Proruští křiklouni táhnou na ČT, Babiš se tváří jako disident. Svátek skončil zrelativizovaný, rozmělněný

A dnes? Svobodomyslná část veřejnosti se k jednomu z nich u památníku 17. listopadu živě hlásí, na druhého píská. Vůbec nerozhoduje to, jak se kdo osvědčil v kritické chvíli dějin, na kterou právě teď vzpomínáme jako na konstitutivní moment vzniku moderního Česka. Tehdejší postoje jsou lhostejné. Což je, z pohledu boje za svobodu, poněkud defétistické.  

Dá se samozřejmě namítnout, že mezi oběma politiky je nebetyčný rozdíl. Jeden nyní, po otočce, představuje víceméně to, o co v listopadu šlo. Druhý je spíše zosobněnou extenzí reálněsocialistické mentality do současné doby. O to komičtěji ale pak vyznívá, že i ten druhý, jenž reprezentuje část společnosti, které se současný systém nelíbí, se usilovně k 17. listopadu hlásí. A vydává se málem za novodobého disidenta. Autentický boj za svobodu je tím relativizován na n-tou.

Zajímavé také je, co všechno si nyní lidé do 17. listopadu promítají. Část mladší generace například stávkuje za klima a připadá si, že protestuje proti arogantní moci stejně jako studenti v roce 1989. Na ty, kdo jemně upozorňují, že je to přece jen něco poněkud jiného, protože nyní jim nehrozí, že budou zmláceni pohotovostním plukem SNB, hledí stávkující jako na zpozdilce. „Jiná doba, jiné téma, jiné prostředky, stejný pocit revoluce,“ zní v podtextu. Kdo dnes vzpomíná na skutečný boj o svobodu a upozorňuje, že radikálně antikapitalistické postoje části studentstva mohou být pro svobodu nakonec nebezpečné, je zpozdilý boomer. Člověk včerejška. A nezajímavým včerejškem se stává i 17. listopad. 

Samotná svoboda je v tento den dokonce i masově karikována. K České televizi vyrážejí houfy pomatenců, kteří jsou přesvědčeni, že mají nezpochybnitelné právo vstoupit do vysílání se svou alternativní představou o světě inspirovanou či rovnou živenou bůhvíodkud, ale rozhodně ne ze západní kulturně-politické hemisféry. Dotyční si, podobně jako jeden z prezidentských kandidátů, který jim ve snaze o zvolení usilovně nadbíhá, připadají jako disidenti, aniž by jim docházelo, že se svými postoji jsou dokonalou antitezí étosu listopadu 1989.

Pavel školený na rozvědčíka, Babiš vedený jako agent. Co dělali prezidentští kandidáti v listopadu 1989?

21. 11. 2022 ▪ 26 min. čtení

Samozřejmě je tu stále množství lidí, kteří si pamatují, o co tehdy šlo, je jim jasné, jak je to dodnes důležité, a pečují o distinkci mezi svobodou a tím, co se jí nyní jen zaštiťuje. Scházejí se na Národní třídě, na Václavském náměstí. A reprezentují je i veřejnoprávní média, která poctivě vzpomínají na události a dělají nápadité historické rekonstrukce. Ale jsou jen jednou z mnoha skupin, které si 17. listopad nárokují. Také často působí na ostatní spíš jako kurátoři v muzeu než cokoli životného a životaschopného.

17. listopad zkrátka přestal být kolektivní připomínkou toho, co už nikdy nesmíme dopustit, a statečnosti lidí, kteří proti zlu dokázali bojovat. Je nyní vlastně jen průmětnou nejrůznějších postojů, ukázkou toho, jak jsou dnes kdysi jednoznačné pojmy jako demokracie a svoboda relativizovány. Možná by bylo lepší, kdyby se Den boje za svobodu a demokracii přejmenoval. Třeba na Národní demonstrační den.

Svoboda a demokracie je už povětšinou beztak jen ornament, kterým se zdobí kdekdo, aniž by mu na nich nějak zvlášť záleželo.