Roky se sama stará o syna, který měl zemřít, na profi péči nemá. SPD nám nepomohla, volit teď budu ČSSD, říká

Péči o syna, který utrpěl těžké poškození mozku, věnuje veškerý svůj čas už devět let. Pavla – v roce 2012 otce skoro dvouletého syna – srazila z kola protijedoucí motorka. Po zlomenině lebeční kosti ochrnul, ztratil paměť i řeč. Tři měsíce strávil v kómatu v českobudějovické nemocnici a několik týdnů po probuzení ho lékaři poslali jako beznadějný případ do léčebny dlouhodobě nemocných. „Skoro po roce jsem si ho v únoru brala domů a dozvěděla se, že Vánoc se nedožije. Ať s ním prý ani necvičím, že má bolesti a měl by odejít důstojně. Měl i strašné proleženiny, o kterých mi řekli, že se nezahojí, jen se zvětší,“ vzpomínala žena na jaře roku 2018, kdy příběh poprvé popsaly HN v seriálu Všichni na nás zapomněli. Lékaři prý dokonce doporučovali dát Pavla na dožití do hospicu, matka to ale odmítla a začala o něj s pomocí praktické lékařky pečovat.

Seriál HN

Její syn neměl přežít, když ho ale vzala z léčebny dlouhodobě nemocných domů, začal mluvit a hýbat se. Na profesionální rehabilitace ale rodina nemá peníze

12. 12. 2018 ▪ 12 min. čtení

Pokrok ve stavu mladého muže přišel téměř okamžitě a byl značný. Brzy vyslovil první jednoduchá slova, ustupovaly i proleženiny. Na konci roku 2013 odezněly i epileptické záchvaty, stále lépe hovořil a začínal se i hýbat, zejména pravou rukou. Pavel, kterému dodnes chybí část lebky na pravé straně a mozkovou blánu mu tam kryje jen kůže, díky péči matky i velmi častým návštěvám praktické lékařky přestal být beznadějným případem. 

Nemocnice České Budějovice však v roce 2018 žádnou chybu nepřiznala. V prohlášení podepsaném tehdejším předsedou představenstva nemocnice Břetislavem Shonem připustila jen rozvoj proleženin. „Není pravda, že jsme k němu přistupovali jako k beznadějnému nemocnému. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by u nás hospitalizován osm měsíců,“ uvedl Shon.

Nesporné je, že domácí láskyplná péče dokázala během několika týdnů až měsíců násobně více než mnohaměsíční pobyt v nemocnici a léčebně dlouhodobě nemocných. Když přišel Pavel z nemocnice, tak si nepamatoval, že má syna Marka, dnes už jedenáctiletého, nebyl schopen promluvit a téměř vůbec hýbat rukama ani nohama. Dnes hraje, byť jednou rukou, na klávesy, sleduje televizi, normálně komunikuje. A sám cítí, že se jeho stav stále zlepšuje. „Dřív jsem tak nekecal,“ podotýká se suchým humorem.

Co se však týče pohyblivosti jeho těla, tam se podle matky vývoj zastavil. Sice velmi dobře hýbe pravou rukou, je schopný i mírně pozvednout nohy, ale stále nedokáže sám bez opory sedět, levou ruku má dál zkroucenou. Špatně pohyblivá, téměř ochrnutá, je celá levá polovina jeho těla. „Je pravda, že lépe a rychleji hovoří, učí se na klávesy, ale co se týče pohybu, tam už se za poslední roky nezlepšil. Cvičím s ním sama, dvakrát týdně chodí sestry z Domácí péče, ale asi je to málo. Potřeboval by systematickou odbornou rehabilitaci, dlouhý pobyt v odborném zařízení, a ten se nám sehnat nepodařilo,“ říká Svobodová ve skromném obecním dvoupokojovém bytě, kde na lůžku v kuchyni přespává další její syn David.

