Čtyři druhy českých „odmítačů“. Kdo vlastně jsou a proč se nechtějí očkovat?

Není to samozřejmě tak, že by covid z Dánska sám kamsi odešel, i tam rostou počty nakažených. V tomto šestimilionovém severském státě jich ale dnes mají zhruba 2300 denně, zatímco v jedenáctimilionovém Česku je to za den už přes 14 tisíc. Očkování zkrátka funguje, je zbytečné to pořád opakovat. Je nejúčinnější dostupnou zbraní proti pandemii.

Češi to ale ve srovnání s většinou Evropy nejsou, zdá se, schopní pochopit a přijmout. A je to ještě horší – z očkování proti covidu-19 se tu stal nový předmět kulturní války.

Očkovaní stojí proti neočkovaným, první vyčítají druhým, že je ohrožují a brzdí návrat k normálu, druzí prvním, že jsou nesvobodné ovce, které je chtějí zotročit. Celé rodiny jsou kvůli tomu rozhádané. Vyskytují se případy fyzických útoků jedněch proti druhým. Žádná legrace.

Pomohlo by zchladit hlavy a přestat si nadávat na sociálních sítích i jinde. A zkusit si porozumět, přičemž začněme u sebe, tedy v tomto případě u očkovaných, a zkusme se bez agrese a povýšení podívat na „ty druhé“.

Ono má totiž to jejich zdánlivě iracionální odmítání mnohdy docela vážné příčiny, které není vůbec snadné překonat. Čili kdo jsou tedy naši „odmítači“?

1. Jsou to třeba lidé, kteří mají strach z injekce. Odborně se tomu říká trypanofobie podle starořeckých slov trypano (nebozez či vrtat) a fobos (strach). Takových lidí není vůbec málo. Jde dokonce o jednu z nejrozšířenějších fobií vůbec. A může mít na svědomí docela nebezpečné reakce. Mnoho pacientů kvůli ní třeba během očkování nebo odběru krve omdlívá.

Podle různých odhadů a studií trpí strachem z jehel mezi patnácti a pětadvaceti procenty populace. Podle britské národní zdravotnické služby National Health Service (NHS) jeden člověk z deseti.

Jde o fobii běžnější právě v našem, tedy postsovětském prostoru. Zde se totiž v minulosti používaly silnější kovové jehly v opakovaně použitelných injekčních stříkačkách. Zákroky jehlou tu byly bolestivější než na Západě.

Fobiím se nelze vysmívat. A je dost možné, že lidí, kteří zrovna touto trpí, bude mezi současnými odmítači jisté procento. Měli bychom to při přemýšlení o nich vzít v potaz.

Ke strachu z injekcí lze přičíst také strach ze samotné vakcíny, byť tady už nejde o klasickou fobii. Je evidentní, že tisíce lidí mají prostě nedůvěru k látce, která z jejich pohledu vznikla příliš rychle, a není tedy podle nich bezpečná. V tomto případě se nějaké ospravedlnění hledá už mnohem hůř. Přesto bychom mohli respektovat, že mnozí naši spoluobčané mají omezenější schopnost získat a chápat některá fakta. Místo posmívání se bychom jim je měli trpělivě dodávat. To pomůže víc.

2. Jsou to lidé, kteří se nedokážou vymanit ze svého kulturního prostředí. Vliv příbuzenstva či blízké rodiny nelze podceňovat. Ani se mu, stejně jako v předchozím případě, vysmívat. Jsou známy případy lidí, kteří před svojí vlastní rodinou tají, že se nechali očkovat proti covidu-19. Protože jinak by je příbuzenstvo sežralo. Vystavit se hněvu a nepřízni vlastní rodiny je mimořádně nepříjemné a nelze se vůbec nikomu divit, že se tomu snaží vyhnout. I za cenu popření svého jinak racionálního přístupu k očkování.

A zdaleka nejde jen o příbuzenské vztahy. Máme v sobě hluboce zakořeněnou potřebu kulturní identity, ztotožnění se s prostředím, u něhož nám velmi záleží na tom, aby nás přijalo. Pokud žijeme někde na západočeském venkově, kde většina odmítá brát covidovou pandemii vážně, bude naše cesta za vakcínou mnohem náročnější než v případě, že žijeme na pražských Vinohradech.

Volání kmene je zkrátka něco, co bychom měli chápat a respektovat.

3. Jsou to lidé, kteří jsou skrytými anarchisty. Pandemie s sebou přinesla mnoho nepříjemného, ale pozoruhodné bylo, jak velké procento lidí opravdu velmi těžce snášelo a stále snáší zesílenou roli státu. Pomiňme na chvíli, že ten stát vedl velmi neschopný tým premiéra Andreje Babiše. Ukázalo se, že i bez jeho zmatků a chaosu bylo pro tisíce lidí nepřijatelné, s jakou intenzitou jim stát začal zasahovat do životů.

