Když Němci oznámili odchod od uhlí a jádra, tak jsem si říkal: Kurňa, co oni vědí a my ne?

V prvním patře Holoubkova srubu stojí vycpaný lev a dole v rohu zase bicí souprava, jelikož tady občas zkouší jeho kapela s názvem U mě dobrý. Hraje všechno možné od bigbítu po country a celé léto strávila na hudebních kempech Richarda Krajča. „Kryštof je naše předkapela,“ usmívá se šestapadesátiletý zpěvák, kytarista, ale především pořád podnikatel, kterému až donedávna patřil i hokejový klub HC Energie Karlovy Vary.

Péče o něj a jeho financování mu léta dělaly vrásky, ale v létě se mu podařilo najít nové investory a evidentně se mu ulevilo. Takže když se ho dnes zeptáte, jak se má, odpověď je jasná: „U mě dobrý.“

Šenkypl z Pale Fire Capital jde do hokeje. Od Holoubka kupuje extraligový klub v Karlových Varech

2. 9. 2022 ▪ 3 min. čtení

HN: Máte teď opět víc práce, když uhelné elektrárny jedou naplno?

Dělám uhlí 30 let. Buď je ho hodně, nebo málo – ale nikdy ho není akorát. Donedávna byla poptávka malá, tak se utlumovala těžba, a najednou je ho potřeba hodně. My jsme přímo navázaní na to, co se vytěží, kupujeme ho ze šachet. 

HN: Kolik uhlí dnes vozíte?

Už je to minorita byznysu, který děláme. Jsme tak na deseti procentech toho, co jsme vozili patnáct dvacet let zpátky. Patřili jsme bezpečně k pěti největším prodejcům uhlí u nás. Prodávali jsme 1,5 milionu tun ročně. Byly toho plné kamiony i vagony. Měl jsem pronajaté soupravy a vypravoval vlak za vlakem. Dnes už ani nevím, kolik toho přesně vozíme. Já do práce nechodím, mám obchod s uhlím pod vyčleněnou firmou Holoubek Energo, která má vlastní management.

HN: Proč to tak máte?

Přišel Green Deal a banky nám začaly říkat, že s námi nemůžou spolupracovat, protože jsme špinaví. Tak jsme to museli dát stranou, aby to nebrzdilo ostatní části našeho byznysu. Přitom je to paradox: ty banky sedí v kancelářích, které jsou vytápěné hnědým uhlím z naší teplárny. V legraci jsem se jich ptal, že když jsem s uhlím ten špatnej, tak když to topení teď na zimu vypnu, budu zase dobrej?

HN: Asi se tedy nemá cenu ptát na váš postoj k současné energetické situaci, že?

Česko je navázané na Německo. Němci chyby nedělají, ale když nějakou udělají, tak opravdu velkou. A to se právě teď děje, přičemž my máme tu smůlu, že jsme s tím úzce svázaní. Ceny energií jsou obří problém. Vidím to u našich dodavatelských firem i u mých nájemců, pro které to je likvidační. Spousta z nich mi říká, že to vzdává. Mnoho z nich rozvázalo smlouvy, protože nemohli zaplatit. V našem hotelu Orion jsme za elektřinu loni k srpnu platili 718 tisíc korun. Letos to bylo 2,2 milionu. Řekněte mi, jak to mám jako podnikatel dohnat? To nemůžete promítnout do cen. Na guláši, který by stál třikrát tolik, to stejně nedoženu. Přitom ten hotel je nový, zařízený jako podle příručky Green Dealu: ekologický, zateplený, s tepelnými čerpadly… Kdybych na něj měl někde půjčeno, tak mi ho banky hned seberou. To je šílené. Naštěstí máme dost svých zdrojů a snad vydržíme. Ale kdyby to takhle šlo dál, tak to budeme muset taky zavřít.

HN: Máte vysvětlení, jak jsme se dostali do této situace?

Lidé mají na účtech spoustu peněz, které tam přibyly během covidu, a to žene inflaci nahoru. Nikdo z politiků neřekne, že z lidí chtějí ty peníze vymačkat a že to udělají přes vysoké ceny. Putin je až ten poslední problém. Horší jsou v tomto směru burzy a jak je nastavený systém. Současný stav nahrává obrovskému populismu, to může zatřást s celou Evropskou unií. Stačí, když někdo začne vykřikovat, že zařídí levnou elektřinu… A kdo to pak dá dohromady? Z toho ještě může být velký armagedon.

