Petr Fiala: Maso čtyř barev

Povídka

Petr Fiala: Maso čtyř barev

27. září 1988, kostel sv. Marie v Diessenu u jezera Ammersee, nedaleko Mnichova:
Nesmělé světlo zdrženlivě klouže po rokokových soškách a ornamentech, aby na konci své cesty vykreslilo obrys zpovědnice. Před zpovědnicí klečí mladá žena se závojem přes obličej: "Byl chytřejší, než jsem si myslela," říká. Když kněz mlčí, žena pokračuje: "Když už jsem jednou vystavila jeho věci pod svým jménem, mohl si se mnou dělat, co se mu zlíbilo. Nemohla jsem zpátky a on to věděl. Věděl, jak mi záleží ne na slávě, spíše na ohlasu, který měl patřit jemu. Byla to podivná dělba, já měla slávu jako drogu, o kterou on nestál, a on měl všechno ostatní." Žena se odmlčí, kněz mlčí, žena po chvíli pokračuje: "Víte, ze začátku to bylo docela zábavné." "Zábavné?" přeruší ji kněz. "Ano, chci říct nečekané, třeba když se vrátil z vojny, musela jsem si obout jeho kanady a pochodovat v nich, jinak nahá, ale později..." Žena se odmlčí. "Mohla jste přece odejít?" ptá se ten ve zpovědnici. "Odešla jsem, až když jsem otěhotněla, to už jsem vůbec nevěděla, jak dál. To už přece nešlo jen o mě!?" vykřikne málem a hlas se jí zlomí.
Někdy člověku ukáže cestu náhoda. A člověk po ní jde, aniž by věděl, proč a kam. Ale je to cesta.
"Prohlídla sis ho dobře? Opravdu ho nechceš?" ptá se ta starší. "Ale mami, opravdu ho nechci." "Rozmyslela sis to?" ujišťuje se matka. "Prosím tě, co bych si na tom měla rozmýšlet. Když ti říkám, že ho nechci, tak ho nechci." "Já jen abychom se nemuseli vracet." "Prosím tě pojď." Odcházejí, jedna zavěšena do druhé. Obě mají vyhrnutý límec, obličeje se dají ve slabém světle pouličních luceren sotva rozeznat. Slyším křupání sněhu pod jejich nohama.
Probouzím se. Už zase sny, plné halucinací. Jsem snad kabát ve výkladu, aby si mě takhle vybíraly? Vím, z čeho to je: Je pondělí ráno, výměna ložního prádla a jediný den v týdnu, kdy dochází k setkání místních žen se mnou. Svlečené prádlo musí být odevzdáno do devíti hodin. Vím, jak to bude: Pokojské chodí na sedmou, do půl osmé posedí, dají si kafe a zakouří si. Ještě tak do osmi to vydrží - však on mladý pán vstane, času dost... Od osmé už začnou být nervózní, budou poletovat po chodbě, budou se houfovat. Ve tři čtvrtě na devět se utvrdí v tom, že něco se udělat musí. Nejdřív uslyším slabé zaťukání, potom zaklepání, abych za deset minut devět - to už si budu připadat jako pan Wolodyjowskij - uslyšel klíč v zámku. Vejdou dvě - starší vpředu, ta se bude sápat po mé posteli, potažmo po mně, mladší se smetákem vzadu. Ostatní budou stát ve špalíru u dveří, aby jim kryly záda.
Znáte tu fotografii Helmuta Newtona, je na ní několik nahých žen, jmenuje se "Přicházejí"?
Helena strašně ztloustla. Zhotovil jsem pro ni zvláštní rám, do kterého jsem ji před spaním přivazoval, to když už její břicho bylo tak kulaté, že Helena se na něm nedokázala udržet a padávala z postele. Ještě že jsme měli ložnici jako samostatnou místnost, kam jsme nepouštěli žádné návštěvy, kdyby viděly ten rám s řemeny, nevím, co by si o nás pomyslely. (S důtkami problém nebyl, vešly se do nočního stolku.) Jen aby postel vydržela, říkal jsem si. Nakonec Helena zmizela. To bylo divné, nečekané. Jako ta její obezita. Ale ženy jsou už takové, nabudou jako těsto, najednou je jich všude plno, aby hned zase zmizely jako bublina z bublifuku. Helena byla taky taková, dělala samé nečekané věci. Nějaký čas jsem ještě vyhlížel za naší chýší, zda neuvidím její zakulacenou siluetu kdesi daleko na obzoru, ale marně. Helena se už neukázala. Přemýšlel jsem, jestli nemám celou záležitost ohlásit na policii, určitě by něco našli, aspoň nějaké ty otisky prstů nebo popel z cigaret, to člověka uklidní, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou. Buď v lese zabloudila, protože přes břicho neviděla na cestu, nebo někde uvízla při sběru kořínků, nebo se sehnula a sama se nedokázala zvednout, nebo prostě praskla. Probírali jsme to s chlapy v hospodě. Nikdo to nechápal. "Všechny chtějí být štíhlé jako laňky," řekl kdosi. "Tuhle jsem četl, že dvě ženské raději zašly, než by ztloustly," řekl druhý. Ano, přesně takové jsou ženy: raději by zemřely, než aby ztloustly, říkal jsem si. Kam ale jenom ta chudák Helena mohla zajít?
Zvenku to byla dost obyčejná česká hospoda, s nemytými okny a zažloutlými záclonami, skrz které nebylo vidět ani dovnitř, ani ven. Na školní tabuli vedle vchodu bylo bílou křídou načmáráno: Bramborový salát s majonézou, smažené býčí koule. Posadili jsme se za špinavý, vikslajvantem potažený stůl.
Jiří měl toho dne špatnou náladu. Když mu vítr vzal použitý ubrousek z talíře, místo aby jej zvednul, kopal jej nohou až k odpadkovému koši.
"Bramborový salát s majonézou..." řekl jsem, když konečně přišel číšník. Zarazil jsem se. Podíval jsem se na číšníka. Číšník Jiří se podíval na mě. Podíval jsem se na Markétu, pak na slečnu u vedlejšího stolu. Nikdo nic neřekl, takže to zase zůstalo na mně: "Smažené býčí koule," objednal jsem, "dvakrát." "A k pití?" zeptal se číšník. "Co si dáš k pití?" zeptal jsem se. "Mattonku," řekla. "Mattonku a pivo," řekl jsem směrem k číšníkovi. "Takže dvě mattonky a pivo?" zeptal se číšník. "Ne," řekl jsem, "mattonka je pro slečnu, pivo pro mě." "Aha," řekl číšník a odpochodoval. "Michal je zvrhlík," řekl jsem, "vybírá si lobotky." "Kdyby jenom to," dodala. "Vybírá si klonované. Teď zrovna chodí s mladou Marilyn. Znáš ji?" Zavrtěl jsem hlavou. "Vypadá fakt jako Monroe za mlada." Neměl jsem loboty rád. Lobotky už vůbec ne. "Nevědí nic o životě, protože nevědí nic o smrti," řekl jsem. "Koho myslíš?" zeptala se. Než jsem stačil odpovědět, z kuchyně vyšel kuchař v zakrvácené zástěře. V ruce držel řeznický nůž. "Hele, Franto, pocem," zavolal. Muž patřící ke slečně sedící u vedlejšího stolu se zvednul. Potom oba zmizeli v kuchyni. Za chvíli vyšel zase číšník. Na podnose měl dvě porce smažených býčích koulí, bramborového salátu s majonézou, mattoni, pivo. Slečna od vedlejšího stolu se po mě smutně podívala. Helefrantapocem se toho večera už neukázal. Pustili jsme se do jídla.
