Honduraskou vesnici pohlcuje oceán. Ukazuje, co čeká stovky milionů lidí na celém světě

Zhruba pětitisícové Cedeňo se nachází u velkého Fonseckého zálivu, o který se Honduras dělí se Salvadorem a Nikaraguou. Oceán začal nejprve ukusovat pláž a potom i domy. O něco postoupí každý rok - jeho hladina stoupá od 70. let. Největší škody napáchal hlavně v posledních dvou desetiletích.

„Většinu naší vesnice zatopilo moře. Pokud se něco neudělá, brzy zmizíme úplně,“ říká představitel místní komunity Carlos Dagoberto Majada. V obci žije už 60 let. Přes celý stůl roztahuje starou potrhanou mapu obce a mangrovovým výhonkem ukazuje na části a ulice, které už si vzala voda.

Jak vesnici Cedeňo zaplavuje Tichý oceán

Dalších 14
fotografií

Situaci ve vesnici sleduje také nezisková organizace Coddeffagolf, která se přes čtyři dekády věnuje ochraně přírody v zálivu Fonseca. Podle ní za uplynulých 17 let postoupil oceán do Cedeňa o 105 metrů. Majada ovšem tvrdí, že v některých místech to je až 400 metrů. O spoustě míst tak vypráví jen díky své paměti. Na rozdíl od Evropanů, kteří zažívají povodně, jež ale relativně rychle zase zmizí, zdejší obyvatelé nevěří, že voda opadne a situace se zlepší. Podle nich bude ještě hůř. A nemýlí se, jak dokládají četné vědecké studie.

Směřujeme k nárůstu hladiny oceánů o jeden metr

Zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) o oceánech a kryosféře z roku 2019 uvádí, že hladina světových moří stoupne do konce století až o jeden metr, pokud globální oteplení překročí 3 °C. To je oteplení, ke kterému při současném množství lidmi vypouštěných skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého (CO2), směřujeme. V důsledku toho může dojít k nucené migraci obyvatel pobřežních a ostrovních oblastí. 

Podle studie zveřejněné ve vědeckém časopise Nature Communication ohrozí do roku 2050 stoupající hladina oceánů přes 300 milionů lidí. Trpět tím budou hlavně jižní země, které nemají dost prostředků na vybudování robustní ochranné infrastruktury.

V budoucnu budou každý rok čelit potížím hlavně nejhustěji obydlené oblasti, a to v Číně, Vietnamu, Bangladéši nebo Indii. Honduraské Cedeňo je jedním z míst, kde už jsou změny velmi citelné.

Zásadní dopady bude mít tato situace i na bohatý západní svět, a to nejen kvůli vynucené masové migraci. Také v Evropě je spousta ohrožených pobřeží. Nejvíce v Nizozemsku, které leží z jedné čtvrtiny pod hladinou moře. Týká se to i Německa, kde se v budoucnu bude s problémy potýkat hlavně ústí Labe s téměř dvoumilionovým Hamburkem.

V bezpečí před stoupající hladinou oceánů nebudou ani světová velkoměsta jako Londýn, New York, Miami či Tokio. Ukazuje to například podrobná interaktivní mapa, kterou vytvořili výzkumníci Climate Centralu, vědecké a mediální organizace zabývající se klimatickou změnou. Na mapě je dobře patrný i budoucí vývoj ve středoamerickém zálivu Fonseca. V roce 2050 bude místní pobřeží z velké části pod vodou.

Zaplavené oblasti zálivu Fonseca v roce 2050 podle projekce neziskové zpravodajské a výzkumné organizace Climate Central.

Foto: Climate Central

Před masovou migrací vyvolanou globálním oteplováním varoval začátkem tohoto roku šéf OSN António Guterres. Podle něj se může jednat o exodus biblických rozměrů. V počtu obyvatel ohrožených mořskou hladinou šel ještě dál než citovaní vědci. „Nebezpečí je obzvláště akutní pro téměř 900 milionů lidí, kteří žijí v pobřežních zónách v nízkých nadmořských výškách - to je jeden z 10 lidí na planetě,“ řekl Guterres na Radě bezpečnosti OSN.

Finanční náhrady pro nejohroženější země

„Na vesničce Cedeňo a Hondurasu jasně vidíte, jaké jsou dopady globální změny klimatu,“ říká Lisa Kirtzová z německé Křesťanské iniciativy Romero. Její snahou je přiblížit lidem v Evropě situaci Střední Ameriky a prosadit zásady klimatické spravedlnosti. Ta je založena na skutečnosti, že změnou klimatu nejvíce trpí lidé v zemích, které jsou za ni nejméně zodpovědné, protože ani v minulosti nevypustily do ovzduší tolik skleníkových plynů jako bohaté státy.

