Není to zrovna oblíbená turistická destinace. Půlmilionovému Mariupolu dominují dvě obří železárenské hutě. Tedy závody, které svého času zaměstnávaly snad třetinu obyvatelstva. Nepřehlédnete je. A když se změní směr větru, tak věřte, že je skutečně ucítíte. V roce 2014 chybělo jen málo a město by padlo do rukou proruských separatistů. Příběh o pár tisícovkách občanů, kteří začali hloubit zákopy na okraji města a kteří donutili již stahující se ukrajinskou armádu k návratu, patří mezi ikonické události soudobých ukrajinských dějin. O osm let později vypadá město úplně jinak. Jakkoliv frontová linie, eufemisticky nazývaná linie kontaktu, je jen pár desítek kilometrů od města, obyvatelé Mariupolu nevypadají, že by si možnost vojenského konfliktu brali nějak zvlášť k srdci. „My v tom žijeme osm let, jsme připraveni na všechno,“ říkají jedni. „Strach máme, ale nedáváme ho najevo, trvá to moc dlouho,“ dodávají jiní.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

„Tak co, také jste přijel napsat o tom, jak lidé panikaří před příjezdem ruských tanků?“ vítá mě s ironickým úsměvem ve své kanceláři šéf tiskového odboru mariupolské radnice Petro Andrjuščenko. Energický čtyřicátník má v posledních týdnech plné ruce práce. Do města dorazily desítky zahraničních novinářů. Za čtyři dny strávené v Mariupolu potkám italský televizní štáb, japonského fotografa, reportérku německého rádia nebo tureckého kameramana. „Chápejte mě správně, já si nestěžuji. Sice tady žádnou paniku nenajdete, to vás zklamu, ale když už jste tady, tak je to příležitost vysvětlit světu, že ta válka trvá osm let a nepřestala ani jeden den. My jsme si zvykli, tak vy si také zvyknete,“ směje se Andrjuščenko. 

Přitom vývoj města a jeho obyvatel za posledních osm let je mnohem zajímavější než samotné – podle místních nesmyslné – spekulování, zda válka bude, či ne. A sám Petro Andrjuščenko je toho dobrým příkladem. Ještě před válkou patřil do okruhu aktivistů. Potkávali se mezi nimi ekologové, propagátoři používání ukrajinštiny nebo protikorupční bojovníci. Jejich hlavním nepřítelem byl oligarcha Rinat Achmetov, majitel společnosti Metinvest, pod kterou spadají železárny Azovstal a Iljičův mariupolský metalurgický kombinát. Tedy zmíněné největší podniky města, které do značné míry určují jeho ráz. Andrjuščenko patřil mezi ty, kteří se zapojili do protestů proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, následně vystupoval proti proruským separatistům a fungoval jako dobrovolník. Spolu s dalšími aktivisty založil stranu Síla lidu. Ta v roce 2015 kandidovala do městského zastupitelstva.

Vítězem byl ale Vadim Bojčenko, vysoký manažer koncernu Metinvest oligarchy Achmetova. Ten měl na kampaň téměř neomezené finanční prostředky. Úspěšně v ní přitom cílil na obavy zaměstnanců ze ztráty práce a vykresloval aktivisty jako nebezpečné radikály, kteří by závody chtěli zavřít. A o sedm let později je většina obyvatel Mariupolu se svým starostou víceméně spokojena. Ostatně Andrjuščenko sám pracuje na radnici. S ostatními aktivisty je ale v přátelských vztazích.

Usadili se tu i trestanci

Mariupol v průběhu dějin prošel dramatickými změnami. V 16. století zde stála kozácká pevnost Adamacha, město jako takové ale vzniklo až na konci 18. století, když sem carevna Kateřina II. přemístila během rusko-turecké války z Krymu etnické Řeky, Armény a další národnosti. Hlavní rozvoj ale začal po roce 1870 s příchodem železnice. Tehdy vyrostly také metalurgické závody a mariupolský přístav se stal hlavním místem, odkud jejich výrobky putovaly na export. Industrializace pokračovala také za sovětského období, kdy se město rozrostlo na současnou velikost. Skladba jeho obyvatel byla a je mimořádně pestrá. Byli zde i etničtí Němci, Poláci, vysídlení ze západu Ukrajiny, etničtí Ukrajinci i Rusové, kteří přišli za prací do průmyslových podniků. Usídlili se zde ale také bývalí trestanci, kteří byli odsouzeni k tzv. chimiji, tedy trestu nucených prací, kdy lidé pracovali ve fabrikách a na noc se vraceli do vězení. Mnoho z nich už v Mariupolu po odpykání trestu zůstalo. Některé čtvrti, ve kterých tito lidé dostávali byty, nemají dodnes úplně nejlepší pověst. 

