Fialova vláda by se měla sociálních protestů bát. Svědčí o tom jeden příklad z nedávné historie

Na jednu stranu je fakt, že to v Česku se stávkováním není kdovíjaké. Jedinou skutečně tvrdou politickou stávkou s celostátním dopadem byla stávka železničářů v roce 1997. Trvala pět dní a odboráři si tehdy vymohli zastavení transformace Českých drah. V jiných případech byly stávky mnohem měkčí a – zejména ty ve školství – zpravidla končily rozpačitým až komickým přetahováním, kolik škol vlastně stávkovalo a jestli to byl odborářský propadák, nebo ne. Češi zkrátka nemají, například na rozdíl od Francouzů, tvrdé stávkování v krvi.

Lze tedy předpokládat, že to i tentokrát dopadne s odborářskou stávkou podobně nemastně jako kdykoli předtím.

Na stranu druhou by se tím vláda neměla utěšovat. Je zjevné, že se nespokojenost šíří napříč společností. Mladým lékařům vadí delší přesčasy, učitelům, že nedostanou slibovaných 130 procent průměrné mzdy, dalším státním zaměstnancům, že budou mít zmrazené platy, pracovníky v privátních firmách štve, že na ně dopadne vládní šetřicí balíček, například skrze zrušení školkovného či znovuzavedení nemocenského pojištění. A všichni dohromady se bojí opětovného zvyšování cen energií.

Stabilní „blbá nálada“ české společnosti přechází kvůli prudkému růstu životních nákladů a poklesu reálných příjmů v kolektivní naštvanost.

Hromadných propouštění razantně přibývá. Počet lidí, kteří takto přišli o práci, narostl o 40 procent

19. 9. 2023 ▪ 4 min. čtení

A to by mělo vládu varovat. Z historie víme, že se tento typ naštvanosti nakonec může přelít i do politické roviny. Vzpomeňme si na duben roku 2012, kdy se na Václavském náměstí sešla dosud největší odborářská demonstrace – bylo na ní zhruba sto tisíc lidí – namířená proti reformám vlády Petra Nečase. Rok nato Nečasova vláda neexistovala. Jistě, primárním impulzem k jejímu pádu byl legendární policejní zásah na Úřadu vlády, který později poněkud vyšuměl. Ale to byl spíše spouštěč procesu, na který bylo zaděláno už předtím.

Vláda Petra Fialy má proti vládě Nečasově tu výhodu, že se těší solidní většině 108 hlasů ve sněmovně. Ale pokud bude dále ignorovat nespokojenost, která se podle průzkumů šíří už i mezi jejími vlastními voliči a která se začíná materializovat v protestech celých profesních skupin, nemůže to s ní dopadnout u dalších sněmovních voleb dobře. A to ani pokud proběhnou v řádném termínu.