Zadlužování s velmi chabou logikou

Zadlužování s velmi chabou logikou

Bohuslav Pernica

Vláda se rozhodla nakoupit stíhačky. Letouny mají přijít na padesát miliard korun bez započítání ostatních nákladů a mají primárně posílit naši obranyschopnost, sekundárně pak posílit bezpečnost v rámci naší účasti v systému integrované protivzdušné obrany NATO. Vláda má jasno v cíli, stejně i o financování akce. Je jím veřejné zadlužení.
Veřejný dluh vzrostl za vlády ČSSD ze čtrnácti na 20,2 procenta hrubého domácího produktu. Oficiálně se to vysvětluje zadlužováním státu v důsledku řešení problémů zděděných po minulých vládách a použitím deficitního financování jako prorůstového činitele. Je-li v prvním případě zadlužování státu "nezávislé" na vůli vlády, nemá cenu je hodnotit. Ve druhém případě se zdá, že dluhové financování splnilo účel. Pokles české ekonomiky se zastavil a hospodářství zatím roste. Oba způsoby vzniku dluhu jsou logické. Jakou logiku však má zadlužování při nákupu 24 stíhaček JAS-39 Gripen? Velmi malou.
Velikost a úkoly vojenského sektoru se odvozují od bezpečnostní situace, před kterou stojí v důsledku konání jiného státu, nebo kterou sám očekává. Změna bezpečnostní situace je tudíž to, co má vliv na velikost a vybavení ozbrojených sil, tedy v konečném důsledku na výdaje státu na obranu a bezpečnost. Ty lze krýt buď ze státních fondů, vyšším zdaněním, prodejem státního majetku (např. zlato), inflačně (natištěním peněz), nebo dluhově (dluhopisy, půjčkou...). Historie ukazuje, že státy sahají k dluhovému financování obrany vždy až v krajním případě. Zpravidla vypukla-li nebo hrozí-li válka.
Vláda premiéra Zemana často obviňuje novináře, že vytvářejí svět, jenž neodpovídá realitě. Očekává snad česká vláda válku, že navrhuje platit bezpečnost a obranu dnešní generace na účet generací budoucích? Toto morální dilema není řešeno. Otázkou totiž je, čí a jaké zájmy státu jsou zmiňovaným vládním rozhodnutím sledovány. V počínání vlády existuje mnoho momentů, jejichž logika se chápe jen těžko. Vždyť Česko vstupovalo do NATO s cílem efektivnějšího zajištění vlastní bezpečnosti. Předpokládalo se, že by se pořízení naší vnější bezpečnosti mohlo i zlevnit. K ničemu takovému však nedošlo. Více než dva roky po vstupu nevzrostla ani efektivnost, ani se nezlevnilo fungování vojenského sektoru. Navíc se ukazuje potřeba jeho financování z dodatečných zdrojů, jak je tomu v případě nákupu stíhaček.
V souvislosti se vstupem do NATO v roce 1999 působí více než (tragi)komicky, že se stát v roce 1998 rozhodl nakoupit dvakrát více letounů L-159, než potřeboval. Z použitých argumentů pro nákup stíhaček se proto zdá, že je třeba se zadlužit, abychom se zbavili oněch přebytečných 36 kusů L-159. Těžko zdůvodnitelný je nákup stíhaček také jako příspěvek ČR do NATO. Zde se lze ptát, proč se NATO od nás doposud spokojuje s jednou letkou s MIG-21, jejichž produktivita je např. oproti MIG-29 dvakrát menší a provoz značně neefektivní.
V této souvislosti se nabízí i otázka, proč by stíhačky měly být vůbec naším příspěvkem, když bylo rozhodnuto specializovat Českou republiky v rámci NATO na chemické vojsko, pasívní systémy a vojenské zdravotnictví? Ani argument o posílení obranyschopnosti země nákupem 24 stíhaček JAS-39 Gripen nebudí pocit, že je potřebujeme. V posledních deseti letech jsme nevedli žádnou válku s našimi sousedy a ani v následujících deseti letech není moc velká šance, že by došlo k takovému scénáři použití ozbrojených sil. Nebezpečí války ještě poklesne, budeme-li s našimi sousedy v EU či v NATO. Nebo se předpokládá, že by na Česko útočila letadla našich sousedů, nebo že by naši sousedé nechali bez povšimnutí narušení vlastního vzdušného prostoru letadlem útočícím proti České republice?
Cílem nákupu stíhaček na dluh tak mohou být jen a jen kompenzační operace ve prospěch české ekonomiky. Nutnost offsetů se však vydává za přednost nákupu, protože vznik offsetů byl motivován snahou ekonomů, aby jinak neproduktivní výdaje vlády na obranu při nákupu zbraňových systémů ze zahraničí vyvolaly v ekonomice podobný efekt jako ostatní vládní výdaje, tj. růst domácí zaměstnanosti a případně posílení konkurenceschopnosti. O efektivnosti offsetů ve vztahu ke klasickému způsobu stimulace ekonomiky se dodnes vedou spory. Jistě není náhoda, že odběratelské vlády zpravidla požadují offsety v hodnotě minimálně dvojnásobku hodnoty nákupu.
Ačkoliv se to nezdá, i bezpečnost a obrana mají svou ekonomickou logiku. Ovšem k čemu logika, když pokušení využít armádu k jiným cílům bylo, je a bude vždycky silné, a to nejen v České republice.
Autor vyučuje na vysoké vojenské škole
pernica@feos.vvs-pv.cz