Porady u Sochora začínaly v devět. Totiž, měly začínat přesně v devět, inženýr Sochor ale obvykle ještě telefonoval nebo s někým něco vyřizoval. Tentokrát ne. Tentokrát začala porada přesně. Seděli jsme s paní Adamcovou v hlubokých, plyšem potažených křeslech v kanceláři inženýra Sochora, kde inženýr Sochor soptil.
Kam ale jenom zmizela paní Adamcová, copak si nesedala vedle mě? Polstrování bylo v barvě lüscherova zelená, šaty paní Adamcové byly v barvě lüscherova zelená, opravdu zvláštní shoda okolností. Tak tohle paní Adamcové nezapomenu!
Inženýr Sochor měl jednu zásadu: Nepropustím žádného člověka. Ta zásada nebyla v postkomunistických Čechách zase tak neobvyklá, byla to zásada manažerů, kteří kromě špatně placeného pracovního místa neměli co nabídnout.
Sára usrkávala čaj. "Copak to bylo? Slyšela jsem nějaký rámus," starala se. Sára byla Sochorova sekretářka. Bylo veřejným tajemstvím, že Sochor Sáru nenávidí a že ji nepropustil jenom díky oné své zásadě, možná jediné, kterou měl. Místo odpovědi jsem mávnul rukou. "Nic si z něho nedělejte," zašeptala spiklenecky, "za chvíli dostane čaj, to mu udělá dobře." Copak Sára, ta se vyzná. Všude bylo plno lobotů, a Sára byla cítit člověčinou na sto honů. "Znáte tu písničku?" zeptala se. "Jasně, Walking on the Milky Way od OMD," řekl jsem. "Od rána jsem ji slyšela už pětkrát," řekla, pomalu se zvedla a přeladila rádio. "Co to znamená OMD?" zeptala se, když se zase posadila. "Orchestral Manoeuvre in the Dark," řekl jsem. "Já věděla, že vy to budete vědět." pravila spokojeně.
Když jsem přišel do Prahy, znal jsem nejen názvy písniček, které běžně hráli, ale obvykle i jejich autory a celou jejich historii. Brněnské stanice, které jsem poslouchal doma, totiž písničky komentovaly. Pražská rádia neměla na slova čas. Vysílala jen hudbu a reklamy. Sára si mých znalostí všimla a občas mě takhle zkoušela. Většinou jsem věděl. "Tohle je Sheryl Crow," řekl jsem už bez vyptávání. "Předtím zpívala u Michaela Jacksona," doplnil jsem. "To bych do ní neřekla," řekne Sára. "Já taky ne," ale každý to myslíme jinak. Sářin hlas je k Jacksonovi plný obdivu. Raději stočím řeč jinam: "Jim Crow je v Americe přezdívka pro černocha a rasovou otázku vůbec." To už se vysloveně chlubím.
Zvoní telefon. Sára opatrně pokládá hrnek s čajem, uvolněnou rukou zvedá sluchátko a říká: "Prosím." Porušuje tak první Sochorův příkaz, ohlašovat se jménem firmy a následně jménem vlastním. Chvíli je ticho, potom Sára řekne: "Není tady." Potom zase ticho, nebo skoro ticho, to jak jí někdo něco vysvětluje, jako by kdesi v koutě škrábaly myši. Sára přitom čajovou lžičkou, kterou drží v druhé ruce, odklepává rytmus řeči neznámého, jako dirigent, který se opožďuje za svým orchestrem. Potom řekne ještě jednou, tentokrát hlasem, který nepřipouští odpor: "Není tady." "Jak to, že tu nejsem!?!" ozve se najednou z vedlejší místnosti. Ve dveřích se zjevil inženýr Sochor v celé své velikosti. Sára beze slova pokládá sluchátko. "Nebyl jste tady," říká s provinilým úsměvem. To je její oblíbená hra, vymýšlí si z nudy, a taky proto, aby si ušetřila práci, nesmysly. Inženýr Sochor se může uvztekat. "Copak nevíte, že jsem vedle?" zařve. Když ho tak pozoruji, brunátného, jak se těžce opírá o veřeje dveří, napadá mě, že jestli ty dva někdo neodtrhne, Sára Sochora zabije.
Do pokoje zasvítilo zimní slunce, posílené reflexemi čerstvě napadaného sněhu. Paprsky pohladily dvě do sebe zaklesnutá těla, neživě ležící uprostřed rozložených matrací.
Zaslechl její vydechnutí, to jak do ní ze spánku strčil. "Promiň, Lenko," zamumlal, otočil se na druhý bok a spal dál.
"Tak Lenka?" zaregistrovala. Ještě chvíli ležela bez hnutí. Potom se zvedla, nohy opatrně vystrčila z postele. Zašátrala po pantoflích. Obutá odešla do koupelny, aby se cestou bytem oblékla. Vyběhla do chladného rána. Jmenovala se Anna.
Probudilo mě klapnutí. Připomnělo mi to dětství, kdy mě tenhle zvuk budíval málem den co den, to jak rodiče odcházeli do práce. Natáhl jsem ruku - místo vedle bylo prázdné. Jsem snad David Copperfield, aby vedle mě ženy mizely? napadlo mě.
Myšlenkami jsem se vrátil ke snu. Zdálo se mi o Lence. Kdyby byla pravda, že velký nos prozrazuje vášnivost, Lenka by musela mít nos jako okurku. Teda, s tou Annou je to záhada. Možná je v koupelně. Zkusil jsem zavolat: Anno, Aničko... Nic. Vstal jsem a šel se podívat, pak jsem se vrátil do postele.
Praha 24. 1. 1997:
Rozšířili se noví mikrobi. Meningokol zabil čtyřměsíční dítě, přečetl jsem novinový titulek komusi v tramvaji přes rameno. Kdo by nepomyslel na loboty. Noviny jsem si koupil, článek vystřihl a pečlivě uschoval. Potvrdil mi, co jsem beztak věděl dávno: V přírodě nemá skutečná síla skoro nic společného s velikostí.