„Upozorňujeme proto na to, že průmyslové země mají dodržovat své klimatické závazky,“ uvádí Kirtzová. Má na mysli naplňování Pařížské klimatické dohody z roku 2015. V ní se skoro všechny státy světa zavázaly, že udrží globální oteplení pod 1,5 °C oproti období na začátku průmyslové revoluce, tedy konci 19. století.

Iniciativa Romero, stejně jako další organizace i samotné rozvojové země, také žádá, aby bohaté státy plnily své finanční závazky. Už na klimatické konferenci v Kodani v roce 2009 průmyslově rozvinuté země slíbily, že každý rok společně dají 100 miliard dolarů na boj a přizpůsobení se klimatickým změnám v nejvíce ohrožených oblastech. Původně měla tato finanční pomoc začít fungovat již od roku 2020. Dodnes ale zůstalo jen u slibů.

FOTOGALERIE UVNITŘ

Fairtrade v Česku roste navzdory snaze lidí šetřit. Pěstitelé kávy v Keni ukázali, jak jim to pomáhá čelit klimatické změně

8. 6. 2023 ▪ 7 min. čtení

Na závěr poslední mezinárodní klimatické konference COP27 v egyptském Šarm aš-Šajchu se loni v listopadu podařilo domluvit založení Fondu na kompenzace ztrát a škod (Loss and Damage Fund). A na letošní konferenci COP28 v Dubaji by se měly dohodnout konkrétní detaily jeho fungování.

Smyslem těchto náhrad je kompenzovat méně rozvinutým zemím negativní dopady globální změny klimatu. Například Evropa stojí za přibližně třiceti procenty všech historických emisí CO2. A zatímco Honduras má dnes podíl na světových emisích CO2 jen 0,03 procenta (v přepočtu na hlavu 0,99 tuny), v případě Česka je to 0,7 procenta – 23krát více. Na jednoho Čecha tedy připadá více než devět tun, a to jen v roce 2021. Patříme tak k největším světovým „producentům“ emisí na osobu.

Ledovce tají, vodní masa se roztahuje

Hladina oceánů přitom nestoupá pouze kvůli tajícím ledovcům. Zásadní je také fakt, že oteplující se voda zároveň nabývá na objemu.

Vedle toho se oceány také okyselují. Vážou na sebe zhruba čtvrtinu lidmi vypouštěných emisí CO2. Při rozpouštění ve vodě z něj vzniká kyselina uhličitá. Ta zabíjí mnohé mořské organismy, jako jsou korály, měkkýši a mořští ježci. Jejich schránky nebo skořápky jsou z vápenatých sloučenin, jež kyselina rozpouští. Jak se oceány stávají kyselejšími, mají tyto organismy potíže s tvorbou a udržováním svých schránek, což vede k jejich oslabení či úplnému rozpadu.

Tento proces dopadá na celý potravinový řetězec, protože zmínění živočichové jsou potravou větších ryb a savců. Ve výsledku přicházejí o živobytí i lidé. Přímořské komunity jsou tradičně zaměřené na rybolov, ryb ve vodě však ubývá.

„V moři už nemáme ani ryby, ani krevety. S nimi jsme přišli o práci a příjem. Jsme teď velmi chudí a já už nemám sílu začínat někde jinde zcela znova,“ říká France Cruzová z Cedeňa. Postarší žena si rukou utírá slzy. Těžko se jí mluví. Sousedka jí podává vodu, aby se napila a mohla pokračovat ve vyprávění. Na otázku, co jí dává sílu a naději, odpovídá bez zaváhání: „Víra v Boha.“ 

Sedí pod přístřešky, kde je řada rybářských člunů. Evidentně nedávno prošly opravou a hrají barvami. Jsou na nich výrazné červené, zelené a modré pruhy a ručně malované názvy značek jako Puma, Nike či Rebook. Jsou otočené dnem vzhůru a čekají na využití, které většinou nepřichází.

„To, co ulovíme, nám teď nestačí ani na pokrytí nákladů na palivo našich lodí. Mohou na moři plout hodiny a stejně nic neuloví,“ vysvětluje Carlos Majada, proč řada rybářů na moře už ani nevyráží.

