Jak jsme si mohli myslet, že má Rusko úžasnou armádu, když v té zemi nefunguje nic?

Ruské síly se na Ukrajině chovají jako hordy barbarských nájezdníků, zabíjejí civilisty, děti, bombardují nemocnice. Přesto za měsíc války dokázaly dobýt pouze jedno větší město – třísettisícový Cherson. A ukrajinské traktory na mnoha místech odtahují nepojízdnou ruskou techniku. Prognózy většiny expertů, stejně jako smutné očekávání laiků, že se Ukrajina nemůže ruské invazi úspěšně bránit a že Putinovy tanky budou za pár dní v Kyjevě, se ukázaly jako úplně liché. Jak je možné, že jsme se takhle mýlili? 

Nabízím hypotézu, že jsme podlehli dojmu neporazitelnosti, který se ruský režim snažil sám o sobě vyvolávat nejméně dvacet let od nástupu Vladimira Putina. Rusko mělo kvalitní velmocenské PR tvořené velkoústnatou rétorikou, mohutnými vojenskými přehlídkami s mezikontinentálními raketami či propagačními videoklipy typu „Vperjod Rossija“ ruského zpěváka Olega Gazmanova s desítkami milionů zhlédnutí. Bylo schopné se dopouštět násilností na území členů NATO – viz otrava dvojitého agenta Sergeje Skripala v britském Salisbury či teroristický útok agentů GRU na muniční sklad ve Vrběticích. A když k tomu připočteme ruské hybridní ofenzivy, které v informačním prostoru úspěšně rozkládaly západní společnosti, není divu, že vznikl obrázek Ruska jako mocnosti, která když si zamane, bude za pár dní nejen v Kyjevě, ale i ve Vilniusu, Tallinu, Rize, nebo dokonce ve Varšavě.