Když jsem se zase vypravil za Sárou, protože jsem potřeboval mluvit s inženýrem Sochorem, seděla za stolem a pochutnávala si na jogurtu. Posadil jsem se do křesílka pro návštěvy a čekal. Sára, kromě toho, že jedla, jako obvykle telefonovala: "Hm," řekla, a za chvíli zase "hm". S plnou pusou stejně moc mluvit nemohla. Seděl jsem, čekal, přemýšlel o meningokolech, o poměru velikosti ku síle, o inženýru Sochorovi a o Sáře, poslouchal, jak Sára říká hm, hmm, aha, ano, hm, hmm a napadlo mě, že takhle nějak to asi zní, když Sára souloží.
Navečer přišla Laura, má plavovlasá učitelka angličtiny. Nejen že učitelka angličtiny, Laura je skutečná a opravdová, rodilá, nefalšovaná Angličanka. Původně přišla do Prahy s úmyslem studovat zde historii zaalpského baroka. Snažil jsem se ji svést, ale kdykoliv jsem se o cokoliv pokusil, stáhla se a řekla, že mi nerozumí. Jinak byla velmi milá a neuvěřitelně trpělivá.
"Snažila jsem se toho Čecha naučit alespoň základy gramatiky a dobrého vychování, ale on si to stále pletl, tedy jedno do druhého. Kdykoliv chtěl projevit dobré vychování, chyběla mu gramatika, kdykoliv jsem od něj očekávala gramatiku, chybělo mu dobré vychování. Doufala jsem, že ho brzy budu moci představit svým britským přátelům, které jsem si tou dobou už stačila v Praze udělat, rodičům, kteří se mě chystali navštívit, i širší rodině u nás v Anglii, ale ten Čech ne a ne si dát říci. A tak jsem termín představení odkládala a odkládala, až byl odložen na neurčito."
Přibyl jsem do Londýna krátce před koncem března. Ačkoliv nechápu, jak jsem to mohl vědět, byl jsem si jist, že je konec března. Obloha byla růžová a město zelené jako měděnka. Podařilo se mi najít výhodný podnájem v dřevěném baráčku v Kensington Gardens. Chodil jsem si prohlížet památky, četl knihy a připravoval se na zkoušku doufaje, že se mi zde podaří zdárně dokončit svá studia. Studoval jsem dějiny umění.
Jednoho nedělního odpoledne jsem se vydal na sever, abych navštívil slavné Madame Tussaud`s Museum. Figuríny se leskly v nazlátlém světle, podrážky úžasem oněmělých návštěvníků šustily po podlaze. Prohlížel jsem si všechny ty bizarní postavy s pocitem, že i já, ač dosud živý, sem na základě jakýchsi zvláštních souvislostí patřím. Pak jsem to uviděl:
Naproti Hitlerovi stála žena v červeném plášti, na tváři měla lehký úsměv, jaký mívají lidé po šampaňském. Kdo by to mohl být? Že by Eva Braunová? "Proč si mě tak prohlížíte?" řekla najednou. Lekl jsem se a zmateně ucouvl. "Není to od vás právě zdvořilé," dodala. "Promiňte, nevěděl jsem..." Zvážněla: "Jste cizinec?" "A...ano," vykoktal jsem, "student." "A co děláte tady?" Pokrčil jsem rameny: "To, co všichni." "Všichni ne," zavrtěla hlavou, "všichni se takhle nedívají."
Jmenovala se Irene a pozvala mě k sobě, do svého bytu na Oxford Street. Za oknem ložnice bylo vidět divadlo Dominion, zvláštní ale bylo, že okenní tabule a budova divadla nebyla oddělena ulicí, ale nanejvýš několika centimetry volného prostoru. Najednou je to zase náš starý dům, jen na stěně visí dva zkřížené samurajské meče, které tam nikdy nebyly. Jejich lesk mě oslnil tak, že jsem upadl a omdlel.
Když jsem se probral, ležel jsem v posteli. Irene ležela vedle mě. Oba jsme byli nazí.
Od první chvíle nade mnou měla podivnou moc. Když jsem si vyladil zprávy - News Roundup, slyšel jsem je jejím hlasem a namísto "evakuace" ohrožených obyvatel jsem slyšel "ejakulaci" ohrožených obyvatel a v předpovědi počasí úplně nezpochybnitelně místo "erupcí" na Slunci předpověděli "erekce" na Slunci.
"Jak se řekne tohle?" zeptal jsem se. "Bosom," řekla. Ve tváři měla zase ten lehký úsměv, jako by říkala: Tak to jsem teda zvědavá... "A tohle?" vyzvídal jsem. "Belly," odpověděla. "A tohle je bellybutton," dodala a ukázala si na pupek. Button? To přece znamená knoflík? Co kdybych to zmáčknul? napadlo mě. Vypískla. "Já bych spíš řekl, že knoflík je tohle," řekl jsem. "To je nipple," poučila mě. "A tohle? Jak se řekne tohle?" "Consult your dictionary!" odstrčila mě. Klín měla hebký a vlhký, jako by ho někdo polil teplým mlékem.
Příští týden jsme navštívili londýnskou zoo. Toho odpoledne se dály neuvěřitelné věci. Obrovský orangutan před našimi zraky onanoval. Šimpanzi se s řevem spouštěli ze svých lián, slon - masochista tloukl chobotem o betonovou bariéru. Všichni samci z celé zoo toužili po mé Irene.
Cestou domů jsme míjeli hloučky barevných mužů, jejichž těla splývala s nadcházející tmou. Bělma jejich očí svítila do noci jako požáry tropických pralesů. Všichni samci z celé zoo a z celého Londýna toužili po mé Irene.
Také tentokrát jsem přijal její pozvání. Těžké dubové domovní dveře s masívním kováním byly pootevřené a rám dveří byl odřený, jako by dveře někdo páčil. Jestli ano, musela to být strašná síla, která dveře otevřela. Neměl jsem čas si všechno pořádně prohlédnout, protože Irene mě táhla dovnitř. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsme nemuseli volat domovníka, aby nám otevřel, věděl jsem, že Irene se s domovníkem, hrubým, robustním chlapem, špatně snáší, taky proto, že to byl Rumun a neuměl ani pořádně anglicky, na druhou stranu jsem se začal bát o naši bezpečnost. Když jsme procházeli kolem dveří domovníkova bytu, všiml jsem si, že jsou pootevřené a veřeje jsou odřené přesně tímtéž způsobem, jako byly ty u domovních dveří. Všichni samci z celého Londýna toužili po mé Irene.