Pavel tak za celých devět let po úrazu strávil jen čtyři týdny v Rehabilitačním ústavu Kladruby, nějaký čas dojížděl do Regeneračního a rehabilitačního centra do Borovan. Matka jednala o pobytu i se Sanatoriem Klimkovice, ale byla odmítnuta. „Podle zdravotní zprávy se prý stav syna už nijak nelepšil, tak nás odmítli. Asi se jim zdálo, že to takovou dobu po úrazu už nemůže mít efekt,“ říká Svobodová.

Šanci na lepší stav má Pavel i po devíti letech

Zdravotníci, kteří se o Pavla starají, si však myslí, že šance na změnu k lepšímu stále existuje. „Chodím za ním od začátku a je vidět opravdu velký pokrok, i když v poslední době ustrnul. On by skutečně potřeboval odbornou rehabilitaci, dlouhodobou, někde v ústavu, kde by s ním cvičili věci, které bychom se pak naučili i my. Věřím, že by to mohlo mít i po těch letech úspěch a on by se ještě zlepšil,“ míní všeobecná sestra Ilona Šimková, která s Pavlem dvakrát týdně cvičí. 

Stejný názor měla před třemi lety i praktická lékařka Nataša Návarová, která Pavlovi přes rok trpělivě léčila a převazovala proleženiny. Upozorňovala, že Pavlův mozek je poškozený, nicméně mladý muž má stále šanci. „Zřejmě se už nepostaví, ale on byl v nemocnici prakticky rok a další rok jsme hojili proleženiny. Myslím, že kdyby rehabilitace začala po operaci, mohl být někde jinde. I teď by se dalo hodně udělat,“ řekla tehdy lékařka. Nyní je opatrnější, přesto pokrok nevylučuje. „Jsou tam velké kontraktury, zkrácení svalstva. Jdou rozcvičit, ale stojí to obrovské úsilí a vůli. A taky je třeba systematická odborná pomoc,“ uvedla lékařka.

I fyzioterapeutka Iva Blížencová, která matce se synovým cvičením pomáhala, před třemi lety připomínala, že Pavlovo postižení spočívá v utlumení nervových spojení, nikoliv poškození páteře, míchy. „Jsem si jistá, že by na tom mohl být výrazně lépe než dnes,“ řekla tehdy.

Proč vlastně Pavel kromě čtyř týdnů neabsolvoval žádnou systematickou rehabilitační péči v odborném zařízení? Podle Návarové je důvodů několik. „Vím, že Pavlova maminka zkoušela Klimkovice a pokoušeli jsme se ho dostat i do zařízení v Luži-Košumberku, ale v obou ho odmítli. Já si myslím, že jim vadila zejména jeho neschopnost udržet moč a stolici, to je pro řadu rehabilitačních zařízení bariéra,“ říká lékařka. Pavel je podle Návarové také následkem úrazu až příliš spontánní a upřímný. „Neuvědomuje si někdy, co říká. Je schopný mi říct: ‚Doktorko, ty mě se*eš, mě to bolí.‘ Já to přejdu, protože vím, že mu to kvůli poškození mozku nedochází, ale třeba v těch Kladrubech, kde čtyři týdny byl, to těžce snášeli,“ popisuje.

Podle lékařky je dnes asi jedinou šancí Renaty a Pavla Svobodových sehnat peníze a zaplatit si společný komerční pobyt v nějakém rehabilitačním zařízení. „Anebo kdyby celý pobyt zaplatila pojišťovna, to ale musí revizní lékař schválit, což není moc pravděpodobné,“ míní Návarová. 

