EU má pravdu, ale nic víc. Proč na ni tvrdě dopadne válka na Blízkém východě

Izrael má nezpochybnitelné právo bránit se. Jeho zásah proti Hamásu je nevyhnutelný. Ale je otázkou, kam až by měl židovský stát zajít. Izrael oprávněně říká, že toto je jeho 11. září. Ale vzpomeňme si na Američany po skutečném 11. září, tedy po teroristických útocích na New York a Washington z roku 2001. Američané svými následnými kroky promrhali počáteční velkou solidaritu a podporu velké části světa, včetně Evropanů. Z invaze do Iráku se stala morální a materiální rána, která zásadně rozdělila i samotné Spojené státy.

Takže: je dobře, že země EU, stejně jako Američané, podporují Izrael, ale zdůrazňují, že by měl dodržovat mezinárodní právo. Rusy nabádáme k témuž, a teď bychom v případě Izraele mlčeli? Představte si, jak by to zamávalo s pozicí Západu na mezinárodní scéně. Indové, Brazilci nebo třeba Jihoafričané, u nichž se snažíme dělat vše možné, aby se nepřiklonili k Rusku a k Číně, by měli další důvod mluvit o západním pokrytectví.

Emocionální odpověď je jasná – útok na Izrael byl barbarský a zasluhuje tvrdou reakci, přičemž, když se kácí les, létají třísky, tedy těla Palestinců, kteří zemřou při izraelské odvetě. Politici se ale musí zasadit o strategickou, nikoliv o emocionální odpověď.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Strategickou reakcí je co možná nejvíc oslabit Hamás, ale nezajít tak daleko, aby se konflikt rozšířil. Tedy aby do něj byl vtažen Hizballáh, Írán, Sýrie… To není v zájmu Západu, ale ani Izraele. Tedy pokud někdo není tak naivní, že sní o jakémsi kataklyzmatickém zúčtování, v němž dojde k očistě celého Blízkého východu od teroristických živlů. To by tedy byl velmi nereálný nesmysl.

Evropa může pokračovat ve výzvách Izraeli, aby se nenechal zaslepit pomstou, ale vliv na činy tamní vlády fakticky nemá. Stejně tak nemá vliv ani na Palestince a jejich spojence. Podobně tomu bylo během občanské války v Sýrii. I tam země EU fakticky nezmohly nic, ale nesly důsledky tohoto strašného konfliktu v podobě masové migrace a teroristických útoků.

Teď hrozí, že se to bude opakovat. Co když se dva miliony obyvatel Gazy, hnány tvrdou izraelskou odvetou, natlačí do Egypta? Ten nebude mít žádnou motivaci starat se o ně a prostě jim umožní odplout do Evropy. A pokud zmatky zasáhnou přímo Egypt, stomilionový stát, který je permanentně na hraně vnitřního výbuchu, bude migrační tlak na Evropu vpravdě nesnesitelný.

To je jen jeden z možných scénářů. Ale nápadné je, že se, z hlediska EU, jaksi nedostává příliš mnoha dobrých. Dá se očekávat, že současná jakžtakž jednotná pozice unijních států se začne štěpit s tím, jak bude přibývat fotografií a videí mrtvých těl z Pásma Gazy. Češi nebo Němci budou chtít dát Izraeli víc času na odvetu, Španělé nebo Irové budou volat po okamžitém příměří. Nad tím vším se bude jasně rýsovat evropská bezmoc.

Lze to nějak změnit? Ne. Největší kritici této bezmoci by zároveň nikdy nepřipustili jediný možný recept, tedy aby se EU změnila fakticky ve federaci s jednotnou zahraniční a vojenskou politikou řízenou z Bruselu. Nehledě na nereálnost takové představy. Evropa prostě bude stát opodál a ponese následky. Není to ničí přímá vina. Je to důsledek faktu, že státy EU jsou v dnešním brutálním světě slabé každý sám za sebe a zároveň nelze reálně čekat, že se spojí v jednu silnou, dobře vyzbrojenou entitu s jasným a jednotným pohledem na dění na planetě.