Ležel jsem v posteli ve svém domku a poslouchal, jak bezlisté větve drhnou o dřevěnou střechu. Vytvářelo to zvuky, jako když se na moři houpe loď. V hlavě se mi odvíjela cívka filmu, jehož promítání se mi nedařilo zastavit: Když jsme se zastavili přede dveřmi Irenina bytu a Irene hledala v kabelce klíče, z kabelky jí něco vypadlo. "Nevěděl jsem, že kouříš," řekl jsem, protože jsem si myslel, že je to zapalovač. Shýbl jsem se. Kovově to zastudilo. Na zapalovač to bylo příliš velké. "Nekouřím," řekla, a strčila revolver zpátky do kabelky. Následovala scéna, která se odehrála cestou od Irene: Zastavil jsem se před dveřmi domovníkova bytu. Špičkou boty jsem strčil do dveří, ty se pomalu otevřely. Nakročil jsem dovnitř. Podlaha byla potažena rudým běhounem. V koupelně se svítilo. Bylo slyšet, jak kape voda. Udělal jsem krok zpátky. Možná to není voda, co v koupelně kape, napadlo mě. Tehdy poprvé jsem ucítil strach. "Vypínač je nalevo od výtahu," ozval se Irenin hlas odkudsi shora zvenku. Otočil jsem se, vyběhl z bytu a pelášil pryč.
Vstal jsem a nervózně přešel po místnosti, abych se po chvíli zase položil do postele. Nakonec se mi podařilo usnout.
Zdálo se mi, že muzeum voskových figurín se prolnulo se sousední zoo. Krajta škrtila Marilyn Monroe. Napoleon pronásledoval divoká prasata.
Následoval sen o Irene. Zdálo se mi, že mě navštívila, že sedí na mém divanu, že vytahuje doutník ve tvaru penisu. Připálil jsem jí svíčkou. Ze svíce skanula krvavá slza. Irene vydechla kouř, potom odklepla popel. Popelník měl podobu dámského přirození. Probudil jsem se.
Naházel jsem několik nejnutnějších věcí do kufříku a vyběhl ven. Když jsem se po chvíli ohlédl, nad střechou mého domku už poletoval první červený kohoutek. Od té chvíle jsem se už jenom bál.
Utíkal jsem na jihozápad, směrem k Victoria Station. Věděl jsem, že se mi to nemůže podařit. Přesto jsem utíkal, hnán pudem sebezáchovy.
V úzké uličce až u náraží mě předjelo auto. Zastavilo na chodníku. Vystoupili dva muži. První byl, k<\f>mému nemalému překvapení, nápadně podobný rumunskému domovníkovi. Ten druhý vypadal docela obyčejně, dost ošuntěle. "Hele, mladej, zůstaň, kde jsi," zavolal jeden. Věděl jsem, že jsem u cíle. Zastavil jsem se a snažil se nabrat dech.
První vytáhnul samopal. Chvíli se o něčem dohadovali. "Hej, mladej," houkl druhý, "nevíš, jak se do toho strká zásobník?" To jsem tedy doufal v důstojnější smrt, pomyslel jsem si. "Musíte nasadit zespodu a zacvaknout," zavolal jsem.
Konečně se jim to podařilo. Jeden z nich na mě namířil. Druhý vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Bylo slyšet zahřmění. V prsou jsem ucítil bolest. Všichni samci z celého Londýna toužili po mé Irene. Moje krev krásně vystříkla a jako reklama na kečup nádherně zazářila v ranním slunci. Za chvíli přijedou popeláři. Jestli si mého těla všimnou, určitě je odklidí.
"Kurva, Sáro, víte kolik je hodin?" "Tři čtvrtě na devět," řeklo sluchátko Sářiným oficiálním hlasem. "Máte ihned přijít k inženýru Sochorovi," pokračovalo škodolibě. "Jste už na cestě? Většinou už jsou tady," zaševelila nakonec. Nezdržoval jsem se s odpovědí a vypnul mobil. Za chvíli ji Sochor donutí zavolat znovu a já nechci nikomu nic vysvětlovat. Teď sebou budu muset hodit.
Vstávání nikdy nebyla moje silná stránka. Tělo mě bolelo a v nohách jsem snad měl mraveniště. Cestou jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi náhodou našel v občanském soudním řádu paragraf, podle kterého má notář právo prohlásit člověka za živého. To bych taky někdy potřebovala, řekla tehdy Sára. Řeknu si jí o kávu, napadlo mě. V Indii se prý děkuje za možnost někoho obdarovat. Podle této logiky by mi Sára měla poděkovat, když jí nabídnu tak báječnou možnost. Stejně jsem ale zvědavý, jestli mi poděkuje, nebyl jsem na ni zrovna milý.
Pojízdná židle, na níž Sára obvykle sedávala, byla prázdná. Panenka na poličce měla oči zavřené. Oba telefony vyzváněly, ale nikdo je nezvedal. Taky elektrická konvice byla prázdná a studená. Nalil jsem vodu a sepnul spínač. Pak jsem vstoupil do místnosti inženýra Sochora. "Posaďte se," zavelel, aniž zvedl hlavu od papírů.
Sedím za stolem a zírám z okna. Ranní káva mě sice probudila, těžko bych ale mohl říct, že by mi dala chuť do práce. Sára se už kolikátý den neukázala a já se na ni nechci ptát. Obraz aut jezdících v ulici je podmalováván hovorem kolegů:
"Myslíte, že né?" ptá se inženýr Vrabec. "Indikace znamená, že někomu něco naznačujete, rozumíte?" říká Libor. "S tím s vámi naprosto souhlasím," slyším hlas inženýra Vrabce. "No jo, on člověk někdy použije slovo, ani vlastně neví, co znamená," řekne inženýrka Adamcová a je slyšet, jak kouše do jablka. "Tak dobře, jsem dohodnutí, zítra ve třičtvrtě na deset. Ještě bychom se měli domluvit, kde se sejdeme," říká inženýr Vrabec. Rozhovor se podivně rozkládá. "Naznačovat neznamená, že to tak je, ale že by to tak mohlo být," trvá Libor na původním tématu. "Neříkal jsem, kdy se sejdeme, na tom jsme se přece domluvili, ale kde se sejdeme, rozumíte, kde, kde..." "Naše výsledky nejsou vůbec tak špatné, jak říkáte..." tvrdí Libor. Otáčím hlavu. Inženýr Vrabec drží sluchátko, Libor drží sluchátko, každý vede svůj vlastní hovor. Inženýrka Adamcová neříká nic. Nedostala žádné úkoly, a tak si hledí svého jablka. Na mém stole zvoní telefon. Když ho zvednu, ozve se: "Sára." Řekne to s takovou samozřejmostí, jako by byla jediná Sára na světě. Má pravdu, vím, že je to ona. "Kde jste, odkud voláte?" ptám se. "Z Mnichova," šokuje mě. "Proboha, Sáro, co děláte v Mnichově?" "Pečuji o děti," šokuje mě znovu. "Cože děláte?" "Pečuji tady o děti," řekne zvolna, slovo od slova. "Totiž o dítě," opraví se. "Nevěděl jsem, že máte dítě," řeknu. "Mám, ale jenom na starosti," zahihňá se. "Pracuji jako au pair. A jsem v tom dobrá," dodá na vysvětlenou, kdybych měl náhodou pochybnosti. "Já myslel, že vy jste dobrá ve všem," řeknu jízlivě. Mlčí, asi jsem ji urazil. "A co Sochor?" ptám se. "Hm," řekne. "Co hm...?" Buď se jí nechce mluvit, nebo má v puse zase jogurt, ne-li něco horšího. "Rozešli jsme se," řekne nakonec. Chvíli je ticho. "Byl jste poslední telefon, který jsem pro něho vyřídila," vysvětlí mi. "Napadlo mě to," řeknu já. "Přijedete za mnou?" zeptá se najednou. Reaguji kupodivu pohotově: "Měl bych?" "Proč ne?" odmlčí se. "Nikoho tu neznám," dodá. "Musíte mi na vás dát spojení," říkám. Diktuje mi: "Tři, osm, devět..." Mí spolupracovníci mohou slyšet, jak opakuji: "Tři, osm, devět..." "Předčíslí do Mnichova je osmdesát devět. A Německo má čtyřicet devět. Musíte vytočit nulanula..." "Já vím," přeruším ji. "Kdy se vám to hodí?" Když jsem položil sluchátko a rozhlédl se, nikdo kromě mě v místnosti nebyl. Všichni najednou někam zmizeli.