HN: Zastropování cen energií nepomůže?

To je málo. Někdo ty peníze, které solíme za energie jako blázni, má teď v kapse. Asi ti, kdo je vyrábí a obchodují s nimi. Přitom plyn i uhlí se těží stejně jako dřív. EU by do toho měla razantně vlítnout a srovnat to.

HN: Nejsou ceny řízené prostě jen tržní logikou nabídka/poptávka?

V Německu postupně zavírají jádro a uhlí, my vyrábíme víc, než potřebujeme, a u nás je ve finále elektřina dražší než u nich. Jakou to má logiku? Já ji nevidím. Ceny elektřiny se jen vymýšlí, nejsou skutečné. Ale lidi je opravdu musí zaplatit. Chyba je v systému burz a způsobu, jakým se stavíme k energetickým zdrojům. Ale uvidíme, snad se to v dobré obrátí.

HN: V jak hluboké energetické krizi teď podle vás jsme?

Co potřebuje člověk k životu? Vodu, chleba a teplo. Teplo je základní potřeba člověka, to není něco navíc. V paneláku si těžko rozděláte oheň v kamnech. Takže teď se lidem sahá na jednu z těch nejdůležitějších potřeb a dotýká se to všech. I já vidím, co platím za energie, a není to odpovídající. Neštymuje mi to: tlačíme lidem čistá auta za šílené peníze, ale doma si nezatopí a mají si vzít rolák.

HN: Co navrhujete?

Prodej elektřiny a plynu dočasně vyndat z tohoto systému obchodování. Nechci říct jejich výrobu znárodnit, ale… Já mám teplárnu v Karlových Varech, a kdybych byl blbec a najednou zdražil o tisíc procent, tak ji regulátor převezme, aby se dál dodávalo teplo, protože není možné to vypnout. To samé se musí udělat s velkou elektřinou a plynem. Někdo by to měl převzít – a to by měl být stát.

HN: To zní jako znárodnění.

Vím, zní to hrozně, ale dočasně by to tak mělo být. Stát je od toho, aby dostupně zařídil potřeby člověka, a to byznysmen, který má jiné zájmy, neudělá. Management firem má dělat zisky pro akcionáře, což nejde dohromady se zajištěním základní potřeby obyvatel. Máte jeden kabel a jednu trubku do baráku, to přece není žádný volný trh, na kterém byste si mohl vybírat. O klasických tržních mechanismech nemůže být ani řeč.

HN: Jede vaše teplárna jen na uhlí?

Ano, jede to horkovodem z elektrárny Sokolovské uhelné ve Vřesové a pak teplo rozvádíme po městě. Jsou tam paroplynové zdroje, ale teď se jimi netopí a ani nebude. Nejistota okolo ceny plynu je obrovská.

HN: Od Sokolovské uhelné berete uhlí. Jak se změnila jeho cena?

Do konce roku máme dohodu a na příští rok se bude znovu projednávat. Velkého cenového šoku se nebojím – asi to půjde trošku nahoru, ale oni dobře vědí, kde se mohou pohybovat. Navíc jim se teď byznysově daří, takže věřím, že se udržíme v rozumných relacích. Dřív jsme vozili uhlí z Ruska, Donbasu i Polska, teď je to všechno jinak. Teď je naše gros Sokolovská, ale uhlí je málo, takže sháníme, co kde je. Pro těžaře je to velká otočka: celou dobu jim všichni říkají: Zavřete to – a najednou je to: Honem honem dodávejte. Nevědí, na čem jsou, přitom energetika je postavená na dlouhodobém plánování.

HN: Kde se růst cen energií zastaví?

Tam, kde to ještě obyvatelstvo unese. A to se zrovna teď měří. Nikdo neví, kde je ta hranice. Když Němci říkali, že zavřou uhelné a jaderné elektrárny, tak jsem si říkal: Kurňa, co oni vědí a my ne? Co nám uniká? Z čeho to vyrobí? Přitáhli si sice rouru z Ruska, ale za ní nebyla žádná záloha. Přitom by teď stačilo málo: Říct, že nechají ještě běžet pár let jaderné elektrárny, a cena by najednou rychle spadla. Energie se vrátí do normálu, až v Německu pochopí, že Green Deal je dobrý, ale chtělo by to do něj jít vyváženě. Zavřít to ošklivé až tehdy, kdy to dobré bude vyrábět stejné množství energie. Nemělo by to být posazené na jednom dodavateli, aby plyn tekl jen z jednoho směru. Musí se diverzifikovat zdroje, aby si monopol nemohl dělat, co se mu zachce, a je jedno, jestli jde o stát, nebo firmu.