Reportáž z Ukrajiny

„Mluvilo se tu rusky, ukrajinštinu před válkou na ulicích vůbec nebylo slyšet. Ovšem lidé svůj původ nijak zvlášť neřešili, hlavně se snažili přežít. Nebyl tu žádný skutečný kulturní život. Byla tu ústřední knihovna, kam nikdo nechodil. Divadlo, které lidé navštěvovali, když přijely nějaké hvězdy na zájezd. Nebyla žádná vazba se státem Ukrajina, nebyla žádná podpora ukrajinské identity,“ říká Kirilo Dolimbajev. Dnes je to jeden z nejaktivnějších dobrovolníků, který se angažuje při výstavbě chrámu nezávislé ukrajinské pravoslavné církve. Ukazuje fotografii svého otce, etnického Uzbeka, pořízenou počátkem 60. let. Dolimbajev starší s jasnými středoasijskými rysy na ní má oblečenou vyšivanku, typickou ukrajinskou košili. Proto jeho syn argumentuje, že v roce 2014 nešlo o žádný etnický konflikt. 

Když na východní Ukrajině začaly nepokoje po svržení prezidenta Viktora Janukovyče, proruské hnutí bylo silné i v Mariupolu. Separatisté kontrolovali od května po červen centrum města. „V roce 2014 jsme měli strach. Probíhaly pogromy, loupeže, po ulicích chodili lidé se zbraněmi, byla vyloupena banka Privat, shořela radnice. Já jsem moc ven nechodila, protože právě v roce 2014 se mi narodil mladší syn a to nebyla zrovna doba na procházky s kočárkem. Žijeme na západním okraji města a bylo strašně příjemné vidět přijíždějící tanky s ukrajinskou vlajkou. Že to nebyla jiná vlajka,“ vzpomíná na tyto události podnikatelka Maria Bubnovová, která má rodinnou potravinářskou firmu. 

Putin jednal o ukrajinské krizi s německým kancléřem

Rusko bude postupovat podle vývoje reálné situace, bude se však snažit o diplomatické řešení krize ve vztazích se Západem kvůli Ukrajině. Uvedl to ruský prezident Vladimir Putin po jednání s německým kancléřem Olafem Scholzem.

Ruské ministerstvo obrany ještě před jednáním obou politiků oznámilo, že zahájilo stahování některých jednotek od ukrajinských hranic do domovských posádek.

„Rusko nemůže zavírat oči nad přístupem USA a NATO k evropské bezpečnosti, ale v reakcích USA a NATO na ruské návrhy jsou body, ve kterých lze spolupracovat,“ uvedl Putin na tiskové konferenci po jednání se Scholzem. Varoval, že Moskva vnímá „násilné zadržování Ruska“ jako ohrožení.

Scholz se vyslovil pro další dialog s Ruskem. „Diplomatické možnosti nebyly ani zdaleka vyčerpány,“ řekl kancléř na společné tiskové konferenci s Putinem. Zprávy o stažení části ruských sil od hranic s Ukrajinou uvítal jako dobrý signál. „Doufáme, že další budou následovat,“ dodal.

Putin současně zopakoval ruské požadavky, aby se Západ zavázal nerozšiřovat NATO a nerozmístit útočné zbraně u hranic Ruska. Současně Moskva žádá zrušení slibu, že v budoucnu se členy NATO stanou Gruzie a Ukrajina. Alianční země se odmítají zaručit, že se NATO nikdy o Ukrajinu nerozšíří, žádná další země totiž podle nich nesmí mít právo veta při rozhodování o tom, koho se aliance rozhodne přijmout.

Mnozí lidé tvrdí, že značná část z proruských aktivistů to dělala za peníze. „Jezdili sem na demonstrace lidi autobusy až z Horlivky, protože jim za to platili pár set hřiven. My jsme tady měli ruské jaro jenom v sobotu a neděli, protože ostatní dny lidi chodili do práce. Já jsem mluvila s jedním, který hlídal o víkendech budovu radnice, obsazenou separatisty. Přes týden pracoval na kombinátu a o víkendu dostával 500 hřiven za to, že se samopalem bránil radnici. Řekl mi, že doufá, že to bude trvat co nejdéle, protože má nepohyblivou tchyni a potřebuje pro ni kupovat léky,“ vybavuje si tuto dobu šéfredaktorka zpravodajského portálu 0629.com.ua Anna Romaněnková. 