Čekáte-li na ženu, nezbývá vám, než se dívat po ženách. Podle mé matky by to bylo neslušné. Podle mé matky je ovšem víceméně všechno nějak neslušné, takže nakonec je jedno, co člověk dělá, protože něco koneckonců dělat musí. V tom se z davu žen v ulici vyloupla jedna - Helena. Nebyla vůbec obézní, asi ji v tom Německu moc dobře nekrmili, napadlo mě. Jak se blížila, rty se jí roztáhly do úsměvu, přesně tak, jak to vždycky dělávala. Napadlo mě, že se na mě už dlouho nikdo neusmíval.
"Ahoj," řekla, jako bychom se viděli naposledy včera. "Ahoj," řekl jsem neutrálně. "Psala jsem ti," řekla. "Přestěhoval jsem se," řekl jsem. "Když jsem náhodou zjistila, kde pracuješ, volala jsem ti do práce, ale nikdy jsi tam nebyl." "Já že tam nebyl?" Díky inženýru Sochorovi jsem tam byl ve dne v noci. "Jaká byla cesta?" zeptal jsem se raději. "Docela to ušlo," rozhlédla se po nástupišti: "Budu se tu muset trochu zabydlet." Praha jí slušela. "A co ty?" zeptala se. "Všechno při starým. Nestěžuju si." řekl jsem. "Měl by ses oholit," řekla. "Přijelas na dýl, nebo zase hned odjedeš?" "Ještě se budu muset vrátit, ale pak už to bude na dýl. Mám tady práci." řekla. "Pro jednu německou firmu," doplnila. Chvíli bylo ticho. "Vrátit?" zeptal jsem se. Kam se chce vlastně vrátit? přemýšlel jsem. "To mluvíš o těch tvých věcech?" zeptala se. "O jakých věcech?" zeptal jsem se. "Přece o těch tvých obrázcích, co jsem ti tehdy odnesla," usmála se, tentokrát provinile. "Všiml jsem si, že se mi nějaké ztratily, ale nenapadlo mě..." "Myslela jsem si, že by mě to mohlo uživit, aspoň zezačátku," vysvětlovala. Zase bylo ticho. "Chtěla jsem mít něco s sebou. Nějakou jistotu, rozumíš?" "A pomohlo ti to?" zeptal jsem se. Rozhodila ruce: "Nikdo o ně nestál. Dovedeš si to představit, vejde těhotná holka, už na mě to těhotenství bylo pořádně vidět, a začne s tím mávat někomu před očima. Většinou vůbec nepochopili, co po nich chci." "Ty jsi to nechala roznášet nějaké těhotné holce?" zeptal jsem se. "Byla jsem v pátém měsíci, když jsem od tebe odešla," řekla. Znělo to výhružně, bůhvíproč. "Ale teď se ti daří dobře," ujišťoval jsem se. "Teď se mi daří dobře," potvrdila. "A vrátit se chci pro syna." "Ty máš syna?" podivil jsem se. "Ty máš syna," překvapila mě. "Já mám syna?" zeptal jsem se. "Samozřejmě že máš syna," řekla. Zase bylo ticho. "Co dělá teď?" zeptal jsem se. "Stará se o něj jedna žena. Ostatně, můžeš jim zavolat, je to Češka." Aby tak Sára! napadlo mě. Co by si asi řekly, kdyby se ty dvě setkaly? A chtěl bych, aby se Sára starala o moje dítě? "Chceš číslo?" přikývl jsem. "Čtyři, tři, sedm..." diktuje mi. "Předčíslí pro Mnichov je osmdesát devět. A pro Německo..." "Já vím, čtyřicet devět," doplnil jsem. "Měli bychom se vzít," řekla po chvíli.
Napadlo mě, že bych měl napsat matce.
Sára mě čekala u autobusu. Za ruku se jí držela fakt úplně malá holčička. "Seznamte se, Natálie," řekla Sára obřadně, když jsem vystoupil. "Nemůže mi přece rozumět," řekl jsem. Sára se usmála a pokrčila rameny: "Nemůže," souhlasila. Natálie se taky usmála, asi spíš rozpaky z té nezvyklé situace. Napadlo mě, že se seznamuji s touhle Sářinou chráněnkyní, zatímco kdesi v tomto městě žije můj syn, kterého neznám a kterého jsem nikdy neviděl, ve městě, kde kdysi sídlila Svobodná Evropa, než se její sídlo přesunulo do Prahy, kam se možná brzy přestěhuje i můj syn.
Protože autobus přijel přesně a ubytovávání zabralo sotva hodinu, měli jsme spoustu volného času. Byl pátek, lidé se vraceli z práce nebo se už chystali na víkend. Sára vzala velkou tašku nacpanou věcmi a vyrazili jsme do parku.
Park byl plný ticha starých lidí, rušeného jen občasným křikem převážně tureckých dětí, takže to vypadalo, jako bychom byli v džungli, kde němečtí důchodci pečují o barevné děti. My dva tu zastupovali poněkud atypický věk, i když Sára tolik ne, protože bylo vidět i několik žen Sářina věku, které tu byly s dětmi.
