Esej Petra Pitharta: Konečně úplný, a tedy věrohodný TGM

Touto kritikou prvního ústavního textu v prvních minutách Masarykova pobytu na území státu začínají také jeho ústavní dějiny − jako dějiny přepadávání parlamentní republiky do poloprezidentské republiky. Republiky, kterou přitom především on (a legie, Beneš a Štefánik) vyjednali a vybojovali. A ve které současný prezident, po sto letech, dává najevo, že nebude jmenovat ministra, který se mu nelíbí (Poche). Takže kdyby ho premiér přesto navrhl, prezident by ho pravděpodobně odmítl jmenovat. Následoval by "kompetenční spor" a rozhodnutí Ústavního soudu. Ten by podle mého potvrdil, že prezident navrhovaného jmenovat musí. A pak by se mohlo stát, že by prezident opáčil: "No a co?" A byla by tu poprvé ústavní, nejen politická krize. A to je už velký malér. Možná že to všechno začíná v kupé onoho slavnostně vyzdobeného vlaku…

Kosatíkova kniha se dobře čte. Nejen proto, že je napsaná bohatým a přitom úsporným jazykem, ale hlavně proto, že čtenář uvěří, že tentokrát není nic záměrně smlčeno, zbezvýznamněno, "zašumlováno", že autor píše s čistým svědomím. Totiž s jistotou, že nad ním nečíhá cenzura celonárodních tichých dohod o tom, co se vyprávět smí, či dokonce co se má, musí vyprávět a co raději ne. Anebo vůbec ne. Prostě k sobě tu neviditelnou přísnou velitelku do pracovny nepustil. Takže nemusí být přepjatý, ani když vyzdvihuje úspěchy, ani když je kritický. A to on v knize je. Imponuje mi vyrovnanost té kritičnosti, její strohost, přiměřenost.

Masaryk bez přátel i spojenců

Pro mě osobně je objevem knihy nikoliv to, že Masaryk byl prudký a svárlivý, ale že mu nevydrželo ani jedno přátelství, natož politické spojenectví. Jak je možné, že mu skoro všichni kolem připadali jako troubové? Inu, on tu byl jediný opravdu světový člověk; nejpozději od chvíle, kdy si vzal Američanku. Sousedé kolem Klobouk u Brna, kam ji přivezl na prázdniny, si to neuměli představit jinak, než že to bude "černoška"… Jel dvakrát do Ameriky přednášet. Proti němu byli jeho akademičtí a tím spíše političtí kolegové omezenci. A on se netajil tím, že si to o nich myslí. Od Kosatíka se to dozvídáme natvrdo.

To ovšem není pro dělání politiky dobré východisko. Kupodivu to ale bylo dobré východisko pro zakládání státu. Třeba však dodat: co kdyby tomu zakládání nešly vstříc pohyby na frontě, do poslední chvíle nepředvídatelné? Co by bylo, kdyby v půli října nevystoupilo z války Bulharsko a nezhroutila se italská fronta? Na jaře ještě centrální mocnosti vítězily! To by na založení samostatného státu nestačilo ani několik Masaryků a Benešů a Štefániků. Rakousko-Uhersko, pod patou Německa, by bylo vítězem a určitě by se nefederalizovalo.

Kosatík si celou knihou klade otázku, kterou jsem si kladl, už když jsme v disentu s Milanem Machovcem a Milošem Pojarem vydávali v roce 1980 − po osmačtyřicetileté přestávce − Masarykův sborník. Jak to, že řadou lidí doslova nenáviděný, pohrdaný člověk, politický zkrachovanec (tak opouští v prosinci 1914 Prahu) se do ní vrací (opět v prosinci o čtyři roky později) vítán a ctěn, ba zbožňován skoro celým národem? Nazval jsem tenkrát svoji stať "Uznání proroka v Čechách".

Kniha Pavla Kosatíka Jiný TGM

Repro: Paseka

Kosatík posunul porozumění tohoto divu všech českých divů, tohoto uznání někoho, kdo jako prorok uznán být neměl (od toho je přece prorokem!), o notný kus dál, protože toho ví mnohem víc, než jsem tehdy věděl. A hlavně proto, že popisuje nejen Masaryka, ale i poměry doma bez jakékoliv šetrnosti.

Pro mě je dodnes jediná odpověď znepokojující: ten stát nám spadl do klína. Neplatí to o těch třech v exilu, tím spíše ne o legionářích (někteří z nich se vraceli až skoro po dvou letech − už je nikdo ani nevítal)! Ale davy se koncem října radovaly jako děti z nečekaného daru. A nezbylo jim než rázem vytěsnit obrazy nemilovaného, svárlivého, moralizujícího profesorského šťourala. To musel být ale šok, to se muselo někdy někde projevit! Třeba za druhé republiky?

Takový razantní autocenzurní manévr v duši národa nemohl zůstat bez následků. Když čtete Kosatíka, napadne vás, že jeho neblahé důsledky trvají až do dneška. To je podle mého hlavní zásluha této knihy: poselství, že minulost je nám stále v patách. Že naše ušlechtilé lži a sebelitující se zápovědi nám vždy skočí na záda. Když to nejméně čekáme, když se nám to nejméně hodí.

Dají se ty důsledky, ta minová pole v naší paměti, odstraňovat lekturami, jako je ta svobodná, oproštěná od povinných mýtů, ta Kosatíkova: neohlížet se na celonárodní tiché dohody, o čem ano a o čem raději ne. Ukazuje se, že se to dá dělat šetrně, tj. právě věrohodně − to když jsou vyloženy všechny karty. I ty o povaze nikoliv "tatíčka", ale neskladného individualisty, občas rváče, chladného pragmatika, někdy anarchisty, také intrikána, ale vždycky cílevědomého muže.

Podle mého vydal Kosatík svoji zatím nejlepší knihu. Prospěje našemu duševnímu uzdravování.