HN oslovily Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s dotazy, zda by Pavlovi proplatila rehabilitační léčbu a proč se tak dodnes nestalo. Tiskový mluvčí Vlastimil Sršeň v zaslaném stanovisku, které popisovalo obecné zásady a podmínky poskytnutí lůžkové rehabilitace, uvedl, že ke konkrétním případům se VZP ze zákona nemůže vyjadřovat. „V případě stavů po úrazech pohybového ústrojí a po ortopedických operacích je úhrada lázeňského pobytu možná, pouze pokud nebyla předchozí soustavná ambulantní nebo lůžková rehabilitační péče efektivní,“ popisuje například podmínku, kterou však Pavel splňuje.

Sanatorium Klimkovice prostřednictvím tiskové mluvčí Ivany Gračkové sdělilo, že po třech a půl letech už nedokáže důvody Svobodova odmítnutí dohledat. Mluvčí ale připustila, že podobných případů je více. „Fakt je, že se k nám nedostane mnoho zájemců o intenzivní neurorehabilitaci, která využívá neuvěřitelné schopnosti mozku regenerovat,“ uvedla. Při traumatech mozku navíc podle ní zdravotní pojišťovny programy intenzivní neurorehabilitace nehradí.

Šance, že by se Pavel Svoboda na pobyt do Klimkovic dostal, ale podle mluvčí stále existuje. „Nebyl by to první pacient s podobným problémem, který by u nás rehabilitoval. Prvním krokem by bylo posouzení aktuální zdravotní dokumentace. Na dalších krocích se můžeme domluvit s rodinou, ale mnohé z nich neovlivníme a nemůžeme do nich zasahovat. Doporučení do lázní musí vypsat lékař pacienta, schválit zdravotní pojišťovna včetně doprovodu a tak dále,“ uvedla Gračková.

Tisíce lidí se rehabilitace nedočkají

Podobně obtížně jako Pavel Svoboda se k potřebné péči po úrazech dostávají mnozí další. České nemocnice hospitalizují každoročně kolem 30 tisíc pacientů s poraněním mozku. Asi pět procent na tom bývá velmi špatně a vyžaduje dlouhodobou péči. 

Přestože ta bezprostředně po úrazu je v Česku na vysoké úrovni, následná péče a rehabilitace často selhávají. „Je to trvalý problém, přesné statistiky, kolik lidí se na potřebné dlouhodobé rehabilitace nedostane, nemáme, ale setkáváme se s tím v našich poradnách stále,“ vysvětluje vedoucí terapeutka Veronika Slepičková z neziskové organizace ERGO Aktiv, která se snaží péči o pacienty s poškozeným mozkem vylepšit. Případy, kdy se rodina dozví, že si má svého těžce zraněného člena vyzvednout, nebo půjde do léčebny dlouhodobě nemocných, jsou prý běžné. „Často jsou to právě lidé, kteří mají nejen pohybové potíže, ale i problémy s myšlením, pamětí, řečí, kteří takovou péči potřebují nejvíce. Koordinace mezi nemocnicemi a následnou rehabilitační péčí u nás nefunguje, ale je to vždy o konkrétních lidech, jejich přístupu,“ míní Slepičková. 

Pro matku se synem, kteří musí vyžít z Pavlova invalidního důchodu 5900 korun a příspěvku státu na péči o ochrnutého syna ve výši 19 200 korun, je šance ušetřit na drahý pobyt v řádu statisíců korun minimální. S výdaji, které péče o postiženého přináší, jim však pomáhá stát, obec i místní křesťanská komunita. Díky Tříkrálové sbírce si například pořídili elektrický vozík. „Bylo to 75 tisíc, které jsem šetřila na Klimkovice, ale pak už jsem je musela vybrat. Vozík ale zatím nepoužíváme, protože tady mám prudký nájezd do domu a vozík je těžký, nebrzdí a já ho neudržím. Potřebovala bych nové, mírnější nájezdy,“ vysvětluje žena. Naopak velkou úlevu pro ni znamená nový jeřáb na přesouvání Pavla z vozíku do postele a zpět, který zaplatila VZP. „Dříve jsem syna přemisťovala ručně, už mě z toho bolela záda,“ říká. Ojetý Citroen Berlingo s malým jeřábem, který stál 179 tisíc, z většiny zaplatil českobudějovický pracovní úřad. Obec zase zařídila nájezdy do vchodu domu, na začátku dala i dvacet tisíc a pomohla matce s vyřizováním žádostí. 