Cestou zpátky jsme potkali jakýsi průvod, lidé nesli vlajky a fábory a křičeli jakási hesla, kterým jsem nerozuměl. Na jednom z transparentů, který rozvinuli jako by speciálně pro nás, stálo: Třetí svět pro všechny! Možná jsem to ale špatně přeložil.
V noci jsem měl zvláštní sen:
Odehrával se v Africe, kam jsem byl pozván přítelem na lov lvů. Bylo tam hodně zelené a žluté. Pak se barvy změnily: Hledal jsem veřejný dům ve městě, které bylo šedivé a bílé, a když jsem se zeptal jakéhosi dítěte, odpovědělo dost zvláštně: "Všechny domy jsou veřejné v tomhle městě, pane." Pokusil jsem se vysvětlit mu obvyklý význam slov "veřejný dům", dítě to kupodivu rychle pochopilo a ukázalo na zděný dům uprostřed náměstí.
Když jsem vešel, dlouho jsem se rozkoukával, protože moje oči si jen těžko zvykaly na přítmí v místnosti.
Naproti dveřím, kterými jsem vstoupil, seděla stařena, v rukou držela ohlodanou stehenní kost, která jako by byla z dob, kdy tu obývali lidojedi. Když mě uviděla, zatleskala, vlastně nezatleskala, spíš zaplácala dlaní o stehenní kost. Na to znamení mě obklopily dívky a začaly mě svlékat. Když jsem se na ně podíval, musel jsem se odvrátit, neboť takovou sešlost zrůdiček jsem jaktěživ neviděl. Stařena znovu zatleskala, tentokrát opravdu a v nastalém tichu poručila: "Přiveďte Milou Zlatou." Přivedli mladou dívku, opravdu krásnou, kterou jsem měl nejen tu noc, ale kterou jsem si z toho domu odvedl k sobě, která mi porodila dceru a stala se tak mojí ženou.
Jenomže v manželství to neklapalo. Milá Zlatá si začala do mého domu zvát svoje přítelkyně, a když přibyli i přátelé, začal jsem dávat za pravdu onomu anonymnímu dítěti s jeho tvrzením, že všechny domy v tomto městě jsou tak trochu veřejné.
Potom se stala zvláštní událost: Mého přítele, dosud jediného, kterého jsem ve městě měl, sežral na lovu lev, přesněji lvice. Bylo to opravdu zvláštní, přítel byl zkušený lovec a ti, kteří to viděli, tvrdili, že měl dost času ke střelbě. Že by puška nevystřelila? I tuto možnost prozkoumali, ale prokázalo se, že byla nabitá a úplně v pořádku. Potom jsem lvici sám uviděl, pila z druhého břehu řeky, u níž stál náš dům. Ve chvíli jsem pochopil, proč přítel nevystřelil: Lvice měla podobu mé ženy, mé Milé Zlaté. Lvice mě pak pronásledovala, ale já ji nedokázal zastřelit, nebo to možná byla pouhá vidina, ale já se jí nedokázal zbavit. Sen skončil stejně jako zatím skončily všechny moje sny: Probudil jsem se.
Dopoledne jsme šli zase s Natálií na pískoviště do parku. Zatímco si Natálie hrála, vyprávěl jsem sen Sáře.
"Člověk se musel stát nepřítelem sám sobě, aby pochopil, jak je zlý a nebezpečný," řekla. Kam na to proboha jenom chodí? Že by to měla z té včerejší demonstrace?
Později jsem zaslechl Natálii: "Jó, milá zlatá," řekla.
"Co si to tam šuškáš?" zeptal jsem se, abych se ujistil.
"Jó, milá zlatá," opakovala. Česky a úplně zřetelně. Zvláštní shodou okolností se právě v té chvíli odkudsi vynořily dvě německé, jako z pohádky vyloupnuté babičky, a když uviděly nás tři, jedna z nich řekla: "Na, da sind sie aber herrlich Familie!" (Jaká nádherná rodina!)
Svlékl jsem župan a lehl si za ni do postele. Strčila do mě: "Povídej mi něco," řekla. "Co třeba jako?" "Tak, to je jedno. Třeba co máš rád?" "Zvláštní historky," řekl jsem. "Víš, když se stane něco takovýho zdánlivě úplně bezvýznamnýho. Viděl jsem to v Praze: Muž šel ulicí a něco křičel, a kdyby člověk nevěděl, že má v ruce mobilní telefon, nutně by si musel by si myslet, že je to blázen trpící samomluvou. Myslíš, že to někoho zajímalo? Lidé ani nezvedli hlavy. Nemohli ten mobil vidět..." Zdálo se, že neposlouchá. "Tohle jsme mohli dělat v Mnichově..." zasnil jsem se. "Co jako?" "Vyspávat, vykládat zvláštní historky, milovat se..." "Mohli, kdyby mě nevyrazili," řekla. "Tebe vyrazili? Že ses nepochlubila," řekl jsem. "A proč sis myslel, že jsem přijela?" zeptala se. "Tak tebe vyrazili..." konstatoval jsem. "A kvůli komu asi?" "Kvůli komu?" vrátil jsem jí otázku. "No, kvůli tobě, přece." "Kvůli mě?" "Nó, kvůli tobě, miláčku. Sousedi řekli paní domácí, že jsi u nás byl. Tak mě vyrazili," řekla. "To byla zvláštní historka?" zeptal jsem se. "Řekni ještě nějakou!" poručila namísto odpovědi. "Když jsem jel od tebe, v autobuse to vonělo po vanilce," začal jsem, "ostatně, stejně, jako cestou k tobě." "Možná to byl stejný autobus," řekla. "Možná," připustil jsem, "i když řidič byl jiný. Průmyslová krajina za oknem zvolna nabývala zemědělský ráz. Přibývalo vesnic a ubývalo měst, lidé chodili v krojích, občas někdo zanotoval počátek písně a ostatní se přidali," pustil jsem fantazii na špacír, jak by řekl můj otec. "To už jsem byl na své rodné Moravě, kde je uzené, víno a slivovice, kde jsou lidé na sebe milí a kde čas běží pomalu." "Nech těch pitomostí a mluv vážně," ohradila se. "Co se ti nezdá, takhle si Moravu přestavují Pražáci," řekl jsem. "Normálně vypravuj," řekla. "Jedna mladá žena v autobuse chtěla něco říct řidiči," začal jsem znovu. "Protože měla sedadlo vzadu, musela projít uličkou přes celý autobus. Aby nespadla, přidržovala se nosiče zavazadel, který je v autobuse, stejně jako v letadle, nad hlavami cestujících. Stačilo zvednout hlavu, aby člověk uviděl její veliká kývající se ňadra." Strčila do mě: "Teda, nech toho..." řekla. "Počkej, to není celé," řekl jsem a pokračoval: "I když nebyla noc, skoro všichni spali a skoro nikdo se nedíval." "A ty ses díval?" zeptala se. "Já se díval," přisvědčil jsem. "Ti ostatní byli slušně vychovaní," řekla. "Spát, co je na tom slušnýho?" zeptal jsem se. "Slušný je se nedívat," řekla.
