Naše země budou v očích celého světa agresorem, říkají Rusky a Běloruska z Prahy. A pomáhají Ukrajincům

Všechny žijí v Česku už dlouhou řadu let. Dvě Rusky a jedna Běloruska. Ve čtvrtek 24. února se jim změnil život. Vpád ruské armády na Ukrajinu jimi otřásl a prakticky od prvních dnů začaly pomáhat lidem prchajícím před bombami padajícími na ukrajinská města. Tady jsou jejich příběhy.

Maria Belinson, narodila se v Rusku, v Česku žije 23 let.

HN: Co jsi pocítila, když ses dozvěděla, že Rusko poslalo na Ukrajinu armádu?

Šok. Hrůzu. Zoufalství. Bezmoc.

HN: Jak ses rozhodla, že se staneš dobrovolnicí?

V úterý večer jsem si přečetla článek, že v ústřední budově pražské městské knihovny začalo fungovat centrum pro přijímání uprchlíků. Pracuji za rohem, takže když jsem šla ve středu ráno do zaměstnání, zašla jsem do knihovny, zastavila prvního člověka ve vestě a zeptala se, jestli nepotřebují pomoci s tlumočením. Pak jsem došla do práce, vzala si volno a šla tlumočit. První dva dny jsem strávila v knihovně a teď už se spíš věnuji koordinaci. Nejdřív to byli tlumočníci, ale pak jsem dorazila na hlavní nádraží a pochopila, že pomoc je potřeba tam. Ne všechny problémy se daří operativně a efektivně řešit. Třeba jsme nehledě na všechno úsilí nedokázali vymyslet, jak lidem na nádraží dělat teplé jídlo. Je potřeba řešit nejrůznější situace. Pomáhala jsem například vyřídit doklady pro kočku, kterou si jedna paní přivezla s sebou. Snažím se propojovat lidi, kteří potřebují pomoc, s těmi, kdo jim mohou pomoci.

HN: Co na tebe udělalo největší dojem?

Dojala mě reakce Čechů, kteří otevřeli hranice a pustili všechny, kdo potřebují pomoc. Jsem v různých facebookových skupinách – pro matky nebo v regionálních sousedských skupinách. Všude se sbírají věci, nabízí se ubytování v domácnostech. Je to velký projev solidarity, který mě dojímá.