HN: Proč vidíte Green Deal jako viníka energetické krize?

Evropa kvůli Green Dealu zbytečně krvácí. Zdražuje si energie, a přitom jsme ve světové produkci CO₂ jen pár procent. I kdybychom všechno vypnuli, tak to nebude na planetě moc vidět. Mezitím Asie čoudí, že se nestačíme divit, a ekonomicky nás dohání.

HN: Pokud je ale zapotřebí změna, někdo musí být první.

To chápu a vítám to. Pamatuju si, jak pomohlo, když se před lety šláplo do odsíření elektráren. Příroda se zazelenala, mnohem lépe se tady u nás v Krušných horách dýchá. Teď tu máme krásné lesy, je to nesrovnatelné s předchozími dekádami. Ale co se týče Green Dealu, mělo by se na změnu jít rozumně.

HN: Co ve vašem koncernu nahradilo uhlí jako hlavní byznysovou tepnu?

Nejvíce dělají pracovní ochranné pomůcky Ardon, to je 1,6 miliardy korun tržeb. Obchod se zlatem a stříbrem se také dostává ke dvěma miliardám. Naše e-shopy udělají zhruba 300 milionů, nemovitosti mají obrat asi 70 milionů, teplárna 400 milionů, logistické parky 300 milionů. Kolik přesně dělá hnědé a černé uhlí, to ani nevím. To už jsou tak malá čísla, že mě to ani nezajímá.

HN: Cítíte nostalgii?

Ne. Uhlí byla etapa, na které jsem začal a vydělal hodně peněz. Dneska to je odvětví s tolika problémy, že je lepší se věnovat tomu, co má větší perspektivu.

HN: To je pro vás prodej zlata a stříbra. Jak jste se k němu dostal?

Jde o společnost Safe Heritage, ale pro lidi je to známé díky internetovému obchodu Zlaťáky.cz. Nakupoval jsem u nich dlouho cenné mince a zakladatelé to před dvěma lety chtěli prodat, tak jsme se domluvili. Je to dennodenní nákup a prodej zlata – něco nakupujeme na burzách, něco přímo od obchodníků. Je to těžký byznys, banky s vámi o tom nediskutují, nic vám nepůjčí, takže na to musíte mít dost vlastního kapitálu.

HN: Jaká je v prodeji zlata u nás konkurence?

Patříme k největším retailovým prodejcům v Česku. My máme kamenné obchody a velký e-shop, děláme investiční zlato a stříbro, hlavně mince a slitky z limitovaných edic i ty pro sběratele. Teď zájem o zlato vystřelil, lidi v něm hledají ochranu proti inflaci. Skoro není co prodávat, mincovny jsou po celé Evropě vyprodané.

HN: Proč tak věříte zlatu?

Umím počítat a vím, že to je dlouhodobá správná investice. Co je svět světem, tak zlato představuje stabilitu. Asi byste do něj neměli dát všechno, ale kus svých peněz určitě. Podívejte se, co udělala cena zlata od roku 1970, to je raketa nahoru. Na zlatu za rok možná nevyděláte bambilion jako možná na akciích, ale krásně to pokryje inflaci a je to odhadnutelná investice: víc toho není možné vytěžit, zato rotačky natisknou cokoliv. Peněz je hodně, ale jsou to jenom papírky. Proto třeba přátelům k narozeninám dávám jako dárek malé zlaté slitky s hologramem.

HN: V roce 1990 jste začínal jako prodejce paliv. Jak jste se k tomu dostal?