Nezaútočit byla podle Rusů chyba

V srpnu 2014 to vypadalo, že separatisté mají navrch a brzy město získají zpět. Demoralizovaná a mizerně vybavená ukrajinská armáda s nerozhodnými veliteli se dokonce začala z města stahovat poté, co přišly zprávy, že k Mariupolu míří kolony ruských tanků. „Jedna moje známá se rozhodla svolat demonstraci, abychom ukázali, že chceme zůstat částí Ukrajiny. Před válkou na proukrajinské mítinky chodily maximálně desítky lidí. Šla jsem tam a říkala si, že zase tam bude jen pár známých, a najedou koukám, že je plné náměstí Svobody a všude ukrajinské vlajky. Dodnes mám husí kůži, když si na ten pocit vzpomenu,“ vybavuje si Romaněnková na demonstraci, která změnila chod událostí.

Z Mariupolu se odmítly stáhnout také dobrovolnické prapory a místní pro ně začali kopat zákopy. „Byl to neuvěřitelný pocit. Kolem nás projížděly ustupující ukrajinské tanky a my jsme tam zůstali a říkali si, děj se vůle boží,“ říká Jevhen Stěpaněnko, který tehdy pracoval v polní dobrovolnické nemocnici. Útok ale nepřišel. „Dodnes to vnímám jako velkou chybu. Jenže nám to nedovolili z Moskvy, asi se báli bojů ve městě,“ řekl nedávno v jednom rozhovoru tehdejší vůdce separatistické Doněcké lidové republiky Alexandr Borodaj, dnešní poslanec ruského parlamentu za vládnoucí Jednotné Rusko. Hrozba ale zažehnána nebyla, v lednu došlo k tragédii, když separatisté ostřelovali město z raketových systémů Grad. Nejspíše chtěli zasáhnout pozice ukrajinské armády pár kilometrů od města, zasáhli ale sídliště Vostočnyj. Zahynulo 31 lidí, dalších 117 bylo zraněno, včetně žen a dětí. 

„Tehdy jsme okamžitě zorganizovali pomoc obětem, do půl hodiny jsme tam převezli polní nemocnici. Byly to šílené scény. Ale současně to ukázalo různým snílkům o ruském jaru, jak to vypadá ve skutečnosti,“ vzpomíná Petro Andrjuščenko. Ostřelování sídliště Vostočnyj bylo zlomovým okamžikem. Fronta je sice stále asi třicet kilometrů od města a prakticky každý týden se tam střílí, ale linie se nikam neposunuje. Události let 2014–2015 vytvořily silnou proukrajinskou komunitu ve městě. Její členové přitom často pocházejí z velmi různorodého prostředí.

„Já jsem se narodila a vyrostla v Ázerbájdžánu, táta byl Armén a máma Ukrajinka. Když na konci Sovětského svazu začaly v Baku protiarménské pogromy, odešli jsme do Mariupolu. Ale dlouho jsem se s Ukrajinou nedokázala identifikovat, mentalita je hodně jiná,“ vysvětluje podnikatelka Anžela Timčenková. Veřejného života se ale energická žena rozhodně nestranila. Byla dokonce zastupitelkou v městské radě za Progresivní socialistickou stranu Natalije Vitrenkové, která zastávala radikální politické postoje a mimo jiné propagovala obnovení Sovětského svazu.

O to větší překvapení bylo, když v roce 2014 Timčenková jednoznačně podpořila ukrajinskou stranu. „Nechápala jsem, jak může v 21. století jedna země napadnout druhou, využít její vnitřní problémy. Dnes jsem stoprocentně za Ukrajinu,“ říká jednoznačně Timčenková, které separatisté jako pomstu za její postoje vypálili noční klub, který vlastnila. „S těmi, kteří to tehdy podporovali, nemá smysl mluvit. Nemusíme chodit daleko, můj vlastní bratr je na opačné straně. Tak jsme se domluvili, že se o politice nebudeme bavit, protože bychom se jinak pozabíjeli. Tehdy bylo víc prorusky naladěných lidí než teď. Bylo jich více než proukrajinských, nyní se poměr dramaticky změnil. Já jsem vlastně ani tehdy netušila, kolik z mých známých jsou proukrajinští,“ říká žena, která svou energii nyní věnuje pomoci dětem s invaliditou. 

„Část z těch, kteří podporovali Doněckou lidovou republiku, prostě zmlkla. Ale jsou tu, samozřejmě. Třeba nedávno vyhrála grantovou soutěž jedna podnikatelka a pak se ukázalo, že v roce 2014 podporovala referendum o vyhlášení republiky. Takže před osmi lety chtěla k Rusku, tvrdila, že žádný Západ nepotřebujeme, a teď dostává peníze od OSN. Nemá cenu s těmi lidmi bojovat, to by nebylo konstruktivní. Lepší je ukazovat, že jsme schopni zlepšovat život, že stojí za to vsadit na Ukrajinu,“ říká Maria Bubnovová, která také získala grant na nákup zařízení pro výrobu zmražených potravin. 