"Pak je tu celkem pět nemovitostí," řekl jsem jako vrchní, který sčítá účet. "Jaké nemovitosti?" zeptala se. "Můj pražský podnájem. Tvůj mnichovský byt, který jsem navštívil. Rovněž podnájem. Tenhle můj moravský byt v tomto domě plus další dva byty sousedů, v nichž jsme se ubytovali," řekl jsem. "Dočasně," doplnila mě. "Dočasně," potvrdil jsem.
Zajímavé bylo, že ačkoliv jsem vystřídal tolik různých bytů a ubytování, a to nejen v posledních dnech, ale v životě vůbec, v mých snech vystupoval pouze jeden dům, dům, ve kterém jsem se narodil. Byl to starý rozlehlý dům, jehož půdu se místní JZD z nedostatku jiných skladových prostor rozhodlo využít jako sýpku. Přetížili ji vlhkým zrním, takže nám popraskal strop v ložnici. Bál jsem se tam spávat od doby, co jsem se probudil pod nánosem prachu z opadané omítky. Dodnes mě budí rachot padajícího kamení z<\f>bortícího se stropu z mého vlastního snu.
"Povídej ještě něco," zaprosila. "Co jako?" užil jsem její věčnou otázku. "Třeba to, když jsem přijela sem, jak to na tebe působilo?"
"Přehodil jsem deku přes opěradlo," začal jsem zeširoka. "Pak bylo třeba rázně se rozhodnout: Nechám brambůrky brambůrkama, strašně se po nich tloustne, rozhodl jsem se." Skočila mi do řeči: "Ono by se po nich možná tolik netloustlo, kdyby se vždycky nesnědl hned celý pytlík."
"Otevřel jsem si pivo a láhev se skleničkou položil na stoleček na předem připravenou podložku. Pak jsem si pustil televizi. Potom jsem se pohodlně usadil do křesílka a přikryl se předem připravenou dečkou pevně rozhodnut, že vydržím aspoň do první reklamy na brambůrky. Vyrušilo mě zvonění. Kdo to jen může být, takhle pozdě? Proboha, Sáro, kde se tu berete. Jak jste mě našla? Překvapením jsem ji zasypával otázkami, takže nestačila odpovídat. Měl jsem opravdu radost, že ji vidím. Sára byla ten pravý člověk na konzumaci brambůrek. Hned jsem šel jedny rozbalit." skončil jsem. "Ty Brambůrko jeden," řekla.
Probudilo nás zvláštní hučení. Ze sousedova bytu se přes tenkou stěnu ozývaly zvuky, jako když se kdysi Heleně hýbalo břicho. Chtěl jsem vstát a podívat se, co se děje. Vystrčil jsem nohy z postele, ale na zemi bylo cosi, co studilo. Rychle jsem je zase zvednul a položil zpátky na postel. Zašátral jsem po vypínači. Udělalo to cvak, a to bylo všechno. "Nejde elektrika," konstatoval jsem. Obrátila se na druhý bok: "Tak až půjde, tak mě vzbuď," zamumlala. Znovu, tentokrát při plném vědomí, jsem vystrčil nohu přes okraj postele. Cosi mokrého a studeného se jako had plazilo v naší bezprostřední blízkosti. Zřejmě to bylo i pod mou postelí a v celé místnosti. "Co je? Co se děje?" zeptala se, tentokrát úplně zřetelně. Do místnosti proniklo světlo, vypadalo to, jako by kdesi daleko kdosi vystřelil světlici. Ale kdo by teď pálil světlice, to snad jen auto míjelo dům a světla reflektorů pronikla mezerou v závěsu. Znovu jsem spustil nohu. Byla to voda, sahala nejmíň po kotníky a byla skutečně po celé místnosti. Zábla. "Co děláš?" zeptala se. Otočil jsem se k ní. "Lež, zjistím, co se děje," řekl jsem. "Co by se dělo, pojď ke mně," řekla. "Počkej, musím přece zjistit..." "Nic nemusíš," řekla a stáhla mě k sobě. Její tělo bylo měkké a teplé jako čerstvě upečená vánočka. "Zapomínáš, že jsem silnější," dodala s převahou, ale než mi to stačila dokázat, zase usnula, nebo aspoň to tak vypadalo.
Vyhlédl jsem z okna. V ulici stála voda. Měla žlutozelenou močálovou barvu. Pršelo, od kapek se dělaly bubliny, což znamenalo, že bude pršet ještě dlouho.
Nechápal, co to má všechno znamenat. Tahle ženská, co ho nenechá chvíli v klidu, voda v místnosti, to divné světlo za oknem. Odhrnul závěs. Světlo probouzejícího se úsvitu splývalo s vodami, které přes noc obklopily dům. Vypadalo to, jako by nestál v ložnici svého bytu, ale jako by je přes noc někdo neznámý a notně škodolibý uzavřel do láhve a vhodil do šedivého toku kalné nevlídnosti, která navíc neúprosně prosakovala zazátkovaným hrdlem. "Pojď ke mně," ozvalo se z postele. Hodil jsem přes sebe župan a vyšel z bytu. Ostatní zvuky zmizely, slyšet byla jenom voda. "Co to tam děláš?" ozvala se. "Počkej, hned jsem u tebe," zavolal jsem a vydal se k sousedům o patro výš. "Pojď ke mně," opakovala do prázdné místnosti.
Zvonek pochopitelně nefungoval. Zaklepal jsem na dveře, nejdřív slabě, později silně, nakonec tak silně, jak to jen šlo. Dveře se však neotevřely a stejně jsem pochodil, respektive nepochodil i u ostatních bytů. Až na konci chodby jsem měl trochu štěstí - jedny dveře nebyly zavřené. Když jsem na ně zaklepal, otevřely se samy. Vešel jsem. Hned za dveřmi jsem zakopl o věci vyhřezlé z šatní skříně. Taky v dalších místnostech byly věci rozházené po podlaze, ale všude bylo sucho, a to bylo důležité. Nebylo mnoho času na přemýšlení. Sešel jsem zpátky do přízemí. Voda mezitím vystoupila po kolena. "Máš tady vlhko, miláčku," ozvalo se z mého bytu. Postel vytvořila malý ostrov uprostřed ložnice. "Stěhujeme se, lásko," řekl jsem. "Ale kam? A proč?" starala se. "Pojď ke mně," vzmohla se ještě na protest. Vzal jsem ji do náruče, jako se nosí nevěsta, a přenesl jsem ji přes práh sousedova bytu. Dlouho potichu nevydržela. Protože ale asi mezitím pochopila, že se něco vážně děje, začala se vyptávat: "Čí je to postel?" "Pana a paní Kocmanových," řekl jsem po chvíli vzpomínání. "Já nechci do postele pana Kocmana," vzpouzela se, "dost na tom, že jsem byla ve tvé." Položil jsem ji na lůžko a přikryl dekou. Na protest se odkopala a křičela něco německy.