Když jsem se vrátil z vojny v roce 1988, přes výběrové řízení jsem se stal vedoucím údržby v Uhelných skladech Sokolov. Pak přišla revoluce, začalo vládnout Občanské fórum a ten pán, který mi dělal šéfa, omarodil. Tak vybrali na jeho místo mě, že jsem mladej a nadějnej. Tak jsem se stal vedoucím Uhelných skladů, což bylo to první, co se v malé privatizaci prodávalo. Koupil to jeden emigrant, který je teď schovaný někde na Belize. Já odešel, pronajal si náklaďák a začal rozvážet uhlí. Jezdil jsem od fabriky k fabrice a ptal se: Dobrý den, já jsem Holoubek, nechcete ode mě uhlí?

HN: Toužil jste dělat na sebe?

Přišlo mi to přirozené. Nejdřív jsem si udělal živnostenský list, aniž bych věděl, co budu dělat. Proto jsem jako název firmy zvolil prostě svoje jméno – aby si mě pod tím lidi vždycky představili. Pak už to vyrostlo, měl jsem plné vlaky a kamiony a nemohl jsem to změnit, abych nedal trhu záminku si myslet, že se něco děje špatného.

HN: Jak blízko jste si byl s Františkem Štěpánkem, zesnulým majitelem Sokolovské uhelné?

S tím jsem se znal dobře, i naše rodiny se vídaly. Sokolovská byla můj hlavní zdroj, byl jsem jejich největší odběratel. Když jsem tam začínal nakupovat, nikoho jsem neznal a on tam dělal nižší pozice, pak byl ředitel obchodního oddělení, až se stal majitelem. Dlouho také sponzoroval karlovarský hokej, měli jsme ho na dresech.

HN: Zasáhla vás jeho sebevražda v roce 2020?

To je věc, kterou člověk nepředpokládá. Byl to šok.

HN: Jaký byl byznys s tuhými palivy v 90. letech?

Pořád někdo neplatil. Byl to dennodenní problém. Když jste neměl peníze, tak jste nemohl prodávat, protože šachtě se za odběr muselo platit hned, ale podniky vám zaplatily třeba až s několikaměsíčním skluzem. Mohl jsem dělat jen v rozpětí toho, co jsem vydělal, protože banky nám nic nechtěly půjčit. Neměl jsem jim proti tomu co dát – měl jsem maximálně byt 3+1 v paneláku.

HN: Hodně se angažujete jako mecenáš v Karlovarském kraji, který je nejchudší v Česku s nejvyšší nezaměstnaností. V čem vidíte cestu ke zlepšení?

Tady se nedá dělat nic jiného než se plně věnovat turistickému ruchu. Ten se zásadně proměnil: ruská klientela je pryč, hotely a lázeňské domy se musí zpátky vrátit k standardním návštěvníkům od nás a z Německa. To je klientela, která má peníze a má to kousek, a může to tu zachránit.

HN: Bude to stačit?

Bude muset. Musím být optimista, protože žádnou jinou variantu nevidím. Průmysl odsud v podstatě zmizel. Sokolovská uhelná má co dělat sama se sebou. Je tu jedna porcelánka a s těmito cenami elektřiny může být v lednu prázdná. Mattonka a Becherovka? To jsou tady jen výrobní závody s pár desítkami lidí, ale sídlo mají v Praze.

HN: Nedávno jste po 30 letech prodal nebo spíš předal vlastnictví karlovarského hokejového klubu. Proč?

Už toho bylo hodně. Třicet let je dlouhá doba, dozrálo to do situace, kdy jsem se rozhodl, ať někdo jiný přinese nový impulz a posune to dál. Když jsem začínal, hrála se tady 2. liga v plechové boudě. Teď odcházím a máme super arénu, kterou postavilo město, a byli jsme mistři a vicemistři extraligy. Je to stabilní klub s výbornou mládeží. Vary jsou malé město a hokej tady těžko udrží jen mizející průmysl. Noví investoři jsou z internetové branže, což mi dává smysl. Tam se dělá velký byznys a nejste s ním vázaní na konkrétní místo. Jejich fabrika je po celém světě. Navíc neodcházím úplně, domluvili jsme se, že je ještě deset let budu podporovat.

HN: Co vás v podnikání žene dál?

Dělám to pro to, že mám rád smysluplné věci. Když vyrábíme dobré a hezké věci, jsme prospěšní okolí a podporujeme různé aktivity. Ve společnosti musí být takové typy lidí, kteří mají ke svému městu a regionu vztah, protože obrovské nadnárodní společnosti vám neudělají příjemný život. Středně velký byznys, to je krev, která dává společnosti život.