Pavlovi a jeho mamince se snaží pomáhat i lidé z okolí a křesťané z místního kláštera i blízkého Rakouska, kteří Pavlovi koupili klávesy. Schopnost čelit nepřízni osudu prý našli matka i syn právě ve víře v Boha. Kdysi nevěřící dvojice začala chodit do kostela až poté, co syn utrpěl těžký úraz a téměř zázračně se dokázal vyhnout nejhoršímu. „Chodíme do místní kapličky na mši jednou za čtrnáct dní a každou středu k nám přichází páter, připravuje nás na první přijímání. Pavlův jedenáctiletý syn Marek je také pokřtěný. I bývalá Pavlova přítelkyně se dala na víru. Žijí ve Stropnici, kousek odtud, a Pavla navštěvují,“ pochvaluje si Svobodová. Více se v posledních letech vídá Pavel i se svým otcem. „Udělal nám třeba pergolu na zahradě, přijíždí občas za Pavlem, to se od rozvodu určitě zlepšilo, dříve jsme se nestýkali.“

SPD už je favoritem jen pro Pavla

V Nových Hradech, jichž je Byňov součástí, jednoznačně vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman, když v prvním kole dosáhl na 47 a ve druhém na 62 procent. V parlamentních volbách dominovalo ANO s 29 procenty, druzí byli komunisté téměř s 15 procenty a třetí SPD se ziskem 14,6 procenta.

Svobodovi se svými preferencemi od většiny příliš nelišili. Až na jednu výjimku. Pavel v prezidentských volbách upřednostnil před Zemanem akademika Jiřího Drahoše. „Líbily se mi jeho názory, že byl slušný vědec. A na nic si nehrál. Zeman už je tam dlouho a nic pro nás neudělal,“ mínil Pavel. A za svým si stojí i dnes. „Volil bych Drahoše zase, jestli bude kandidovat, líbil se mi, je chytrý člověk. Zeman už by měl odstoupit,“ říká. Podobně dnes vidí současného prezidenta i jeho matka. „Je pořád stejný, vždy řekne, co si myslí. Ale teď už mi přijde, že i lže. Třeba s Vrběticemi. Už by měl jít do důchodu,“ míní žena, která si z kandidátů, kteří ohlásili zájem o volby v roce 2023, dokáže nejlépe představit návrat Václava Klause. „Byl aspoň reprezentativní,“ podotkla.

Do sněmovny volila dvojice, která získává informace dodnes hlavně z internetu nebo z televize Nova, shodně SPD. „Opravdu tady žádné arabské přistěhovalce nechceme,“ vysvětloval Pavel. „Člověk má strach, když to vidí ve zprávách, ty útoky,“ dodala žena. I tady se Pavel drží svého oblíbence. „Já bych volil Okamuru pořád, jsem s ním spokojený. Věřím, že migranti tady nejsou i proto, že před nimi varoval. Chtěl bych, aby byl místo Babiše premiérem,“ vyznává se z obdivu k lídrovi SPD.

Zato jeho matka názor změnila. „V SPD pro nás nic neudělali. Budu volit paní Maláčovou a ČSSD, která se zasloužila o výrazné zvýšení příspěvku státu na péči,“ říká. Paní Svobodová má i jasný hlavní požadavek na budoucí vládu, který se týká zlepšení systému doléčování v českém zdravotnictví. „Aby nemocnice více myslely i na to, co je s těžce poraněnými lidmi, když je propustí. A Pavel tak dostal ještě šanci,“ přeje si, a myslí tak i na chvíle, kdy se syn v budoucnu bude muset obejít bez ní.