Pravda je, že od mé první návštěvy Mariupolu na jaře roku 2015 se město výrazně změnilo. „Viděl jste naše nové trolejbusy a autobusy? Veřejnou dopravu máme nejspíše nejmodernější na celé Ukrajině,“ neskrývá hrdost Petro Andrjuščenko. Směje se, když mu opáčím, že původní tramvaje měly také něco do sebe, protože nikdy předtím ani potom jsem nejel vozem, ve kterém jsem skrz díru v podlaze mohl pozorovat koleje. V roce 2015 vypadal Mariupol jako město duchů, ulice byly prázdné. „Já jsem tehdy jela pracovně do Záporoží, a když jsem se vracela, všimla jsem si, že jakmile jsem se blížila k Mariupolu, tak jsem měla silnici sama pro sebe. Takže když teď je v Mariupolu zácpa, když vidím plné parkoviště u obchodního centra, tak mám radost, protože je vidět, že lidé mají peníze,“ říká Bubnovová. 

Plány na studentské město

Místní se shodují, že je to výsledkem tzv. decentralizace, reformy, která ponechala značnou část peněz v regionech, namísto aby putovaly do Kyjeva, odkud je centrální vláda zase přerozdělovala. „Před reformou byl rozpočet něco málo přes miliardu hřiven (asi 700 milionů korun), dnes je to přes šest miliard,“ vysvětluje Andrjuščenko. „Na Ukrajině se od roku 2014 opravdu povedla jen jedna reforma, a to decentralizace. Ta úplně změnila fungování měst, dala jim prostředky na modernizaci infrastruktury a rozvoj. Ne všude to funguje, někde je pořád korupce, někde jsou jednoduše neefektivní manažeři, ale v Mariupolu ano,“ říká novinářka Romaněnková.

Přiznává, že zásluhu na tom má i starosta Bojčenko. „My jsme vůči němu byli negativní, protože jsme chápali, že vyhrál jen kvůli tomu, že Rinat Achmetov má obrovské finanční zdroje. Kromě toho závody Metinvestu jsou největším problémem Mariupolu a bylo jasné, že nový starosta nepůjde proti jejich zájmům. A měli jsme pravdu. Ale jsou i pozitiva. Jako člověk z byznysu se Bojčenko snaží budovat efektivní správu, umí nacházet způsoby, jak obcházet byrokratické překážky. Vytvořil fond rozvoje Mariupolu, který opravdu pomáhá,“ říká šéfredaktorka serveru 0629.com.ua. 

Město si nechalo vypracovat také dlouhodobou strategii Mariupol 2030. Podle ní by se Mariupol měl stát univerzitním městem, centrem medicíny nebo turismu a také prostorem pro rostoucí IT sektor. „Je reálné udělat z Mariupolu studentské město, protože se sem přestěhovaly vysoké školy z okupovaných území. Jsou s tím problémy, protože všechno vybavení zůstalo v Doněcku. Takže medici musí po třech letech studia v Mariupolu jet dodělat školu do Dněpru. Ale v zásadě to reálné je. Pochybuji o vytvoření zdravotnického clusteru. I kdybychom někde našli obrovské peníze a investora, tak budeme mít problém s přilákáním kádrů. Hodně lidí se nechce přestěhovat do Mariupolu, a to nejen kvůli válce. Na tu si už všichni zvykli, ale otázka je ekologie. Lidem s alergiemi se tu žít nedá. Stejně jako turistický sektor. V zásadě perspektivy tu jsou, příroda, moře je mělké a teplé. Bylo by to ideální pro dětské ozdravovny. Jenže dokud je závod Azovstal přímo na břehu moře, tak se ve městě koupat nedá,“ říká Romaněnková.

Řešením by podle ní bylo přestěhování Azovstali do areálu Iljičova kombinátu, který je lépe rozmístěn a kouř z něj nejde na město. „Když jsme o tom mluvili před pěti lety, tak nás obviňovali, že chceme fabriku zavřít a sebrat lidem práci. Nyní už se o tom vážně diskutuje, a to nejen mezi aktivisty, ale i na úrovni Metinvestu. Jenže odpověď neznáme. Nevíme, co chce Achmetov s kombináty dělat. A bez toho se nepohneme,“ uzavírá Anna Romaněnková. 

Reportáž z Ukrajiny