Je to zajímavé i vzhledem k naší čtyřicetileté totalitní zkušenosti. Jako bychom trpěli nějakou postkomunistickou alergickou reakcí ve chvíli, kdy se stát rozhodl nás kvůli šířící se nákaze víc kontrolovat nebo nařizovat pobyt v domácí izolaci. Ve skutečnosti jde ale spíš o pokračující rozklad vztahu občanů ke státu. Pandemie vyjevila, že ho velké procento občanů Česka odmítá. Nedůvěřuje těm, kteří ho z politických nebo úřednických pozic vedou. Nevnímají stát jako systém, který jim výměnou za daně a dodržování pravidel poskytuje ochranu, pomoc a bezpečí. Rozhodli se spoléhat jen na sebe a zcela upřímně nechápou, proč by se měli podřizovat nějakým pandemickým nařízením.

Je to něco, co nelze spravit v krátkém čase. Ale do budoucna je to velký úkol pro všechny, kdo mají s fungováním státu cokoliv společného. A opět, příčiny jsou hluboké, není chytré nad nimi jen tak mávnout rukou.

4. Jsou to lidé, kteří jsou přirozeně bezohlední. Kvůli kombinaci virové pandemie a sociálních médií se velmi zřetelně ukázalo, jak velké je ve společnosti procento lidí, kteří nejsou schopní ani ochotní vnímat sami sebe jako její součást.

„Mám v rodinných genech velmi dobré zdraví a věřím mu. Do hospody jsem přestal chodit, bazén mi prakticky zavřeli a nikam jinam skoro nechodím, provozuji čtyři roky zimní plavání a jsem sportovec…,“ napsal jeden takový.

Jsme svědky úplné epidemie pandemického individualismu. Covid považuje mnoho lidí za běžnou infekci, která je samotné neohrozí, a není tedy důvod kvůli ní tak „šaškovat“ s nějakým očkováním.

V takových lidech vůbec nerezonuje vědomí, že jejich „rýmička“ může být pro někoho dalšího smrtelnou nemocí. Je sice pravda, že i očkovaný může nakazit ostatní, ale hned několik vědeckých týmů v posledních týdnech a měsících potvrdilo, že vakcinace velmi snižuje riziko přenosu nákazy na jiné. Je tedy ohleduplné nechat se očkovat. I v případě, že jsme sami fit a covid-19 by nás nejspíš nezabil. (I když je to v každém případě tak trochu loterie.) Velmi mnoho lidí, bez ohledu na vzdělání, tohle nedokáže pochopit. Není jim to vlastní.

Bezohlední lidé se samozřejmě nezjevili až dnes. Byli tu vždy. Jen jsme neměli facebookové diskuse a tolik jsme to neviděli. Bylo snazší uvěřit v nějakou schopnost kolektivní kooperace, zvlášť v krizových situacích. Jenže žádné táhnutí za jeden provaz se nekoná. Bylo tu jen na chvíli při samém počátku pandemie. To jsme ale byli ohromně vyděšení. Jakmile pominul obrázek pandemie z filmových hororů a my zjistili, že se po ulicích neválejí hromady mrtvol, nastoupil onen zmiňovaný individualismus.

Je přirozený. Evoluční psycholog by řekl, že někdy i výhodný. Teď se ale dost nehodí. Můžeme se na něj zlobit, lepší je ho ale pochopit a přizpůsobit mu třeba vládní očkovací kampaň. 

Strach může motivovat k akci, říká psycholog k očkovací kampani, která ukazuje mrtvé po covidu-19

11. 11. 2021 ▪ 3 min. čtení

Jenže vláda neumí s uvedenými příčinami vůbec pracovat. Za poslední rok a půl pandemie nám ukázala jen chaotický soubor zákazů a omezení a teď k tomu přidává negativní motivaci v podobě kampaně vyvolávající strach ze smrti a dalších restrikcí pro neočkované. Pozitivního nic. Což je ohromná škoda a pro rodící se kabinet poučení. Ale nebuďme naivní a nečekejme zázraky. I pro politiky je bohužel jednodušší dívat se na odmítače jako na prosťáčky, se kterými se nemáme moc mazat. Vyvolá to jen další neklid ve společnosti.

Přitom, jak před nedávnem napsala pro HN spisovatelka Iva Pekárková, mnohdy může k obrácení na víru ve vědu a fakta stačit klidná a vstřícná argumentace bez povýšených mouder. Například jí se to alespoň v jednom případě povedlo.