Vyhlédl jsem z okna. Bylo to jako v té písničce: Déšť padal a voda stoupala. Té noci se mi nic nezdálo.
Odpoledne už bylo jasné, že voda hned tak neopadne. Přestěhovali jsme se ještě o patro výš, do bytu opuštěného paní Ševčíkovou, která tu bydlela se svými třemi dcerami.
Měli jsme teď pěkný výhled. Kdyby voda podemlela základy, zažili bychom pořádné zemětřesení.
V noci jsem se probudil. Na stěně tikaly hodiny. Odkudsi, jako vzdálená střelba, zazněl motor vrtulníku. Touhle dobou obvykle kreslím nebo maluji. Kdysi jsem si představoval, že obrazy se kreslí, jako když se luští křížovka - kombinace se promýšlí tak dlouho, až tajenka začne dávat smysl. Povil jsem několik mrtvých dětí, než jsem pochopil, že takhle se umění nedělá. Měl bych vstát a něco namalovat. Dokud jsem touhle dobou spával, míval jsem právě touhle dobou sny.
Stáli jsme vedle sebe a dívali se z okna. "Prší," řekla. "Jenom padá voda," řekl jsem. "Asi jsem těhotná," řekla. "Možná," připustil jsem. "Ne, možná, určitě," řekla. Chvíli mi to trvalo. "Jak to můžeš vědět?" zeptal jsem se. "Řekl mi to doktor," řekla. "Jak můžeš být těhotná, předtím jsme přece spolu nespali," řekl jsem. Podívala se na mě: "Nejsi jedinej na světě..." řekla. A kdo je to teda? zeptal jsem se. "Michal." Musel jsem se něčeho chytit. "Ty máš dítě s lobotem?" zeptal jsem se. Asi ji to nějak vyprovokovalo, ačkoliv jsem to měl být já, kdo měl právo křičet.
"Jestli ti to ještě nedošlo, tak já jsem těhotná, všude je plno vody, za chvíli se tady utopíme a ty si vymýšlíš pitomosti," křičela. Napadlo mě arabské přísloví: Prožiješ smrt, neboť stejně následuje. "Někde jsem četl, že když si krysy v nebezpečí života mohou vybrat mezi potravou a sexem, volí sex," řekl jsem. Bylo ticho. "Žádní loboti nejsou," řekla po chvíli.
"Loboti nebo roboti, není to jedno? Ale s tím slovem je to stejně zajímavé," pokračoval jsem, jako bych to ani nebyl já, kdo tady mluví, jako by za mě mluvil někdo jiný. "Všichni si myslí, že je vymyslel Karel Čapek, ale ve skutečnosti to byl jeho bratr Josef, který je svému bratru poradil. Karel je jenom použil. A takhle je to se vším," řekl jsem. Když neříkala nic, pokračoval jsem: "A loboti jim říkají Japonci, a ti to musí vědět, jsou v těchhle věcech nejdál." Mávla rukou: "S tebou není kloudná řeč." "Možná je to důležitá událost v dějinách marketingu. Nakonec se nestal známým ten, kdo věc vymyslel, ale ten, kdo ji zpřístupnil veřejnosti." Nedalo mi to: "Jestli si dobře vzpomínám, Michal chodil jenom s klonovanými." "S kým?" zeptala se. "To bys měla vědět, no, zkrátka s těma, co vypadaly, jako by vypadly z oka nějaký superhvězdě, účesem, šatama, vším." "No dovol, já byla Madonna," řekla pyšně. Všichni na ně nadávají a všichni je chtějí. Proto je jich všude tolik, pomyslel jsem si.
Mým osudem nebylo, aby vedle mě ženy mizely, jak jsem se do té doby domníval, mým osudem bylo pašovat plody v těhotných ženách do jiných světů. Z lesů šla pára jako neklamné znamení, že bude ještě dlouho pršet.
"Přece sis nemohla myslet, že si to časem nedám dohromady?" zeptal jsem se. Podívala se na mě, jako by mluvila se žákem pomocné školy. "Nespali jsme přece spolu," trval jsem na svém. "Nikdo si tady nic nepamatuje, proč zrovna ty bys měl?" řekla.
I když zvenku byl slyšet déšť a voda, tady bylo teď absolutní ticho. "Proč jsi nejela za ním?" zeptal jsem se. Asi to znělo vyčítavě a výčitka to i byla. "A co ta tvoje Helena?" zeptala se namísto odpovědi. Tak přece o sobě věděly. "Jaká Helena?" řekl jsem nejistě. Nejlepší obrana je útok: "Ta, co ti obden volala. Ta, které jsem tě zapírala." "Tak ty jsi mě zapírala?" zeptal jsem se zmateně. "Nejmíň stokrát. Vzpomínáš si, jak Sochor dělal kravál kvůli tomu, že jsem řekla, že tam není? Vzpomínáš si?" Přestávala se ovládat: "Je to egocentrik, myslí si, že se svět točí kolem něho. Nezapřela jsem tehdy jeho, zapřela jsem tebe, protože to byla zase ta tvoje Helena." "Proč jsi nejela za ním?" zopakoval jsem původní otázku. "Já za ním jela," vzdychla. "Jediný, kdo byl u nich doma, byla jeho dívka."
Vystoupili jsme na plochou střechu. Nechráněni skořápkou domu byli jsme teď mnohem zranitelnější. Kdesi pod našima nohama šplouchala voda. Teď už nehučela, jako v prvních dnech, jenom tak mírně šuměla, jako Smetanova Vltava. Plavaly v ní věci, která voda kdesi pobrala, a mrtvá zvířata.
"Pořád to nechápu," řekl jsem. "Co nechápeš?" "Tak, všechno," řekl jsem neurčitě. Rozuměla. Pokrčila rameny: "Chtěla jsem, aby sis to pamatoval," řekla. Hvězdy nebylo přes mraky vidět. Kočky mají sedm životů, napadlo mě.
Zase začalo pršet.
Petr Fiala (1964) pracuje jako právník. Působil jako vědecký pracovník na katedře sociologie Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě se zajímá o problém komunikace s lidmi jiných kultur. Literární práce publikuje časopisecky (mj. v internetové verzi literárního časopisu Okruh - viz adresa www.mujweb.cz/www/jantar/onet1.c.htm). V roce 1994 byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, v roce 1997 se umístil na druhém místě literární soutěže Halasův Kunštát.