je v rozporu se zdravým rozumem a stojí jako Čínská zeď v cestě všemu pokroku, veškeré kultuře a všemu poznání". Autoři těchto příběhů zbavili rabiho Löwa vší mystické slávy a vyjadřovali se o životě židovské pospolitosti překvapivě nesentimentálním a často sebeironickým tónem; ve vyprávění se spokojili pouhou stručnou zmínkou o Golemovi (ten pro ně evidentně byl pod důstojnost osvíceného spisovatele i čtenáře) a rabi Löw v jednom výchovném příběhu varuje jakéhosi šlechtice, aby se nezabýval kabalou ani praktikováním magického umění. Další příběh (později jej použil Alois Jirásek ve známých Starých pověstech českých a Paul Wegener ve svém expresionistickém filmu Golem) předvádí rabiho Löwa, jak na císařův rozkaz magicky vyvolává patriarchy židovských dějin. Autoři Sippurim však v tato kouzla nevěřili a suše konstatovali, že prostě použil laternu magiku, poněvadž možná byl důmyslným vynálezcem této technické hříčky.
Názor zastávaný těmito autory, kteří v rabim Jehudu Löwovi viděli osvíceného filozofa, nebere v úvahu, že Maharal neotřesitelně trval na posvátném primátu Tóry a že měl potíže s tvrzeními nové renesanční vědy, obzvláště matematiky a astronomie, které se z císařovy milosti ověřovaly a formulovaly v bezprostřední blízkosti Židovského města. Rabi Löw nepopíral užitečnost vědeckého zkoumání - například při výpočtu dat židovských svátků a ve snaze dovědět se více o tom, co stvořil Bůh -, přesto však naprosto chladnokrevně odmítal jakýkoli potenciální přechod od přírodních věd k moudrosti Tóry a kategoricky odděloval sekundární oblast přírodních věd, které se zabývají pouhými dílčími pohledy na věc, od posvátné podstaty Tóry, která umožní tomu, kdo ji zbožně studuje, dosáhnout naprostého uchopení celé existence.
K Maharalovým žákům patřil i člověk, který začal, ve vší skromnosti a s váháním, nesouhlasit se svým učitelem. David ben Salamon Anza, zvaný též David Gans, který se narodil ve Westfálsku, byl největším znalcem přírodovědeckých oborů v pražské židovské obci. Studoval na ješivách v Bonnu, ve Frankfurtu, v Krakově a v Praze a je velmi pravděpodobné, že se řídil příkladem krakovského rabiho Mošeho Isserlese, který byl proslulým filozofem, matematikem a astronomem. Gans výslovně chválil krakovského rabína za to, že při svých snahách o smíření přírodních věd se židovskou posvátnou tradicí dospěl k možnosti teoretického kompromisu, kterou předložil v atraktivní podobě připomínající "pomeranče na stříbrné míse". Gans se nadšeně zabýval obzvláště studiem Eukleida, kterého chválil jako nejoslavovanějšího génia mezi všemi národy, a vyjádřil přesvědčení, že jeho učení tvoří "žebřík spojující zemi a nebe". Ve svých závěrech zašel Gans dosti daleko: "Odejměte lidem Eukleidův spis, a nebudeme s to stoupat k nebi." To muselo rabimu Löwovi s jeho založením znít jako rouhačské tvrzení.
(...) K proslulým událostem 90. let 16. století patřilo setkání císaře Rudolfa II. s rabim Jehudou Löwem, a nejde-li o užitkovou fikci, která má podepřít rabínovu autoritu, je mnohem pravděpodobnější, že k události došlo spíše takovým způsobem, jaký vylíčil ve své kronice Gans, než že by se jednalo o ceremoniální a teatrální záležitost, kterou později vylíčil Maharalův zeť Izák Kac. Gans měl velkou úctu k tradici, přesto si však cenil důkazů a zkušeností. Ve stručném záznamu ke 13. únoru 1592 píše, že sám císař, "spravedlivý vládce a zdroj dobra i světla", pozval Maharala do svého sídla "a přijal jej co nejmilostivěji". Rabi Löw a císař hovořili "mezi čtyřma očima", jak spolu "mluví sobě rovní", ale po skončení rozhovoru oba odmítali sdělit, o čem mluvili. Takové setkání nebylo zcela vyloučeno. Císař Maxmilán I. a po něm Karel V. vytvořili precedens tím, že osobně rozmlouvali s neúnavným obráncem německých Židů rabim Josselem z Rosheimu "o právních otázkách zajímajících obě strany", a Rudolf II. byl kolem roku 1592 ještě ochoten a schopen přivítat učence, kteří navštívili Prahu (jeho zachmuřená izolace začala teprve po roce 1600). Často bylo konstatováno, že Johannes Pistorius, který měl učenecké sklony a později se stal císařovým zpovědníkem, byl skvělým křesťanským znalcem kabaly v tradici Johannese Reuchlina. Izák Kac, který nás ujišťuje, že byl očitým svědkem oné události, stanoví datum rozhovoru až na 20. únor, tedy o týden později, a píše, že Maharal směl promluvit pouze s nějakým dvořanem, kdežto císař poslouchal pouze za zástěnou. Pokud jde o rozhovor, Kac hovoří o "nistarot" neboli tajemstvích, která slibuje prozradit později (nikdy to však neudělal). V době, v níž žil rabiho praprapravnuk, se dovídáme, že Maharal před odchodem na setkání s Rudolfem II. napsal řadu magických vzývání na amulety. Příběh pozoruhodného setkání, jenž původně byl střízlivou zprávou, už dávno poklesl ve vyprávění jako by vystřizené z nějakého gotického románu, které se hemží mystickými narážkami.

Přeložil Zdeněk Hron
Pražský rodák Peter Demetz vystudoval po válce germanistiku na Univerzitě Karlově a v roce 1948 emigroval. Studoval na řadě amerických univerzit a nakonec zakotvil jako profesor německého jazyka a srovnávacích dějin literatur na Yaleově univerzitě. Kromě odborných prací se věnoval překladu české poezie a například i Babičky Boženy Němcové do němčiny.