Proč se k veřejným tématům vyjadřují převážně (postarší) muži? A proč je to problém editorů a redakcí?

Muži jsou z důvodu strukturálních nerovností častěji zastoupeni v pozicích moci. Když médium potřebuje vyjádření premiéra, tak uvážení ve výběru hostů je omezené a editor musí oslovit toho, kdo tuto roli zastává. Když k rozhovoru médium potřebuje experta/expertku na určitý obor, je prostor k uvážení editorů větší. Nejde o to, že by ženy expertky neexistovaly. Na stránkách českých univerzit najdeme seznamy akademiček, které k tématu mohly publikovat i více než jejich mužští, mediálně osvědčení kolegové. Editoři ale většinou osloví osvědčeného hosta, který podá dostatečně přesvědčivý, sebevědomý výkon, snad i se špetkou humoru, ne akademicky suchý. Pozvat ženu, aby zastoupení pohlaví ve společenskému diskurzu bylo vyvážené, je pro většinu editorů v nominální rovině lákavé, ale také, vzhledem k výše uvedenému, vnímáno jako riskantní.

Z pozice zodpovědnosti za tvorbu veřejného diskurzu, kterou editoři a média mají, je však třeba vnímat výhody podstoupení tohoto „rizika“. Výhoda diverzifikace veřejných komentářů spočívá v tom, že přestože pozvání do rozhovorů přichází zejména pro odborné znalosti, i mezi odborníky jsou rozdíly v interpretaci a aplikaci jejich znalostí na konkrétní problémy.

Rozdíly v interpretaci jsou dané i tím, že daný odborník vychází z jiné životní pozice. Například během koronavirové krize mužské poradní grémium ministra zdravotnictví rozhodlo zavřít školy a školky. Záhy se ukázalo, že nemocnice následkem tohoto rozhodnutí přišly o značnou část zaměstnankyň a bylo třeba řešit péči o jejich děti. Je možné, že kdyby grémium expertů bylo složeno z více žen, tak by rozhodnutí o zavření vzdělávacích institucí bylo rovnou provedeno s uvážením, že nejmenší děti musí mít i nadále přístup do školek, protože jejich matky, které v Česku převážně plní roli primární pečovatelky, nebudou moct pracovat. Muže totiž, když se řekne zavření školek, automaticky nenapadne: „Kdo bude s dětmi?“ Ženy si díky svým životním zkušenostem tento problém apriorně uvědomují a mohou díky tomu udělat promyšlenější rozhodnutí či komplexnější odborný komentář.

Rozdíly mezi pohlavími v tvorbě společenského diskurzu ale nespočívají pouze v nakládání s odbornou výbavou. V rámci širšího diskurzu, tedy nejen ve věcně odborné odpovědi hosta, ale i v jeho obecném vystupování, v přirovnáních, anekdotách a jiné kontextuální části konverzace, dochází k reprodukci pravd a paradigmat o tom, „jaká společnost je“. Tahto však často reprezentují exkluzivně mužské vnímání světa, spravedlnosti, přirozenosti nebo estetiky. Mužská paradigmata mají větší status přirozenosti, protože je jim společnost vystavená častěji, ačkoliv ženám daný pohled vůbec přirozený není.

Například Tomáš Sedláček v jednom rozhovoru na konci roku 2020 glosoval svět reklam. Prohlásil, že reklamy jsou často vysílány ve sledu, který je kontradiktorní, a jako příklad uvedl, že reklama na sexy ženské spodní prádlo je následovaná reklamou na menstruační pomůcky. Tento kontrast dobře funguje jako anekdota, protože intuitivně člověk chápe, v čem spočívá vtip – menstruace je něco opačného k sexu nebo atraktivitě, z mužského pohledu. Z pohledu ženy sexy spodní prádlo a menstruace nemusí být jako vjemy tak daleko od sebe, obojí je součástí jejich ženskosti a pohlavní identity (samozřejmě ne pro všechny ženy). Sama o sobě ta anekdota škodlivá není. Fakt, že máme mužský pohled na vazby mezi sexualitou a menstruací jako společnost více osvojený, ale přispívá k tabuizaci menstruace nebo k formování společenské představy o ženské atraktivitě uměle vykleštěné od jiných niterných částí ženské sexuality. Tedy to, že je více „přirozené“ považovat menstruaci a sexuální atraktivitu za protikladné věci, není přirozené ženským pohledem, ale primárně mužským.

Když prostor ve společenském diskurzu vyvažuje názory plynoucí z jiných (a někdy protikladných) životních pozic a zkušeností, dochází k demokratizaci společenského nahlížení na veřejná témata a společnost je více reflektivní. Média tím, že nabízí veřejný hlas převážně mužům, využívají své role ve společenském diskurzu ke ztvrzování mužských stereotypů o pravdě a přirozenosti. Editoři by proto měli vědomě zvát ženy ke komentářům na společensko-politická (a další) témata. To, že se tak neděje, však není jen o editorské lenosti nebo nevědomosti. Dle vyjádření redaktorů nezřídka dojde k tomu, že pozvané ženy z pozvánky nakonec vycouvají, a to hlavně ze dvou důvodů.

Prvním je, že dostávají na sociálních sítích mnohem větší a osobněji laděnější hate než muži, a proto veřejné komentáře přijdou ženy z hlediska traumatu dráž než muže. Druhým důvodem je, že se údajně často na konci ladění témat necítí dostatečně erudovaně ke komentáři na téma v celé jeho kontextuální šíři. Tedy ústavní právnička, expertka na volební systémy, pozvaná hovořit na témata kroužkování, nekonání prezidenta a možné trestní odpovědnosti prezidentova týmu, řekne spíše než její mužský kolega se stejným odborným rozmachem, že nechce hovořit na poslední trestněprávní téma, a z rozhovoru se omluví.

To není překvapivé, ze sociologie víme, že ženy odbornice mají tendenci akcentovat svoje odborné limity, zatímco muži odborníci se snáze vžijí do role veřejných intelektuálů s legitimním názorem na všechno.

Odborníci druhého zmíněného typu mohou jako hosté být na první pohled atraktivnější. Představme si ale výhody vystoupení odborníků, kteří chtějí veřejně hovořit jen na téma, kterému opravdu rozumí. Bylo by možné znormalizovat odbornou skromnost a zproblematizovat vůli zjednodušovat témata, která ačkoliv může být divácky více atraktivní, automaticky vede ke snížení komplexity témat, jež reálně nejsou jednoduchá a je třeba je vnímat komplexně.

Tento přístup sice klade větší nárok na diváka, ale má také nejméně dvě výhody. Za prvé, ženy budou ochotnější podstoupit disproporčně agresivní socio-mediální shitstorm, protože si budou jisté, že to, co řekly, je odborně obhajitelná pozice. Za druhé, není nutně špatné znormalizovat, že společenská témata jsou mnohovrstevnatá a komplikovaná, a ne každý odborník se může a má erudovaně vyjadřovat ke všemu, protože i to dává divákovi falešný pocit, že komplikovaná témata jsou jednoduchá a že jeden člověk (muž) je může všechna vyřešit.