Není žádným tajemstvím, že Adam Smith, tatíček soudobé ekonomie, viděl svůj ideál v ideálech řeckých antických klasiků, zejména stoiků. Stoicismu vládne víra, že přirozeností věcí je být v klidu, že existuje jakási přirozená tendence ke statické rovnováze ve společnosti.

Když jste byli dětmi, před tím, než vám někdo řekl o gravitaci, jak jste si vysvětlovali, že věci padají k zemi? Předpokládám, že podobně jako já: nijak, vlastně jste se tím vůbec nezabývali. Věci zkrátka padají k zemi, co je na tom divného, zajímavého nebo přemýšlení hodného? Proč tomu vůbec nějak říkat, nač tím marnit čas? Vždyť je to jasné jako facka.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Pokud byla vaše odpověď podobná této, vězte, že tak nějak podobně uvažovalo lidstvo o gravitaci před tím, než byla Newtonem „objevena“. Respektive něco málo jsme měli: vládla nám aristotelovská teorie pohybu, jež popisovala jev, který dnes nazýváme gravitací. Aristoteles vypozoroval, že věci chtějí být v klidu. Kámen spokojeně sedí na cestě, v klidu, dokud jej nějaká externí síla nezvedne a nevykolejí jej z jeho rovnováhy směrem nahoru. Jakmile externí, rušivá síla ustane – a ruka přestane držet –, vrací se kámen tam, kde je jeho přirozenost, jeho původ: dolů. Jako otrávený puberťák je kámen nehybný, dokud do něj něco nestrčí a neposune jej někam jinam. Jakmile externí síla ustane, vrací se těleso do své bezhybné letargie, jako by byl přemístěn onen puberťák z jednoho gauče na druhý. A kámen i puberťák jsou opět v klidu tak, jak to má být. Dokud je zase nevyruší nějaký další externí impulz. Vše se chce vrátit do svého klidu: kámen dolů, duše, píše Aristoteles, nahoru.

Takové vysvětlení nám stačilo desítky generací. Teprve Newton objevil, mnohem lepším pozorováním, že přirozenost věcí není klid, ale pohyb. Entity budou pokračovat ve svém pohybu, dokud je něco nezastaví. Nic takového jako klid není, rovnováha se stává dynamickou v čase a prostoru. Není žádný přirozený klid. Naopak: k zastavení objektu, k jeho uvedení do klidu, k tomu je zapotřebí vynaložit sílu. A objekt i tak bude v klidu jen vůči svému relativnímu okolí, protože je neustále v rotaci Země kolem své osy, spolu se všemi věcmi na oběžné dráze kolem Slunce a tak dále. Není nic takového jako klid. Jen relativní. Všechny věci, které kdy oko uvidělo, jsou v neustálém pohybu.

Nicméně Smith – jakožto stoik – uvažoval stále v termínech aristotelovských, když dával do vínku pozdější ekonomii představu statické rovnováhy ve společnosti a představu tržní rovnováhy. Trhy jsou v klidu, dokud nejsou vyrušeny různými zásahy (státu) do jejich chodu. Trhy jsou v harmonii s přírodou v tom, že též spějí k harmonii, rovnováze, disponují seberegulačním, samočisticím mechanismem. Cena se vytváří tak, že se utká nabídka a poptávka a jejich utkáním se časem cena dostane do rovnovážného stavu, ve kterém zůstává do dalšího vyrušení.

Jenže svět fyziky takový není. Respektive vnímat jej aristotelovsky by nám nikdy neumožnilo přistát na Měsíci čistě díky newtonovské fyzice. Vnímat newtonovský svět Aristotelovýma očima pochopitelně lze (lidstvo to dělalo tisíciletí, my osobně do té doby, než nás o gravitaci poučili ve škole), ale neobstojí už hlubším úvahám a brzy nám začne být malý, nešikovný a vlastně omezující. Právě proto, že se Newtonovi podařilo oprostit se od Aristotela, byl schopen vymyslet zcela nový pohled na svět: zcela změnil koordináty – na pohyb se dívat jako na „klid“. Možná něco takového ekonomii ještě čeká: dívat se na věci prizmatem nikoli peněz, ale třeba lidí. A možná podobný kopernikánský obrat potřebujeme i v Evropě.

Možná tedy tato fyzika platí i pro Evropu, pro trhy i pro nás: není nic takového jako klid věcí, nic takového jako statická rovnováha. Přirozeností věcí není (stoický) klid a snaha zůstat na místě, ale pohyb. Pokud na věci nepůsobí cizí síly, pokračují v pohybu, ve směru i v rychlosti. To k zastavení toho pohybu, nikoli k jeho pokračování, by bylo potřeba vynaložit sílu – a to sílu v opačném směru. A možná lepší v tomto směru vnímat svůj život newtonovsky než aristotelovsky: naší přirozeností není klid. Naší přirozeností je pohyb, dokud nás něco nezastaví.