„Alternativní práce tu není, natož pro muže, kteří už čtyřicet let rybaří. Ti už si těžko najdou něco jiného,“ dodává skepticky Majada. Vysokou mírou nezaměstnanosti trpí Honduras i celá Střední Amerika. To se podepisuje na obrovské emigraci místních. Každý má někoho v USA. A často se tam přesouvají celé rodiny.

Podle dat Mezinárodní organizace práce z roku 2021 tuto devítimilionovou zemi opustil již téměř milion obyvatel. Z toho více než tři čtvrtiny zamířily do USA. V roce 2020 byla nezaměstnanost v Hondurasu téměř 11 procent.

„Kdo může, tak odsud uteče,“ říká třiačtyřicetiletá Lesly Karina Amaya Ordoňezová. Se svou rodinou v Cedeňu postupně postavila tři domy. Vždy se stěhovala, aby unikla vodě, ta si ale stejně všechny nakonec vzala. Jako mnozí její sousedé se obvykle posouvala o několik metrů v rámci pozemků, na kterých mohla. „Potřebovali bychom někde kus země, abychom si tam mohli postavit nový domov. Nikdo nám ale takovou pomoc nenabízí,“ podotýká Ordoňezová. Role státu v pomoci lidem zde není tak aktivní, jako je obvyklé v Evropě.

Ani emigrovat není snadné. I na to je potřeba spousta peněz. A hlavně odvahy. Trvá dlouho, než si Hondurasané na cestu za lepším životem vydělají. „Cesta do USA by nás vyšla na 4000 dolarů na osobu. Na to naše čtyřčlenná rodina nemá dostatek prostředků,“ říká otevřeně Ordoňezová.

Průměrný měsíční plat v Hondurasu vychází na 660 amerických dolarů, tedy zhruba 14 tisíc korun. Je to ale průměr, na který většina lidí nedosáhne.

Pobřeží už nechrání mangrovy

Problém Cedeňa a celého zálivu Fonseca není daný pouze globálním oteplováním a zvyšováním hladiny oceánu. Má i lokální původ. A opět za ním stojí člověk. V 70. letech se sem začaly dostávat průmyslové velkochovy krevet, většinou navázané na zahraniční společnosti a s odbytem v USA nebo v Evropě, Česko nevyjímaje.

Kvůli nim lidé vykáceli velké rozlohy mangrovových lesů, jež tvořily přirozenou ochranu pobřeží před bouřemi. Kromě toho mangrovy odumírají kvůli toxickým látkám vypouštěným z chovů krevet a továren, jež jsou na ně navázané. „Celý tento průmysl používá hodně chemikálií. Ty ničí okolní životní prostředí a hubí mořské živočichy. Ti ale mizí i kvůli chybějícím mangrovům. Poskytovaly jim útočiště a potravu,“ popisuje Josep David Villalobos, odborník na mořský život z honduraské organizace Centro de Desarrollo Humano (CDH).

Podle platformy Global Mangrove Watch, která vznikla z iniciativy OSN, od roku 1980 zmizelo již více než 30 procent mangrovových lesů. Hlavním důvodem je odlesňování způsobené zemědělstvím, rybářstvím, cestovním ruchem a rozvojem infrastruktury.

Podobně jako Evropané se i Hondurasané snaží obnovovat přírodu a navracet ji do míst, odkud ji v minulosti vytlačili. Zjišťují, že bez spolupráce s ní není rozvoj udržitelný. Se zničenou přírodou začne dříve či později skomírat i byznys a lidé chudnou.

Villalobos popisuje, jak se v zálivu Fonseca snaží obnovovat mangrovníky. Cíleně je vysazují, jeden po druhém. Jenže zároveň se stále potýkají s tlaky některých velkochovů krevet, které chtějí další mangrovové lesy kácet.

Mangrovy, které nejčastěji rostou v deltách řek, protože mají rády slanou i sladkou vodu, se běžně rozmnožují poměrně snadno. Buď pomocí semen, nebo větevních sazenic nazývaných propagule, které vypadají jako šipky. Ve vodě plavou špičkou dolů, a když narazí na písečné dno, zapíchnou se a zakoření. Se vzrůstající hladinou oceánů a častějšími bouřemi, které klimatická změna přináší, to však zvládají čím dál tím obtížněji.

A zpráva vědců z IPCC není zrovna optimistická. Podle ní může svět do konce století přijít o 70 procent mangrovových lesů, pokud bude lidstvo pokračovat v současném množství emisí skleníkových plynů.

Rybářskou vesnici Cedeňo v Hondurasu zaplavuje vzrůstající hladina Tichého oceánu (autor: Jonas Alter)